Několik poznámek k pověření obchodním vedením
Necítím se být povolaný k zodpovězení otázky, jak by měl vypadat manažer 21. století, jestli by měl mít ty či ony vlastnosti, či by měl být zdatný zejména v té či oné oblasti. To rád přenechám těm, kdo k tomu vládnou příslušnou odborností. Za sebe v této souvislosti snad jen mohu říci, že bych předpokládal, u jakéhokoli dobrého manažera, ať již jakéhokoli století, cestu osobního příkladu, pokud jde o odpovědný přístup k práci, osobní iniciativu atd.
Člověk může být nejlepší z nejlepších v určité oblasti nebo oboru, ale pokud chce od někoho, aby se zařídil určitým způsobem, který jemu samotnému není blízký, což svým jednáním dává zjevně najevo, nelze očekávat, že bude z dlouhodobého hlediska při vedení kolektivu úspěšný – rozpor mezi tím, co chci od ostatních, a tím co sám dělám, vede ke ztrátě autority a v konečném důsledku k celkovému neúspěchu.
Jak jsem ale již řekl, to není věc, o které bych zde chtěl a vlastně i mohl mluvit. Cílem tohoto příspěvku je poukázat na jistá úskalí ohledně jedné z možných právních forem výkonu vrcholných řídících funkcí v rámci obchodních společností, konkrétně poukázat na možná rizika výkonu obchodního vedení statutárním orgánem obchodní společnosti v pracovním poměru.
1. O účelu v právu
Jedním z ústředních témat právního teoretika Rudolfa šl. Jheringa je postavení a význam účelu v právu. Obecně známé je jeho dictum: „Stvořitelem celého práva je účel“. V různých podobách a v různých směrech se pak k problematice účelu v právu vyslovují zástupci většiny právně teoretických směrů. V této souvislosti lze vzpomenout kupříkladu tezi Gustava Radbrucha: „vůle zákonodárce není metodou výkladu, nýbrž cílem výkladu a výsledkem výkladu, výrazem pro apriorní nezbytnost systémově-nerozporného výkladu celého právního řádu. Je proto možné konstatovat jako vůli zákonodárce to, co nikdy jeho vědomá vůle jako autora zákona nebylo přímo. Interpret může rozumět zákonu lépe, než mu rozuměl jeho tvůrce, zákon může být moudřejší, než jeho autor – on právě musí být moudřejší jako jeho autor“.
Význam účelu, s ohledem na to, že právní normy jakožto pravidla chování jsou zakomponovány v právních předpisech a je třeba je z nich interpretací opětovně rekonstruovat, je, alespoň dle mého mínění v kontextu dnešní extenze legislativy, naprosto zásadní. Účelem, který představuje cíl, jehož se mělo regulací daných vztahů dosáhnout, totiž určuje základní směr, kterým by se taková rekonstrukce měla ubírat.
Zdá se však, že ti, u nichž bychom lpění na významu účelu nejvíce předpokládali, tj. samotní zákonodárci, si se sdělením cíle, jehož naplnění sledují přijetím konkrétní právní úpravy, ve většině případů hlavu příliš nelámou. Není tak výjimkou, že v rámci zejména druhého čtení v Poslanecké sněmovně jsou do právního předpisu vtělena ustanovení, jejichž důsledky pro aplikační praxi mohou být poměrně zásadní, aniž by byl jakkoli zaznamenán důvodu, který navrhovatel konkrétně sledoval – vzpomeňme iracionální stanovení spodní výše pokuty za umožnění výkonu nelegální práce ve smyslu zákona o zaměstnanosti na 250.000 Kč, které vzešlo z Výboru pro sociální politiku mezi prvým a druhým čtením návrhu zákona (zákon č. 367/2011 Sb.) v Poslanecké sněmovně.
Omluvou této nedůslednosti na straně zákonodárce dle všeho nemůže být fakt, že Poslanecká sněmovna je v zásadě tvořena zástupci lidu, kteří jsou ve většině případů neodborníky ve vztahu k materii, kterou se snaží normovat, a to zejména proto, že jim je k dispozici široký odborný aparát, který by měl být schopen jasně účel regulace daných vztahů zachytit, a to primárně do důvodové zprávy k danému právnímu předpisu, či k pozměňovacímu návrhu.
V této souvislosti lze podotknout, že není-li z pramenů vztahujících se k přijímání právního předpisu účel pozměňovacího návrhu zřejmý, je třeba vycházet jednak z obecného účelu vyjádřeného v předkládací zprávě předpisu jako takového a jednak z interpretačního předpokladu racionálního zákonodárce.
