Stálé rubriky

Filmování s režisérem Janem Hřebejkem byla fantastická škola leadershipu

31.01.2013 Hanka Kejhová 0 komentářů

S novou autorkou HR kavárny si povídáme o její profesní cestě, momentální kariérní pauze a tom, jaké to je bilancovat po dvaceti letech praxe. Rozhovor je okořeněn zážitkem z filmování s Janem Hřebejkem, což byla pro Lenku Mrázovou prý skvělá škola leadershipu.

V telefonické komunikaci jste mě zaskočila, jak rychle jdete v k cíli. Do spolupráce s HR kavárnou jste skočila po hlavě a do tří dnů jsem měla texty...

Ke psaní je třeba odvaha. A pro mě je ohromně důležitá odvaha si něco zkusit. Říkala jsem si, no tak co, v nejhorším napíšu slabší článek. Byla jsem na jednom semináři o tvůrčím psaní, kde školil jeden pětašedesátiletý pán. A on nám na začátku jen řekl – pište a dal nám 45 minut. Bylo to v Dušní ulici, kolem hluk, místnost plná dalších dvanácti cizích lidí a my jsme všichni psali. On nám tak předvedl, jak si lze vytvořit prostředí pro psaní kdekoli a že člověk nemusí brát psaní jako modlu. Nedávno jsem psala něco doma, přišla kamarádka a já se přistihla, že se už těším, až odejde a budu moci ten článek dopsat.

Odvahu jste prokázala, když jste si při aukci Nadace VIA vydražila roli v novém filmu Jana Hřebejka Svatá čtveřice. Jaké to bylo?

Byla jsem v listopadu 2010 s Nadací VIA na dobročinné dražbě vín a zvláštních položek. A tam se dražil i tento zážitek. Nikdy by mě třeba bez té zkušenosti nenapadlo, že mám takovou mimiku a práci očí. Jsem ráda, že jsem panu režiséru nezkazila záběr. Šlo hlavně o odvahu vyzkoušet zase něco nového. Navíc to byla fantastická škola leadershipu. Líbilo se mi, jak Jan Hřebejk dal čas všem specialistům. Nalíčili mě, oblékli a on mi jako režisér říkal, teď vydržte, možná vám to bude připadat jako chaos. Ale tam vůbec žádný chaos nebyl. Byl tam klid, řád a systematická práce. Natáčeli jsme ve starší socialistické budově, záběr na mě byl proti oknu, proto se na ně lepila nějaká fólie, na kraji jim to nesedělo. Tak se pomalu dolepovalo, ale nikdo při tom nemrmlal, že jim to trvá... Jakoby ty technické profese věděly, že je to třeba a vzájemně měly důvěru v to, co ten druhý dělá. Nebyla tam ani špetka stresu. Ve všech zúčastněných pak byla cítit velká pokora a respekt. To jsem já, vycvičená z efektivního prostředí korporace, silně vnímala a byl to pro mě cenný poznatek. Byla tam holčina, která nosila čaj a pan režisér jí vždy hezky poděkoval, protože věděl, že když se herci včas nenapijí, tak budou třeba nevrlejší. Sám Jan Hřebejk neměl vůbec potřebu se prosazovat. Bylo vidět, že má přirozenou autoritu. Jen pozorně vnímal, jestli věci dobře fungují a až když dav komparsistů potřeboval motivovat, vystoupil sám.

Dáváte si kariérní pauzu. To nemusí být jednoduchá doba...

To mohu potvrdit. Člověk po dvaceti letech bilancuje a najednou ve mně vyvstala otázka, zda dalších dvacet let chci dělat totéž. Začalo to jedním školením typologie MBTI. Docvaklo mi, proč mě stresuje, když se mě někdo ptá na moje cíle za tři nebo pět let. Prožívám příležitosti teď, nějak na ně reaguji a umím z nich něco vytvořit. Když jsem si uvědomila, že už dvacet let pracuji, tak jsem si říkala, co budu a chci dělat dalších dvacet let? Mám sílu dávat lidi dohromady a bavilo by mě řídit menší firmu. Člověk nechce opustit to, co má, ale chce si doplnit něco nové a někam to povýšit. Potřebuji rozvoj.

Po určité životní etapě si asi člověk neodpočine za tři dny...

Ano. Myslím, že si klidně půl roku odpočinu. Od kariérní pauzy čekám odpočinek a zklidnění a znovunabití mého vnitřního akumulátoru. Na mou závěrečnou party ve společnosti PwC přišlo 120 lidí. Byla to veselá rozlučka, ale od druhého dne jakoby tělo vypnulo, spustila se rýma a hlava chtěla oddech...

