Stálé rubriky

Jako vozíčkář jsem si udělal rekvalifikaci na sociálního pracovníka

08.03.2013 Hanka Kejhová 0 komentářů

Jiří Bohun je vozíčkář, který pracuje jako koordinátor aktivit seniorů a zdravotně postižených v Neratovicích. Bavíme se o tom, jaké to je překonávat překážky při návratu do běžného života.

S Jiřím Bohunem jsem se setkala na konferenci o zaměstnávání lidí padesát plus na Ministerstvu zdravotnictví. Povídali jsme si o tom, jaké to je vyrazit například na vozíku na státní úřad. „Do patra budovy Ministerstva zdravotnictví jsem přijel ze dvora, a to výtahem, který je strašně malý a vůbec není ozvučený. To je proti vyhlášce i logice – jak například takový slepý člověk pozná, ve kterém je patře a kdy má vystoupit?“ říká Jiří Bohun. „A to se týká rovněž úřadů práce, které jsou často pro řadu handicapovaných fyzicky nepřístupné. Dokonce i některé potřebné formuláře jsou tak složité, že se v nich nevyznají ani vyškolení úředníci,“ dodává. Výborné je, že Jiří Bohun nezůstává jen u kritiky, protože se sám snaží řadu věcí aktivně měnit. Pracuje totiž na Městském úřadu v Neratovicích, na odboru sociálních věcí a školství jako koordinátor aktivit seniorů a zdravotně postižených bez rozdílu věku.

Pracujete na státním úřadu. Má vaše slovo větší váhu, když druzí vidí, že sám čelíte nějakému handicapu?
Nevím, ale snad máte pravdu. Myslím si, že tyto pozice by měli zastávat lidé, kteří s nimi mají co do činění. Ti totiž vědí, jaké nástrahy na takové lidi čekají. Lidé se většinou dostanou na vozík po bouračkách, skoku do vody nebo úrazu při lyžování. Já jsem skončil na vozíku před pěti lety. Bolela mě záda, ale nic jsem s tím nedělal. Bohužel mi vyletěla plotýnka a utlačila míchu. Stále ještě nejsem ve stádiu, kdy bych svůj součastný stav dokázal přijmout. Je to i díky tomu, že jsem zjistil, že rozdíl mezi vámi „choďáky“ a námi hendikepovanými je v tom, jaké nástrahy na nás čekají. Je problém se vůbec do nějaké úřední budovy dostat. Když se vypravím na nějaký úřad, nebo polikliniku, musím dopředu řešit, zda tam nejsou schody nebo jestli mají přístupnou bezbariérovou toaletu. Plno lidí si myslí, že se jen odstraní práh u dveří a tím to končí. Myslím si, že z tohoto hlediska dokážu posoudit řadu věcí lépe než zdravý člověk na této pozici. Když se bavím se seniory a s lidmi s hendikepem, tak si uvědomuji, že dříve jsem také jako zdravý člověk neřešil věci, jako jsou nerovné chodníky, vysoké obrubníky či nájezdy na chodník.

Hendikepovaní často říkají – potřebujeme bezbariérový záchod, tolerantního šéfa, více času na sebeobsluhu, chodíme častěji k lékaři....
Ano, je to jiný svět, který si zdraví lidé často neumějí představit. Já jsem se ke ke své práci dostal díky perfektnímu fungování sociálních služeb v Neratovicích. Začal jsem pracovat v sociální komisi rady města a později jsem si udělal rekvalifikaci na sociálního pracovníka. Je potřeba spousty náhod a dobrých lidí, kteří vám pomohou se někam odpíchnout. Předtím jsem pracoval jako směnový mistr ve firmě, která se zabývala výrobou produktů potřebných na topení a vodu.

Co umí znepříjemnit život vozíčkáři?
Překvapila mě závist lidí, kteří si řeknou – on má invalidní důchod, a ještě si k tomu začal vydělávat. Lidé vám dokážou závidět i vyhrazené místo stání pro auto před domem. Ale neuvědomí si například, co dáte třeba za invalidní vozík. Kvalitní mechanický invalidní vozík stojí přes sto tisíc a nárok na příspěvek od zdravotní pojišťovny na jeho pořízení máte jednou za pět let. A kvalitní vozík potřebujeme, jsou to naše nové nohy. Vy byste si také přece sama nekoupila boty, které vás tlačí.

Levná určitě není ani úprava interiéru doma...
Ano, to je pravda. Musíte vyřešit problém s prostorem, abyste se, pokud možno, všude dostala. Zajistit bezbariérové WC a koupelnu v panelovém domě přináší například problém s prostorem, vše se musí předělat. Důležitá je v tomto momentě rodina. Já mám veliké štěstí, že mám vynikající rodinu a zlatou manželku! Plno věcí zařídila už v době, kdy jsem byl na pobytu v Rehabilitačním ústavu Kladruby. Mám kamarády, kteří takovou ženu po svém boku neměli a brzy to zabalili – nic je nezajímá a řeší to krabicovým vínem. Plno vztahů se rozpadne, protože prostě nevydrží tuto velikou změnu.