To ale není to, o čem bych chtěl hovořit. Pozornost bych zde chtěl v krátkosti věnovat pověření obchodním vedením (§ 66d) v podobě, jak je od 1. ledna 2012 upravuje zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Do obchodního zákoníku bylo ustanovení § 66d vtěleno prostřednictvím zákona č. 351/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
2. Ustanovení § 66d obchodního zákoníku
Takzvaný souběh funkcí, tj. výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti spolu s existencí základního pracovněprávního vztahu osoby vykonávající danou funkci k téže obchodní společnosti, kdy druhem práce je právě výkon funkce statutárního orgánu, resp. případně generálního ředitele apod., přičemž rozsah kompetencí odpovídá rozsahu kompetencí statutárního orgánu, byl z hlediska rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. například Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 21 Cdo 894/2004, 21 Cdo 737/2004, 21 Cdo 1634/2004, nebo 21 Cdo 3090/2008) poměrně standardně, pokud šlo o otázku platnosti vzniku základního pracovněprávního vztahu, řešen tak, že není možný.
Nejvyšší soud kupříkladu ve věci sp. zn. 21 Cdo 1634/2004 k této otázce argumentoval následovně: „Podle ustálené judikatury soudů ... činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť výkon funkce statutárního orgánu společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení ... zák. práce a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy a řídí se obsahem společenské smlouvy. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezení však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, pokud náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) není výkon činnosti statutárního orgánu. Skutečnost, že fyzická osoba byla jmenována statutárním orgánem ... sama o sobě nebrání tomu, aby uzavřela s touto společností smlouvu (dohodu) podle pracovněprávních předpisů, například pracovní smlouvu, dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr, dohodu o změně pracovní smlouvy, dohodu o rozvázání pracovního poměru apod. Jestliže smlouva (dohoda) nesměřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, jehož náplní by byl výkon činnosti statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným, není takový právní úkon neplatným ..., neboť se svým obsahem ani účelem nepříčí zákonu, neobchází jej a ani se jinak nepříčí zájmům společnosti.“
Přístup Nejvyššího soudu v zásadě nevylučoval, aby statutární orgán byl k dané společnosti v základním pracovněprávním vztahu, druh práce však musel být od plnění úkolů statutárního orgánu odlišný – kupříkladu tak nebyla vyloučena práce recepčního atp.
Přístup Nejvyššího soudu lze považovat, zejména kvůli velice složité rozpoznatelnosti rolí a různému právnímu statutu a režimu mezi základním pracovněprávním vztahem, zejména tedy pracovním poměrem, a výkonem funkce statutárního orgánu tak, jak je upraven obchodním zákoníkem, za pochopitelný a zcela racionální. Navíc je třeba poukázat na to, že k jeho zdůraznění došlo zákonem č. 370/2000 Sb. s účinností ke dni 1.1.2001, kdy bylo do obchodního zákoníku vtěleno ustanovení § 261 odst. 3 písm. f), které vztah statutárního orgánu a obchodní společnosti označuje za tzv. absolutní obchod.
K možnosti souběhu funkcí se v návaznosti na otázku účasti na nemocenském pojištění vyjádřil i Nejvyšší správní soud, když ve věci sp. zn. 3 Ads 119/2010 uvedl: „Správní orgány odkázaly ve svých rozhodnutích na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu v pracovněprávních věcech. Byť je nyní souzená věc projednávána v odlišném režimu, tj. ve správním soudnictví, neshledal Nejvyšší správní soud důvodu pro to, aby se od dovolávané judikatury jakkoli odchýlil ... Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným nicméně nebrání tomu, aby jiné činnosti (odlišné od výkonu funkce jednatele) vykonávaly fyzické osoby pro obchodní společnost na základě pracovněprávních vztahů (podle usnesení ze dne 15. ledna 2003, č. j. 21 Cdo 963/2002).“
Z hlediska přípustnosti souběhu ve shora uvedeném smyslu tedy byly soudy za jedno. Poněkud problematická se však v návaznosti na citované rozhodnutí NSS ukázala právě otázka nemocenského pojištění. Zjednodušeně řečeno totiž NSS dospěl mj. k závěru, že v důsledku neexistence pracovního poměru daná osoba nebyla účastna nemocenského pojištění jako zaměstnanec v pracovním poměru, nýbrž pouze jako jednatel pracující pro společnost, což předpisy o nemocenském pojištění umožňovaly pouze za určitých podmínek do konce roku 2008. Od 1. ledna 2009 statutární orgán nespadal již do okruhu nemocensky pojištěných osob (tyto osoby nebylo možné pojistit ani dobrovolně).