Na kariérní pauzu by si měl vytvořit člověk asi i finanční zázemí, ne?

Naštěstí mám určitou finanční svobodu. Musím si nastavit nějaké „kapesné“, znát své nutné měsíční výdaje, ale nemám odpovědnost za někoho dalšího. Vidím, kolik toho musí někdy třeba známí ve své práci překousnout, jen protože mají doma velké závazky. Je jen otázka, jak budu mít odvahu naložit se svou novou svobodou a co z toho vytěžím.

Mám zkušenost, že když uděláte rozhodnutí, ke kterému je třeba odvaha, druzí vám často závidí, protože sami se k podobnému kroku neodhodlají. Jaký byl váš odchod z firmy?

Odchod nebyl smutný. Ale běžné rozhovory byly najednou mnohem osobnější. Třeba s jedním klientem, Němcem, jsem dělala šest let a až v posledním rozhovoru se mi přiznal, že si píše deník od svých dvaceti. Najednou mi ukázal i způsob svého uvažování. Je mu čtyřicet a má dvouletého syna. Říkal, syn bude maturovat a mně bude šedesát. Začal uvažovat, že si musí uchovat svou životní energii. A druhé dítě má na cestě. Najednou jsem potkávala ženy, kterým bude za pár let padesát a už se bojí udělat změnu. U několika jsem zaznamenala začínající rezignaci. Bylo zajímavé, že téměř nikdo neřekl, jsem plně šťastný v tom, co dělám. Až to bylo smutné.

Nešla jste hned hledat novou práci, ale otestovat se na talentový pohovor...

Při svém bilancování po dvaceti letech jsem měla pocit, jako že se o něco ještě šidím. Říkala jsem si, co když mám schopnosti, o kterých nevím? Když totiž něco umíte, jde vám to snadno, tak už to berete jako samozřejmost. Šla jsem na talentový posudek a vybrala jsem si člověka, který dříve dělal finančního ředitele v Microsoftu. Vybrala jsem si ho intuitivně jako někoho, kdo mě nezná. Pěkně mě u toho talentového pohovoru rozložil. Dvě hodiny mne nutil , abych odpovídala okamžitě, bez přípravy, bez rozmyšlení.

Je možné nevědět po tolika letech praxe o svém talentu? Jak vypadalo to poznávání sebe?

Musela jsem jít do životních témat, která nebyla příjemná. Moje nevyřešená kapitola byla stejná jako druhá kapitola z knihy od Stevena Coveyho – představte si svůj vlastní pohřeb. Vytáhl na mě klasiku – co o vás lidé budou na vašem pohřbu říkat? Mně před třemi lety umřel táta a teď se to otevřelo, to téma jeho smrti nebylo pro mne tehdy vyřešené, protože zemřel náhle. Říkala jsem si, jak to, že po dvou hodinách ze mě ten člověk vytáhl tolik citlivých témat?

Přece jen jste otřískaná manažerka a žádná citlivka...

Přesně tak, tak jsem se brala – jako taková tvrdá žena. Organizátor, vůdce, stratég... Jenže moje druhá tvář je také vrba, rádce, motivátor, a to je přesně to, proč za mnou lidé chodí. Já například také ráda reprezentuji, rozdávám sama sebe. Baví mě být na pódiu a jsem ráda ve styku s klienty. Jdu se při konzultaci i trochu „předvést“ a zároveň mě zajímá ten člověk na druhé straně. Začala jsem to více pozorovat poslední dva tři roky.

Je něco, co jste při své kariérní pauze objevila a dříve to ve vašem životě chybělo?

Neznala jsem okolí svého bydliště třeba v odpoledních hodinách. Práce v konzultanské firmě nikdy nebyla na osm hodin. Teď zažívám normální klidný den, chodím třeba na němčinu do Goethe Institutu. V prosinci jsem udělala zkoušku a těším se na další.

Oceňuji, že jste expertka na finance a koučink máte jako koníčka. Praktici často vtipkují, že v Česku je největší koncentrace koučů na metr čtvereční, což tu profesi devalvuje...

