Za doporučení kandidáta nabízejí firmy svým zaměstnancům nemalé částky. Jsou to ale dobře investované peníze? Je právě finanční odměna tím, co motivuje zaměstnance, aby udělali ze svého kamaráda kolegu? Co stojí za referral programy ve firmách?
Na otázku, co očekáváme od referral programů ve firmách, mě přivedl článek zveřejněný na Brand Bakers Program doporučení – proč vůbec a jak lépe?
Referral program má naše zaměstnance motivovat k tomu, aby doporučovali své známé, rodinné příslušníky, bývalé kolegy, kolegy kolegů, kamarády kamarádů. Před nějakou dobou jsem se účastnila výběrového řízení, kdy jsme hledali nového člena HR týmu. Od kandidátů jsme tehdy v rámci pohovorů chtěli slyšet jejich vlastní představu o tom, jaké by mělo HR z jejich pohledu být a jaký oni sami vidí v personální práci smysl. Co všechny kandidáty spojovalo, byla myšlenka programu na doporučení zaměstnanců s finanční odměnou jako součást HR strategie a činnost, bez které se recruitment žádné společnosti prostě neobejde. Napadlo mě zeptat se, proč by firma za doporučení kandidáta od někoho z vlastních řad vlastně měla platit? Bylo vidět, jak tento dotaz kandidáty zastihl nepřipravené. Ani jeden z nich nad tím doposud nepřemýšlel.
Co si tedy firmy slibují od doporučení zaměstnanců?
Není jistě nic převratného, pokud zmíním, že referral je dobrým a ověřeným zdrojem kandidátů. Doporučení zaměstnanci patří podle statistik dlouhodobě mezi nejkvalitnější, mají nízkou fluktuaci a jejich pracovní nasazení je vysoké. Pro firmu je referral program výhodný v tom, že šetří náklady na získávání kandidátů. V porovnání například s personální agenturou se jedná o nemalou úsporu. Doporučení kandidáti velmi dobře vědí, do čeho jdou, jsou seznámeni s firemní kulturou, mají zákulisní informace, které mnohdy nemáme ani my, a nepotřebují tolik času na rozmýšlení. Jsou motivovaní nastoupit a většinou nezvažují jiné nabídky. Proč ve firmách existují programy na doporučení kandidátů, je tedy jasné. Proč však firmy slibují zaměstnancům za doporučení částky, které mnohdy, v závislosti na pozici, přesahují jejich měsíční výplatu? Je to pro firmu jen další zdroj kandidátů, za který je zcela přirozené zaplatit, nebo se jedná o finančně vyjádřené „děkuji“ za skvělého kandidáta?
Proč odměňovat naše zaměstnance za doporučení kandidáta?
Nejsilnějším marketingovým nástrojem dneška je „word of mouth“. To, co nám řekne známý, kamarád nebo kolega z práce, většinou bereme jako něco zaručeného. Ostatně, znám to na vlastní kůži. Kolega mi doporučil knihu, kterou si „rozhodně musím přečíst“. A tak jsem se do ní s chutí pustila. Jiný kolega mi doporučil restauraci, „kde byl v pátek s manželkou a kam si určitě mám zajít s přítelem“. Už mám rezervaci na příští týden… Myslíte si, že má kolega nějaký zisk z prodaného výtisku knihy? Nebo že by ten druhý dostával něco od restaurace, kterou mi doporučil? Kdepak… Nic takového. Proč to tedy dělají? Protože byli opravdu spokojeni a zcela nezištně se se mnou chtějí podělit o zážitek, který sami prožili.
Pokud jste spokojeným zaměstnancem a máte kamaráda, který je ideálním kandidátem na právě otevřenou pozici, jaká je vaše primární motivace? Věřím, že z vlastní podstaty chceme pro naše blízké to nejlepší. Nedoporučíme přece příteli firmu, ve které sami nejsme spokojení.
Domnívám se, že je to určitá pohodlnost nás, personalistů. Zvykli jsme si motivovat zaměstnance výhradně finančně. Je to velmi snadné, určitě tím nic nepokazíme a zaměstnance si zavážeme, alespoň na krátkou dobu. Všichni jsou spokojení a nás to nestálo ani moc práce, ani velké úsilí. Škoda jen, že se to od nás učí i manažeři, kteří si pak myslí, že přesně takhle se to má dělat a tak je to správné. Skutečně odmítám tvrzení, že finanční motivace je ta nejlepší a zaručeně fungující.
Mnohokrát jsem se u pohovorů setkala s tím, že na životopisu bylo hrdě napsáno jméno zaměstnance, který kandidáta doporučil. V dobré víře, abych prolomila ledy, jsem se tedy zeptala, odkud se vzájemně znají. Slýchala jsem pak až neuvěřitelné historky, kdy se vzájemně znají babičky, protože jsou to sousedky, a jedna druhé se zmínila, že si její vnouček či vnučka hledá práci, ale oni dva se osobně ani neviděli. Ve firmách jsou tak i notoričtí „doporučovatelé“, kteří by si mohli na doporučování kandidátů založit vlastní živnost, a také se nedá říct, že jejich motivací je jen snaha pomoct druhému k dobré práci. Na druhou stranu, mám také velmi pozitivní zkušenosti, které reflektují výše uvedené tvrzení o tom, jak dobrý zdroj kandidátů to je. Myslím si, že v případě negativních zkušeností hrála roli právě finanční odměna, která nemotivovala zrovna tak, jak by měla, a v případě těch pozitivních nehrála roli takřka žádnou.
K čemu směřuji? K tomu, že přestáváme přemýšlet nad tím, jak zaměstnance motivovat. Pojďme pracovat na tom, aby naši zaměstnanci doporučovali své kamarády právě proto, že ve firmě pracují rádi, rozvíjejí se, práce jim dává smysl, mohou se v ní realizovat, a ne proto, aby primárně získali finanční odměnu. Ta totiž není zárukou skvělého kandidáta.
foto: Flickr user coolio-claire
Idealistka s přesvědčením, že když člověk opravdu něco chce, tak toho i dosáhne.
HR praktik na cestě za moderním pracovním prostředím a kultivovanými mezilidskými vztahy