Takový závěr, s ohledem na již odvedené pojistné a z druhé strany již vyplacené dávky ze systému nemocenského pojištění, navodil poněkud nervózní atmosféru, jejímž vyústěním byla pravděpodobně i zákonodárná iniciativa, na jejímž základě bylo do ObchZ zakotveno ustanovení § 66d.
Od 1. ledna 2012 je pak na základě § 66d ObchZ možné, aby kupříkladu jednatel společnosti s ručením omezeným byl ke společnosti jednak v obchodněprávním vztahu jako jednatel a jednak v pracovněprávním vztahu jako obchodní ředitel, přičemž v rámci pracovněprávního vztahu smí vykonávat obchodním vedení společnosti v rozsahu odpovídajícím kompetencím statutárního orgánu, vyjma rozhodování o základním zaměření obchodního vedení společnosti. Dále v jeho rámci nesmí vykonávat ani jiné činnosti, které obchodní zákoník nebo jiný právní předpis svěřuje do výlučné působnosti statutárního orgánu.
Poněkud problematické, v kontextu v úvodní části tohoto příspěvku vzpomenutých tezí ohledně účelu v právu, se zdá, že ustanovení § 66d bylo do návrhu zákona č. 351/2011 Sb. vtěleno až po projednání v prvém čtení, a to konkrétně v rámci projednávání návrhu v Ústavněprávním výboru, přičemž sněmovní tisk, jímž se předpokládaly pozměňovací návrhy, neobsahoval krom paragrafového znění nic dalšího.
Na konkrétní účel vtělení § 66d do ObchZ lze poměrně těžko usuzovat i z projevů přednesených v rámci druhého čtení návrhu zákona v plénu Poslanecké sněmovny. Vztahují se k němu v zásadě jen dva. Konkrétně se k věci vyjádřili tehdejším ministra spravedlnosti Pospíšil a dále poslanec Benda, který byl současně zpravodajem Ústavněprávního výboru.
Ministr Pospíšil uvedl: ....Jsem velmi rád, že poslanci si osvojili návrh Ministerstva spravedlnosti, který řeší tzv. souběh funkcí. To je velmi důležitá záležitost, která v posledním půlroce vyvolala velké debaty ve společnosti a zvláště mezi podnikateli, kdy soudy začaly negativně posuzovat tzv. souběh funkcí, tzn. souběh funkce člena statutárního orgánu a zaměstnavatele. Konkrétně se jedná o to, že dotyčná fyzická osoba v obchodní společnosti současně byla členem statutárního orgánu, např. členem představenstva, a současně např. ředitelem. Takovýto souběh funkcí byl posuzován podle našeho názoru českými soudy příliš restriktivně. A právě proto, aby se odstranily určité interpretační problémy, tak v této novele, v usnesení ústavněprávního výboru je tento problém řešen tak, aby souběh funkcí za splnění zákonných podmínek mohl být možný a nevznikaly tak problémy. Myslím si, že je to velmi důležité. A návrh, který byl předložen a byl projednán a schválen ústavněprávním výborem, je v zásadně srovnatelný s tím, jak problematiku souběhu funkcí mezi členem statutárního orgánu a řekněme manažerskou pozicí řeší i jiné státy Evropské unie
Poslanec Benda uvedl: ....Jedná se v podstatě opravdu o řešení jedné problematiky, a to pověření obchodním vedením, kde díky rozhodování Nejvyššího soudu vzniklo několik pochybností, jak je to s možností souběhu zaměstnavatele a funkce – Nejvyššího správního soudu, pardon. Došlo k pochybnostem, jak je to se souběhem funkce zaměstnance a zároveň jednatele. Takže je snaha toto vyřešit, abychom nezadělávali do budoucna na velké problémy. Samozřejmě do minulosti, a o tom se také hodně na ústavněprávním výboru mluvilo, řešení možné není. Tam je potřeba to ponechat na výklad předpisů.
Z citovaných projevů by se zdálo, že účelem přijetí je jednak odstranit interpretační nesrovnalosti a jednak uspokojit jistou společenskou poptávku po takové úpravě.
K tomu dvě poznámky. V prvé řadě, zohledníme-li následně uvedená rizika, možné negativní důsledky a pojmové nesrovnalosti a současně fakt, že výkon obchodního vedení v pracovním poměru není v současné době v žádném směru ani pro jednu ze stran výhodnější ani z hlediska daňového a ani z hlediska odvodů do systémů sociálního zabezpečení, či odpovědnosti (§ 66d odst. 2 ObchZ), je argumentace společenskou poptávkou velice chabá a vlastně i nemístná.
