Stálé rubriky

Freelancerům v Česku pořád nevěříme

04.03.2013 Jiří Kocourek 2 komentářů

Ano, nyní se živím jako freelancer. Ale text nepíšu jako poptávku na své služby. Spíše chci přimět k zamyšlení personalisty, kteří do svých nabídek rádi píší převážně jediný typ úvazku – hlavní pracovní poměr, i když to není pro mnohé obory dneška užitečné ani potřebné.

Kde jinde než v HR kavárně bych měl o vhodnosti „nabalování“ hlavního pracovního poměru na téměř cokoliv (kohokoliv), co (koho) firmy poptávají, diskutovat? Nechci psát manifest o tom, že z pohledu firemních stegosaurů, kteří vypisují nové pozice, se zkrácené úvazky v Česku příliš neuchytily. HR oddělení to nemají jednoduché, zvlášť v tradičních korporacích, kde se prostě na to a to období vypíše tolik a tolik „headcountů“ - a přes to nejede vlak. Nebo ve státní sféře, kde už léta nabírají lidi na hlavní pracovní poměr, a my v Česku a ve veřejném sektoru obzvláště neradi něco měníme, nedej bože zavádíme novinky.

Krátké úvazky a projektová práce se prosazují pomalu
Naše myšlení je až příliš krátkozraké a potřebovalo by menší upgrade. Při pohledu na nabídku zkrácených úvazků, projektové spolupráce, nabídek na dobu určitou, je vidět, že tohle v Česku nefrčí. Když se zájemce podívá ve svém oboru na klasické nabídky práce na plný úvazek, nestačí se divit. Podstatná část takové práce se totiž dá splnit za daleko kratší dobu nebo je ta činnost naroubována tak, že ji lze dělat v jen určitých časových úsecích dne. Není třeba, aby u toho člověk neustále seděl a celé dny čekal na Godota.

Konkrétní příklad: Věnuji se firemní komunikaci, a tak jsem se poohlédl po nabídkách v této oblasti. Jeden velký nejmenovaný řetězec vypíše pozici na hlavní pracovní poměr pro on-line komunikaci své firmy (on-line asistent...), monitoring, plnění webu, Facebook...) Prima. Kladu si otázku, co tam ten člověk bude celý den dělat? Firmě jsem cvičně napsal, že považuji za zbytečné, aby poptávala člověka na full time, že se to dá zvládnout i jinak s tím, že mám tyto zkušenosti a mohou mě v případě zájmu kontaktovat. Světe, div se – neozvali se. Asi jsem příliš hrr, když tyto činnosti vnímám jako částečně-úvazkové. V několika institucích jsem se totiž setkal s tím, že na dílčí činnost z mnou nabízených, například monitoring médií, jsou dodnes zaměstnáni lidé na plný úvazek.

Nošením dříví do lesa by bylo zopakovat, že u nás stále panuje elementární nedůvěra, že když někoho nevidím na pracovišti, nemohu ho stále sledovat, úkolovat, řešit s ním věci, a tudíž tento člověk nepracuje. To si ale freelancer nemůže dovolit – nekomunikovat, nebýt po ruce. S prací na volné noze a na dálku na sebe berou tito lidé zodpovědnost být plně responzivní, téměř neustále on-line, na Skypu, na telefonu. Jak to ověřit, kontrolovat, jak zbořit bariéru nedůvěry, že ten člověk bude stále po ruce? Jinak než tím, že to vyzkoušíte, to nezjistíte. Pokud nedáte člověku možnost prokázat, že vám danou službu odvede kdykoliv i na dálku, a vždy při potřebě zaplácnutí nějaké činnosti vypíšete celý úvazek, nikdy se nedozvíte, jestli to jde i jinak.

Věříme více institucím a agenturám než jednotlivci
Další samostatnou kategorií je platnost jednoduché rovnice: „Potřebujeme ve firmě službu, kterou neumíme sami udělat?“ Rovná se: „Najmeme agenturu.“ Tedy najmeme firmu, ne jednotlivce! V Česku nás ani nenapadne přemýšlet o angažování svobodného profesionála specializovaného v oboru.

