Stálé rubriky

Matky, zajímáte se také o pocity šéfa?

18.01.2013 Lenka Mrázová 1 komentářů

Vždy budu podporovat různé varianty zapojení matek zpět do pracovního procesu. Aby byla spokojená firma i ženy zároveň, vyplatí se nepřehlížet možná rizika oboustranného pracovního vztahu. Tento text je 2. dílem cyklu Dejme ženám zelenou.

Během posledních deseti let pro mne pracovalo asi dvacet žen matek v rozličných formách pracovního zapojení. Šlo o čistý home office v rozsahu několika hodin v týdnu, přes práci na individuálních projektech, částečný, ale i plný pracovní úvazek. Vše se odehrávalo ve velké poradenské firmě. Kolegyně matky mne vycvičily ve flexibilitě a přípravě záložních řešení.

Po svých bohatých zkušenostech proto před každou další případnou spoluprací s novou matkou razím heslo, že: „Očekávám plnou duševní přítomnost během slíbených pracovních hodin a dodržení sjednaných termínů!“

A opravdu se opakovaně ujišťuji, že tomu dotyčná rozumí a bude schopna slíbené dodržovat. Pokud je tato zásada naplňována, spolupráce roky funguje. Když ne, vždy žena většinou sama uznala, že její varianta mateřství a intenzita péče o dítě asi není ideálně spojitelná s pracovním životem ve velké poradenské firmě.

Návrat z mateřské dovolené je vždy pro ženy silný impuls, který je probudí a přirozeně jim ukáže, kde jsou hranice toho, že se termín dodání jejich výstupů nedá natahovat donekonečna. Zajímavé bylo, že často pomohl až externí klient, respektive přímá hrozba nedodání výsledku práce jemu. To, že já či jíní kolegové jsme také jejich klienty, byť interními, to mělo v jejich myslích při ohodnocení důležitosti dodání práce zpočátku menší váhu.

Co někdy předání dokonalého výstupu klientovi předcházelo…

Kolegyně po mateřské pracovala celou středu a čtvrtek u klienta mimo Prahu. Zprávu z její práce obsahující nejzávažnější zjištění jsme měli podle předchozí domluvy odevzdat klientovi na mé schůzce s ním v úterý následující týden. Sama kolegyně mi proto předem navrhla, že návrh zprávy od ní obdržím nejpozději v pátek večer. Ve čtvrtek, než odjela od klienta, jsme spolu nejdůležitější nálezy probraly po telefonu s tím, že detaily najdu ve zprávě. Pátek večer – zpráva nikde. Byla jsem v klidu, máme přece časovou rezervu. Nic mi nepřišlo ani o víkendu. V pondělí ráno jsem se už začala poptávat po emailu... A přicházela mi ujištění, že než odejdu z práce, určitě vše bude připravené. Nebylo. V devět hodin večer jsem v telefonickém rozhovoru z domova s kolegyní už byla docela „hustá,… že by mne tedy zajímalo, co mám zítra klientovi recitovat, když stále nic v ruce nemám“.

A v duchu jsem konstruovala, že musím ráno dříve vstát a připojit se na síť. Že mi pak po ránu v autě bude spolucestující kolegyně (shodou okolností jiná matka, avšak velmi odpovědná) návrh zprávy z notebooku předčítat, protože u řízení se číst nedá. Hlavou mi běželo, jakou sekretářku u klienta pak požádám o vytisknutí zprávy. Neusínala jsem úplně nejklidněji, to se přiznám. Šlo o významného klienta a já měla v jeho očích vždy vysoký standard poskytovaných služeb.

Naštěstí jsem pak hned po ránu našla jak v počítači, tak v mobilu zprávu od spolucestující kolegyně, že byla v noci zapojena do řešení situace a onu zprávu mi právě vytiskla na své domácí tiskárně. V autě mi zprávu přečetla, stihla jsem i zavolat kvůli nejasnostem zpozdilé kolegyni. V duchu jsem si připravila svou ústní interpretaci nálezů. Klient dostal návrh zprávy, probral ho se mnou a byl spokojen.

Cestou zpět jsem se pak v duchu připravovala na rozhovor s pozdě dodávající kolegyní-matkou. Nebyl nepříjemný, sama mi hned přiznala, že rozhodujícím bodem, kdy si uvědomila, že to vážně podcenila, byla ostrá reakce druhé kolegyně, kterou v noci prosila o pomoc. A opravdu se od té doby už nestalo, že by mně či jinému kolegovi dodala něco se zpožděním. V tomto případě to byly z mé strany „dobře investované nervy“.