V druhé řadě, a to je možná závažnější, odkazování se na interpretační problémy a pochybnosti vzniklé rozhodnutím NSS a na to, že soudy začaly souběh negativně posuzovat v posledním půl roce, je jednoznačně zkreslující a účelová argumentace. Jak vyplývá z citovaných rozhodnutí NS a NSS, oba nejvyšší soudy byly v otázce nepřípustnosti souběhu zajedno – a nutno říci, jak bude zdůvodněno níže, že ze správného důvodu. Navíc, NS drží svůj jasný přístup již řadu let. Rozhodnutí NSS přineslo jen nový rozměr a závažné důsledky z hlediska sociálního zabezpečení (nemocenského pojištění), což je oblast, které se NS přirozeně dotknout nemohl.
Fakt, že i přes ustálenou rozhodovací praxi NS v otázce (ne)přípustnosti souběhu, kdy předmětná rozhodnutí obsahovala jasný výklad příslušných ustanovení právních předpisů a přes existenci § 261 odst. 3 písm. f) ObchZ docházelo k uzavírání pracovních smluv v rozporu se zákonem, resp. ke snahám o obejití zákona, není problém soudu či snad nesprávné dikce zákona, jedná se o problém kontrolních mechanismů moci výkonné.
Shrneme-li uvedené, pak lze konstatovat, že jedním z účelů přijetí předmětného ustanovení mohlo být z části pokrýt nedůslednosti na straně moci výkonné a odvrácení problémů v oblastech sociálního zabezpečení. Zejména v kontextu problémů systémů sociálního zabezpečení by snad bylo obecně možné najít pro takovou tendenci pochopení. To však jedině za podmínky, že by se předkladatel postavil k problému přímo a nesnažil se svést vinu za stav, který se snaží narovnat, na třetího – v tomto případě na soud.
Navíc lze poukázat na to, že nebylo přijato žádné přechodné ustanovení, které by jakkoli řešilo vztahy vniklé před 1. lednem 2012.
3. Možné problémy a negativní důsledky
Představme si následující situaci. Zakladatelskou listinou společnosti s ručením omezeným je určeno, že za danou společnost jednají vždy společně oba její jednatelé. Jeden z jednatelů je současně v pracovním poměru ke společnosti, vykonává funkci obchodního ředitele – náleží mu obchodní vedení ve smyslu § 66d odst. 1 a 3 ObchZ.
V takovém případě se v kontextu § 13 ve spojení s § 133 odst. 1 ObchZ vyžaduje k platnosti úkonu, který činí jednatelé, připojení podpisu obou. Omezení jednatelského oprávnění, resp. jeho překročení ve smyslu § 13 odst. 4 a 5, resp. 133 odst. 2 ObchZ totiž není případem, kdy je rozhodnuto, že za společnost jedná na místo jediného jednatele jednatelů společně více. Je-li v zakladatelské listině stanoveno, že jednají jednatelé (oba) společně, je na ně třeba nahlížet jako na kolektivní orgán. K platnosti všech právních úkonů společnosti, které činí jednatelé, je tak, s ohledem na § 133 odst. 1 ObchZ, třeba podpisu všech (obou) jednatelů.
V čem lze spatřovat v takové situaci hlavní nevýhody umožnění souběhu ve smyslu § 66d ObchZ?
Jednatel, s nímž by byl uzavřen pracovněprávní vztah (pracovní poměr nebo některá z dohod o pracech konaných mimo pracovní poměr) na druh práce obchodního ředitele společnosti, může být zmocněn pouze k celému nebo i jen k části obchodního vedení společnosti, nikoli však k výkonu všech kompetencí jednatele, zejména mu nepřísluší rozhodování o základním zaměření obchodního vedení společnosti.
V souvislosti s jednáním v pozici obchodního ředitele je nicméně třeba vést v patrnosti současně ustanovení § 15 odst. 1 a 2 Obchz, dle něhož platí: „kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Překročí-li zástupce podnikatele zmocnění podle odstavce 1, je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla.“
Ani vnitřní omezení oprávnění jednat za společnost ve věcech obchodního vedení tedy nemusí nutně znamenat, že daná osoba nemůže ve všech věcech týkajících se obchodního vedení, které obvykle do působnosti toho, kdo vykonává pozici obchodního ředitele, patří, společnost platně zavázat.