Proč nevěříme freelancerům, když v zahraničí to jde? Na Západě jsou naopak lidé pracující sami na sebe společností uznávaní, neboť se dokážou prosadit sami a odvádějí stejně dobrou práci jako mnohé firmy. Jejich společenské postavení je jiné. V Česku je člověk živící se sám stále považován za živnostníčka, který si něco bastlí doma na svém písečku. Někdy tomu tak opravdu bohužel je, ale současně je čím dál více lidí, kteří prošli firemní, korporátní, agenturní zkušeností, něčeho zde seniorně dosáhli a nyní se nebojí vzít na sebe odpovědnost - nabízet své know-how sami za sebe.

Už důvěra v sebe, že se dokážu prosadit a jít s kůží na trh, podpořená prokazatelnou pracovní zkušeností z minulosti, je přece signálem, že takový člověk stojí za to a mělo by se s ním počítat. Nemluvě o nákladech, kdy hodinové či projektové cílové sazby agentur jsou zpravidla nadsazené a uměle nastavené o řád výše, než by vás stál freelancer na „hodinovku“. A to píši s plným vědomím toho, že dobrý freelancer je na hodinu sakra drahý. Ve finále si ale troufnu říci, že mnozí svobodní profesionálové (byť drazí) přinesou firmě daleko více muziky za méně peněz.

Neplatí to samozřejmě vždy. Zejména velcí klienti potřebují na různé úkoly komplexní přístup, který dokáží poskytnout jen plně specializované firmy, agentury s širokým týmem úzce zaměřených lidí. Ti ve výsledku dodají tu komplexnost, která je někdy vhodnější než složitě koordinovat různé freelancery a skládat výsledek kostrbatě dohromady. Nicméně dostávám se k poslednímu zajímavému specifiku.

Potřebujete brand advokáty
Třebaže to svobodní profíci nemají v Česku jednoduché, hodně se jich už dokázalo prosadit. Plně jim funguje byznys, neustále jim zvoní telefon s poptávkami služeb, ale cesta k tomu nebyla jednoduchá. Protože u nás vás někdo musí doporučit. Freelancer může pomalu zapomenout, že by se mu trvale dařilo a měl zakázky, pokud jej lidé nebudou doporučovat, resp. nemá-li své brand advokáty. Tak to zde bylo, je a bude. Aneb „Dobrý den. Pepa mi vás doporučil, já vás potřebuju a chci jen vás, sejdeme se dnes?“ Ve zkratce typická poptávka těch lidí, o kterých se ví, že umí. Ale tady opět někdy přichází ke slovu to čecháčkovství, kdy si lidé, poptávající někoho takhle na doporučení, ani nedokáží představit, že by hledali toho, koho potřebují, jinak, než že Pepa řekl… A přes to nejede vlak. Nenapadne je nějak si ověřovat či prověřovat schopnosti dotyčného doporučeného nebo zjišťovat jeho možnosti odborné, časové atd.. Prostě „Pepa mi dal číslo na vás, tak vás chci.'"Udělat si krátký research na LinkedIn, najít si 3–4 lidi, prověřit si, co umí, poznat je, zjistit jejich přístup a dovednosti, které mi konkrétně v dané situaci sedí, to se u nás tolik nenosí.

A příklad nakonec: Můj dobrý kamarád, kterému se podařilo stát se právě takto uznávaným a vyhledávaným freelancerem na českém a slovenském trhu, patřícím v oboru profesionální komunikace do české špičky, mi u piva tři dny před prezidentskými volbami povídá: „Hele, ty lidi jsou jak blázni. Přestože jsem rád, že mi někdo pořád volá a chce mé služby, už neznají míru. Dneska mi volal někdo, kdo se nepředstavil a řekl mi: Získal jsem na vás kontakt, potřebuji vaše služby hned, můžeme se sejít? Tak se ho ptám, kdo volá? Odpověď – to vám nemohu říci. Ok, kdo vám tedy dal doporučení? Odpověď – to nemohu říci. Hmm, to asi bude těžké. A co potřebujete? Potřebuji do pátečních voleb zdiskreditovat Jana Fischera.“ Tak tomuto obrázku, jak se v Čechách poptávají freelanceři-profíci, jsme se jen zasmáli. Kolega nabídku samozřejmě nepřijal.

P.S. Freelancerův život zkrátka není procházka růžovou zahradou.
P.S.S. Ičařům zdar!