Proč si vybírají zrovna nejdůležitější projekty?

Tuhle situaci možná znáte i ve spolupráci s kolegy nepracujícími na zkrácený úvazek. Je to významný projekt pro důležitého klienta a váš kolega, který dokončuje největší vstup do projektu, si ho z nepochopitelných důvodů nějak „užívá“ a stále ho nechce předat k revizi nadřízenému.

Tak něco podobného se mi stalo s jinou kolegyní-maminkou pracující na tři dny v týdnu, většinou od pondělí do středy. Dokončovalo se jedno veliké, hýčkané daňové přiznání se spoustu záludných problémů k řešení. Osoba schvalující celé daňové přiznání na straně klienta byl Ital pracující v Irsku. Všechny údaje od klienta jsme již dávno měli, práce týmu byla téměř u konce. Opravdu nic nebránilo zdárnému dokončení výpočtu a napsaní zprávy vysvětlující specifika přístupu české legislativy k problému.

Podle plánu a domluvy s kolegyní mi měl být výpočet a vysvětlující zpráva k němu předána na revizi v pondělí odpoledne. Tedy ideální plán – já se na vše podívám v úterý dopoledne. Očekávám, že bude potřeba tak čtyři hodiny mého času. V úterý odpoledne kolegyně zapracuje změny a ve středu ráno vše odejde do Irska. Tedy lze očekávat, že ve čtvrtek ráno přijdou klientovy dotazy či rovnou souhlas s přiznáním, eventuálně se naplánuje konferenční hovor na vysvětlení. A v pondělí se vše podá na finanční úřad.

Realita byla opět pestrá. V pondělí odpoledne mi kolegyně hlásí, že odchází dříve, že jde na třídní schůzku a že mi to dá zítra. V úterý se průběžně ptám, zda jsou problémy s dokončováním a s čím mohu být nápomocna. „Nic nepotřebuji, pracuji na tom, vše mám pod kontrolou, dám ti to co nejdříve,“ zněla odpověď. Leč nedostala jsem žádný výstup ani v úterý navečer. Nakonec jsem ještě kvůli její návštěvě s dcerou na kontrole u lékaře ve středu během dne, dostala vše na revizi až ve středu večer, protože ona si to ještě jednou chtěla sama zkontrolovat a projít.

Ve čtvrtek ráno jsem vše zrevidovala, napsala dodatečně dotazy kolegyni do emailu a přes SMS ji prosila, zda může z domova věci dodělat. Ihned jsem dostala reakci, jak jsem úžasná a rychlá a že se na to po plavání s dětmi podívá… Raději jsem polkla komentář a zamlčela jsem, že jsem ráno kvůli tomu vstávala už v půl šesté, protože nemám jen tento jeden projekt a tuto kolegyni. Zfinalizované přiznání nakonec odešlo v pátek časně ráno do Irska. Tehdy jsem se skoro modlila, aby byl klient kooperativní a na vše se stihl podívat během dne a nezlobil se kvůli dvakrát posunutému termínu dodání. Naštěstí stihl. Zajímavá byla reakce kolegyně: „Leni, on si chce k tomu zatelefonovat v pátek v pět odpoledne! No chápeš to?“ Ledové ticho na mé straně ji přesvědčilo, že asi chápu dobře a že i ona se bude muset přizpůsobit.

Nemám to fakt vzdát?

Po skončení tohoto projektu jsem si chvíli říkala, zda moji kolegové, kteří se zuby nehty brání spolupráci s matkami na flexibilní úvazky, to vážně nemají jednodušší a nekomplikují si svůj už tak složitý poradenský život další zátěží. Měla jsem samozřejmě následný hodnotící rozhovor s kolegyní. V klidném prostředí kavárny, kde jsem jí opět zopakovala principy naší spolupráce. Na menších projektech si jí je dařilo uplatňovat. Tak snad se jí bude dařit i u většího a náročnějšího projektu.

V mém 360 hodnocení se mi od podřízených objevuje jako silná stránka to, že jsem velmi flexibilní. Ano, těší mne to, ale někdy pochybuji, zda neplatím příliš velkou cenu. Snad proto, že mám příklady fungující flexibilní spolupráce s matkami, to zatím nevzdávám. Ale okamžitě poskytuji zpětnou vazbu a své pocity a pohled konečného klienta, když začne něco skřípat.