Nemyslím si, že bych udělala kolotoč a byla jen koučem. Jsem člověk s cítěním, zaměřená na lidi. Spolupracovala jsem se spoustou lidí. Umím z lidí rychle něco dostat, nastavit tým. Umím rychle zjistit, proč něco nefunguje. Podle typologie MBTI nepotřebuji k životu strukturu, když se něco hroutí, okamžitě si vytvořím plán B. Podle doporučených profesí z typologie MBTI je pro mě vhodná právě profese konzultanta. A to sedí, protože je tam péče o člověka.

Pracovala jste jako ředitelka ve společnosti PwC. To je svět financí, daní, poradenství, auditů. Jaké to tam bylo?

Byli tam fantastičtí profesionálové. A já měla odpovědnost za velké klienty. Když máte na starosti korporaci, která má miliardové obraty, máte jí udělat daňové přiznání, tak to máte třeba týden intenzivní práce tří lidí. Vezmou se výstupy z účetnictví a komunikujete s finančním ředitelem, s hlavním účetním. V hlavě máte hodně nastudováno a říkáte si podle zkušenosti, kde mohou mít problém? Co mohli během roku opomenout? Klasicky od marketingových věcí, přes nákupy nových výrobních linek a jejich úpravy až k benefitům pro zaměstnance. Makáte, ptáte se, počítáte, řešíte, co je daňově uznatelné a co ne.

Jaká byla vaše role?

Děláte v matrixu, pro více hlav najednou. Měla jsem na starosti tým v Brně a pak v Praze. Víte, že máte třeba sedmnáct lidí v týmu a potřebujete pro ně práci. Buď se staráte o zajištění vlastní práce pro ně, nebo je můžete nabídnout jiným manažerům. A jak se shání práce od klienta? Nejlépe během přirozeného rozhovoru, kdy jej upozorníte na něco, v čem se neorientuje a on řekne, pojďte se mi podívat na tuto smlouvu, poraďte mi s tímto. Měla jsem konečnou odpovědnost vůči klientům. To, co platí v těchto velkých firmách, je, že cokoli odchází z firmy, musí být revidováno čtyřma očima.

Za svůj kariérní život jste vystřídala dvě firmy. Šlo o logický vývoj, nebo zasáhla náhoda?

Absolvovala jsem Vysokou školu ekonomickou. A v posledním roce přišla jedna paní doktorka, která hledala někoho s dobrou znalostí německého jazyka. Šlo o firmu, která se věnovala privatizaci podniků po roce 1991. Tehdy to bylo Proxy, výborná firma, která pořád existuje. Bylo mi 23 let a měla jsem štěstí na šéfy. Na čtyřicátníky jsem se dívala optikou dvacetileté holky. Měla jsem šéfy za bohy, jeden byl vizionář, další dobrý organizátor... Hodně nás naučili a také se do nás investovalo. Nastoupila jsem a spoustu času trávila v zahraničí na školení. Tehdy firmu vlastnili Rakušané, kteří nás zapracovávali do jejich pracovních standardů. Měla jsem kliku na skvělý tým a dodnes jsme zůstali parta, ačkoli se naše profesní cesty rozešly.

Najít i dnes firmu se zdravou firemní kulturou je velká klika ...

V Proxy jsem byla sedm let a do PwC mě přetáhli kolem mých třiceti, kdy jsem cítila, že chci změnu. Uměla jsem německy a chtěla jsem se naučit dobře anglicky, protože angličtinu jsem se začala učit až po převratu. Čekala jsem, že v korporaci budou ledové vztahy. Jenže tam byli lidé, kteří hodně spolupracovali. Navíc, já jsem tam přišla s praktickými zkušenostmi. Ten, kdo byl dva tři roky po škole, ocenil, že mám praxi. Byla jsem jako člověk s praxí cenná, navíc jsem ráda sdílela tu zkušenost. V tom čase bylo skvělé, že jsme měli spoustu seminářů třeba se zahraničními lektory na různé soft skills.

Spolupracujete s nadací VIA. Jak jste se k ní dostala a jaký přesah to přineslo do vaší profese?

Potřebovali revizora do dozorčí rady a já jsem přišla do jiného světa. Jsou to chytří lidé, kteří spoustu věcí vědí. Jenže najednou má nadace třeba konkrétní problém – máme uložené peníze v USD na termínovaném vkladu od amerického dárce a v účetnictví nám z toho vzniká kurzový rozdíl. Co s tím? Je to výnos z naší hlavní činnosti, která se nedaní, nebo je to něco, co se ještě daní? A to byla otázka, kterou jsem jim pomohla vyřešit a další pak přišly samy.