Setkali jsme se na konferenci Zaměstnávání generace 50 plus. Jak se v tomto tématu angažujete vy?
Mojí náplní práce je zařizování aktivit pro seniory a zdravotně postižené. Když si uvědomíte, že populace stárne, tak se do popředí celkem logicky dostávají otázky životního stylu. Zajímám se například o nízkoprahovou dopravu, která může pomoci nejen vozíčkářům, seniorům, ale třeba i maminkám. Tuto dopravu potřebuje zhruba třicet pět procent populace. Když je někde v provozu nějaká linka, tak si to jdu klidně sám na sobě vyzkoušet.

Na co je třeba myslet v pracovní oblasti?
V oblasti pracovního poradenství je důležité rozumět tomu, co ten postižený člověk potřebuje, a umět mu to nabídnout. Firmy do toho musí nejprve trochu investovat, například tím, že vybují bezbariérový záchod, upraví pracovní prostory. Nenahraditelný je i tolerantní vedoucí. V každém případě je však i zdravotně postižený člověk schopen něco takové firmě či úřadu vrátit.

Na trhu je hyperkonkurence a mnoho lidí, u nichž se kumulují jejich hendikepy, horší zdravotní stav a vyšší věk, se mezi zájemci o práci dostává na konec řady... Jakou jim obvykle dáváte radu, aby tomu tak nebylo?
Já hlavně povzbuzuji lidi, aby to nevzdávali. I já mám naději, že se třeba díky neurovědě a výzkumu kmenových buněk dostanu na francouzské hole. Slyšel jsem, že by se měly během dvou letech aplikovat tyto metody na lidech – zkoušelo se to zatím třeba na krysách a fungovalo to výborně. Aplikovali na nich kmenové buňky s gelem a krysy chodily. Tento výzkum u nás vede profesorka Syková. A já chci být aktivní a nesedět jen doma a koukat se na televizi.

Jste aktivnější, než když jste byl zdravý? Někdy mám dojem, že ten úraz lidi jakoby vybudí...
Byl jsem akční vždycky. Byl jsem sportovec a stále v pohybu, ale teď řeším jiné věci. Každý se s postižením vyrovnává jinak, třeba když se někdo vybourá, tak si řekne: můžu si za to sám. Je plno věcí, kde si člověk pomůže sám, ale je také hodně věcí, kdy potřebujeme pomoc společnosti. Novináři třeba rádi píší o zneužívání sociálních dávek. A jistě je hodně takových případů. Ale třeba takové obvyklé klišé, že vozíčkář dostane dvě stě tisíc korun na automobil. Nikdo už ovšem neřekne, že je to na deset let a že v zákoně je napsáno, že může dostat až dvě stě tisíc. Neznám nikoho, kdo by dostal celých dvě stě tisíc...

Vraťme se k práci. Co se změní v týmu, když mezi sebe přijme tělesně hendikepovaného člověka?
Atmosféra. Zdraví lidé často vidí ve vozíčkářích takové ty chudáčky, mají ostych je oslovit, ale není čeho se bát. Velmi brzy poznají, že také máme co nabídnout a patříme do normálního kolektivu. Připadám si stejný jako vy, jen nemohu chodit.

Myslím si, že i vozíčkář svým způsobem vyzařuje, jestli je v pohodě, nebo ne. My dva jsme se na sebe podívali a od prvního okamžiku jsme neměli problém se bavit. Prostě působíte jako člověk bez mindráku, který má k tématu co říci...
Já jsem také každé ráno v depresi, když si uvědomím, že nemám nohy. Zdá se mi, že hraju fotbal, že jsem normálně v práci, a po probuzení mě zasáhne tvrdá realita. To je ale jen taková chvilková záležitost. Když se mi potom podaří pro někoho něco zajistit, tak mám radost, že jsem stále něco platný. Samozřejmě mě může hodnotit moje nadřízená, ale jsem rád, když mohu být užitečný. Jinak prožívám hodně štěstí ve své rodině. Máme desetiletého syna, který nám s manželkou dělá velkou radost. Ještě máme krásnou dospělou dceru a ta je také v pohodě. Když najde vozíčkář uplatnění ve společnosti, tak povyroste jeho sebevědomí, a to se odráží v rodině, protože se necítí méněcenný. Člověk nepřežívá jen na dávkách, ale je prospěšný i rodině. A každý chlap, ať zdravý či vozíčkář, je přece ješitný. :)