Jak se (ne)bude vyplácet dávat rady

Nový občanský zákoník, který byl cíleně ve Sbírce zákonů vyhlášen pod číslem zrcadlícím význačný zlom v našich novodobých dějinách, je vskutku revoluční předpis. Často prezentovaný fakt, že v NOZ je v zásadě shrnuto celé soukromé právo (obchodní, občanské, rodinné, úprava dědění, cenných papírů atp. – vyjma práva pracovního a úpravy registrovaného partnerství), je pouze projev legislativní techniky, který je sice zajímavý, nejedná se však v žádném případě o aspekt rozhodující – jeho důsledkem je fakticky toliko rozsáhlost předpisu (NOZ má 3 080 paragrafů) a s ní spojená otázka vnitřní provázanosti a logické struktury. Mnohem podstatnější je však to, že NOZ přináší zcela zásadní koncepční a principiální revoluci v oblasti soukromého práva (o té si můžeme povědět jindy). 

Nepřísluší mi hodnotit NOZ v intencích dobrý x špatný. Určitě přináší mnoho nového a dobrého, určitě má i řadu slabých stránek. Takové hodnocení nicméně v tuto chvíli již nemá žádný smysl. NOZ je faktem, se kterým je třeba se vypořádat. Nabízí se však podotknout, že zákonodárce, nebo přesněji autoři NOZ se řídili při jeho sepisu zásadou, aby byl NOZ tzv. „prostředně určitý“ (ani příliš obecný, ani příliš popisný). V kontextu tohoto pravidla pak ustanovení NOZ svou otevřenou texturou dávají v řadě případů možnost k vyčtení různých pravidel chování. V návaznosti na to jsem přesvědčen, že bude velice záležet na aplikační praxi, jaké právo (jak moc dobré nebo špatné) si z otevřené textury příslušných ustanovení NOZ vyčte. 

Co si ale rozhodně zaslouží hodnocení, a v návaznosti na něj hlavně kritiku, a co je příčinou mého mrazení a strachu ohledně blížícího se nabytí účinnosti NOZ, je naprosto scházející osvěta státu ve vztahu k adresátům NOZ, jimiž budou vlastně úplně všichni. Od čelních představitelů výkonné moci, jimž to (byť nepřímo prostřednictvím jejich úřadů) přísluší, slyšíme pouze obecné formule o tom, že NOZ bude a že soudci budou připraveni a proškoleni. 

Proškolení soudců je rozhodně nezbytné proto, aby celý systém nezkolaboval. Pokládám si však otázku, zda by jako prevence kolapsu lépe neposloužilo to, kdyby adresáti pravidel, která NOZ přináší, věděli, jaká pravidla to jsou, a mohli se podle nich zařídit – pokud se budou chovat správně, nebude přece co a o co se soudit.  

Jeden z mých velevážených kolegů, profesor a ústavní soudce Pavel Holländer řekl, že přirozený je stav, kdy právo je generováno ze středu společnosti, promítají se do něj (závažná) paradigmata zavedená společností, což však neplatí ve chvíli, kdy společnost prochází tak rychlými změnami (technickými, sociálními, socioekonomickými, ekonomickými, kulturními atp.), že nestíhá sama pravidla chování v tomto směru generovat. Pak platí, že samy tyto změny generují prostřednictvím státní moci právo. Aby ve společnosti nenastala z hlediska právního řádu anarchie, je třeba společnost takové právo, které není ve vědomí lidí, není zde jeho přirozená sociální znalost, naučit. Prvotním krokem k tomu je pak právě široká a lidově pojatá osvěta. 

To je cíl, o který by se stát měl snažit, s ohledem na rozsah změn, i v souvislosti s nabytím účinnosti NOZ. S ohledem na rozsah a povahu změn, které NOZ přináší, se mělo začít v zásadě bezprostředně po jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů. 

Institutů, které NOZ zavádějí a o kterých by se mohlo a mělo hovořit, jsou desítky, nebo možná spíše stovky. Zde bych chtěl poukázat, i v souvislosti s projektem HR kavárny, na jeden konkrétní a pravděpodobně ne první z řady, o kterých zde budeme postupem času hovořit. Konkrétně jde o odpovědnost za rady.  

Ustanovení § 5 odst. 1 NOZ říká, že kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži. 

Na právě jmenované ustanovení navazuje § 2950 NOZ, dle něhož ten, kdo se hlásí jako příslušník určitého stavu nebo povolání k odbornému výkonu nebo jinak vystupuje jako odborník, nahradí škodu, způsobí-li ji neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou danou za odměnu v záležitosti svého vědění nebo dovednosti. Jinak se hradí jen škoda, kterou někdo informací nebo radou způsobil vědomě. 

Z citovaného ustanovení vyplývá, že budu-li kupříkladu vystupovat jako odborník na HR a dám úplatnou radu (zde je třeba vědět, že úplata nemusí mít nutně peněžní povahu, nýbrž se může jednat i o jiné, třeba naturální plnění mající v penězích ocenitelnou hodnotu), odpovídám za škodu, kterou takovou informací, je-li neúplná nebo nesprávná, příp. dokonce škodlivá, způsobím. 

Právě řečené pak vede k závěru, že (jedná se o jistou nadsázku) po 1. 1. 2014 bude rozhodně vhodné vážit, zda rada, kterou jsem dal kolegovi při posezení v restauračním zařízení, je skutečně kompletní a správná, a zda je tedy rozumné skutečně za ni přijmout úplatu ve formě úhrady jednoho či dvou zlatavých moků. 

Závěrem je namístě připojit ještě jednu poznámku. Při hodnocení toho, zda je rada kompletní a správná, je nutné vycházet z předpokladu, který zavádí ustanovení § 4 odst. 1 NOZ – konkrétně jde o to objektivně zhodnotit, jak rada příjemci vyzní, jak ji pochopí. Ustanovení § 4 odst. 1 NOZ stanoví:  „Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.“ Ustanovení § 1 až § 13 NOZ zavádí základní interpretační, aplikační a hodnotová kritéria ve vztahu k celému NOZ a soukromému právu, tzn. právě citovaná vyvratitelná právní domněnka (ne všichni jedinci naplňují uvedený předpoklad, přičemž je-li prokázáno, že určitá osoba tento předpoklad nesplňuje, je k ní nutné přistupovat podle skutečného stavu) je určující pro celou oblast soukromého práva. 

Přečtěte si také k tématu:

• S dobrou značkou je to jako s dobrou restaurací
• Odvaha dělat rozvoj pro obchodníky po jejich