Na nadacích mě baví, že jen nehoní zisk, čísla, ale záleží i na smyslu projektů. Máte podobnou zkušenost?

Ano. Najednou jste exponovaná v rozhodování o jiných věcech než čistě v byznysové firmě. Tam se rozhodujete podle čísel – je to ziskové, není to ziskové? V nadaci také musíte dělat rozhodnutí a teď podle čeho – podle intuice, čísel? Rozhodujete se třeba o tom, jestli dát část financí z nadačního jmění do fondů nebo do nemovitostí, rozhodujete o novém logu. Najednou jsou to zodpovědná rozhodnutí, nikdy jste je nedělala, ale rozhodnout se musíte. To mě na tom zajímá – jak a kdo se bude rozhodovat. Když jde o jednoduché rozhodnutí, třeba komu dát grant, každý ze správní rady odpoví do druhého dne. Jenže při zásadním strategickém rozhodnutí najednou každý chodí kolem a čeká, kdo udělá první krok. Zajímavé byly i ty obědy, kdy jsme jako správní rada předem vášnivě diskutovali, jaké rozhodnutí pak uděláme. I za těmi finančními rozhodnutími je v nadaci hodně lidského.

Někdy u odpovědných lidí hrozí, že šídí trošku sebe. Jsou tak loajální k firmě, že najednou zjistí, že uteklo pár let a nekonaly se ty a ty věci... Jak to máte vy?

Byla jsem také člověk extrémně dávající firmě. A to se vědělo. Byl na mě časový spoleh a každý u mě našel radu. Najednou přijde jedno srpnové odpoledne, začnete mít křeče v břiše a skončíte v nemocnici. Jste tam dvacet dní, máte za sebou tři narkózy a operaci. Nebylo to stresem, důvod byla genetika, ale nečekaná. Přišla jsem domů a za pět dnů zemřel otec. Byla to velmi intenzivní životní zkušenost. Nikdy před tím jsem nechodila odpoledne na pomalé vycházky a teď jsem musela začít o sebe jinak pečovat, rehabilitovat, cvičit, dělat obyčejné praktické věci.. A najednou jsme si uvědomila, že jsem dříve takto všední den ani neprožívala, protože jsem intenzivně žila prací a koníčky. Možná je to i tím, že z genetických důvodů nemám děti. Takže jsem byla stále plná aktivit, práce, cestování , studia, rodiny, přátel, chodila do divadel, zahrádkařila jsem.

Myslíte, že brzy rozeznáte, jaká je vaše nová životní vize?

Jsem extrovert, nabíjejí mě lidé a současně věřím intuici, tak vím, že ten moment přijde a bude vše jasné. Byla jsem v dětství velký čtenář, vychovávala mě babička, učitelka češtiny. Při rozhovoru si tříbím myšlenku a je mi dobře při chytré debatě s chytrými lidmi. Vím, že pak během diskuze ve mně často uzraje řešení mého problému. A proto vím, že ta moje nová životní vize, co teď ještě uvnitř kvasí, se brzy zcela krystalicky jasně vyloupne na svět.

Udělala jste kariéru díky své pracovitostí nebo cílevědomosti?

Prosadila jsem se spíše díky pracovitosti a přirozeným schopnostem. V populaci je podle mne asi deset procent žen, které jsou velmi cílevědomé. Jsou to takové ty cílevědomé typy, které to mají v sobě. Těch deset procent žen si bude samo říkat o kariérní postup. Ty pracovité čekají, že si jich někdo všimne. Ty by možná potřebovaly, aby se jich cíleně někdo na kariéru zeptal. Já si už své schopnosti uvědomila a umím o nich promluvit. A ráda podpořím a postrčím i další ženy

Kde hledáte vitalitu a sebeobnovující zdroj?

Pro mě byla zlomová operace, protože jsem byla dva měsíce doma. Najednou jsem musela ze zdravotních důvodů pravidelně cvičit. O šest kilo jsem tehdy zhubla a nechci to nabrat zpátky. Začalo mě cvičení bavit , chodím na golf, už jsem si zahrála i v Anglii. Jela jsem na jazykovou školu s výukou golfu, což bylo naprosto úžasné. Když jsem se tehdy vrátila do práce, tak mi známí a kolegové říkali, že jsem se změnila. Jsem mnohem lidštější. Tu nekopromisnost, profesionalitu v dodávané kvalitě vaší služby máte v sobě stále, ale více pečuji o člověka. A sama jako osoba jsem jiskřivější.