Vedle toho zde v jistých hraničních případech může snadno vzniknout pochybnost o tom, zda byl k příslušnému úkonu kompetentní obchodní ředitel, nebo zda se již jednalo o kompetenci výsostně jednatelskou (zejména hovoříme-li o otázkách, které se dotýkají základního směřování obchodní strategie společnosti a o souvisejících aspektech). Jakýkoli úkon, který by tak daná osoba učinila v pozici obchodního ředitele, přičemž by však tento úkon příslušel jednateli (jednatelům), kdy by ve shora uvedeném případě dle zakladatelské listiny museli jednat oba jednatelé společně, a současně by se nejednalo o úkon, k němuž obvykle dochází při výkonu funkce (práce) obchodního ředitele, by pak byl neplatný.
Konečně lze poukázat na to, že obchodní ředitel (jednatel) je povinen (§ 66d odst. 2) vykonávat obchodní vedení s péčí řádného hospodáře, s čímž pak souvisí otázka odpovědnosti – s ohledem na neexistenci důvodové zprávy jsou v tomto směru v zásadě možné dvě závěry. Jednak, že odkaz na péči řádného hospodáře je pouze poukázáním na jednu z podmínek pro řádný výkon práce, což by odpovídalo interpretačnímu předpokladu racionálního zákonodárce, má-li jít o výkon práce v základním pracovněprávním vztahu a jednak, že tímto odkazem se míní, že se pro tento případ použije na místo úpravy odpovědnosti v rámci zákoníku práce v kontextu § 757 ObchZ úprava odpovědnosti v rámci § 373 a násl. stejného zákona, což je dle všeho skutečný, i když poměrně nešťastný, záměr zákonodárce. Ve zbytku (krom specifik ohledně určení mzdy – § 66d odst. 3 ObchZ) by pak zákoník práce na daný vztah dopadal – pracovní doba a doba odpočinku, dovolená, bezpečnost a ochrana zdraví při práci, pracovní úrazy, nemoci z povolání atp.
Uzavřením pracovní smlouvy nebo některé z dohod o pracech konaných mimo pracovní poměr (druh práce obchodní ředitel) s osobou, která je statutárním orgánem, vlastně nutně dochází k umělému rozštěpení vztahu statutárního orgánu (ve shora uvedeném případě jednatele) ke společnosti – část kompetencí je vykonávána v pracovněprávním vztahu, část potom v obchodněprávním vztahu. Takové řešení může přinést řadu komplikací, zejména pak v hraničních případech, kdy není zcela jednoznačné, zda dané jednání spadá ještě pod obchodní vedení, či nikoli – nejasnost v těchto otázkách, jestliže současně platí, že kupříkladu oba jednatelé musí, aby byla zachována platnost právních úkonů, jednat společně, může vzbudit nejistotu ohledně platnosti jednání daných osob za společnost a úkonů, které jimi byly učiněny (kupříkladu se může jednat o platnost, či neplatnost uzavřených smluv atp.).
Závěr
Je zřejmé, že zákonodárce ustanovením § 66d ObchZ vytvořil jakéhosi kočkopsa. Současně nám totiž říká, že obchodní vedení společnosti lze vykonávat v základním pracovněprávním vztahu, tedy v právním vztahu, jehož předmětem, resp. objektem je výkon závislé práce, jak je vymezena v § 2 odst. 1 a s podmínkami zejména podle § 2 odst. 2 ZPr, za odměnu, přičemž nám však současně říká, že jeden z typických prvků, který byl do 1. ledna 2012 dokonce uváděn mezi základními znaky závislé práce, tedy skutečnost, že zaměstnanec koná práci na odpovědnost zaměstnavatele, s čímž pak úzce souvisí předpoklad, že odpovědnost zaměstnance za škody způsobená při výkonu práce, zejména jde-li o škody způsobené z nedbalosti, musí být z povahy věci omezená, neplatí.
V kontextu absence tohoto prvku a zejména pak spolu s tím, že zde je současně v zásadě vyloučen, mj. totožností osoby statutárního orgánu (či jeho člena) a osoby v pracovněprávním vztahu, která je pověřena obchodním vedením, i dle § 2 odst. 1 ZPr základní znak závislé práce v podobě toho, že závislá práce je vykonávána podle pokynů zaměstnavatele, si lze celkem pochopitelně položit otázku, zda výkon obchodního vedení ve smyslu § 66d, které vykonává v pracovním poměru statutární orgán obchodní společnosti, může být vůbec pojmově závislou prací.
Pokud by tedy měla zaznít v návaznosti na zde uvedené odpověď na otázku, jak by měl vypadat manažer 21. století, či snad přesněji, v jaké formě by měl manažer 21. století své úkoly (práci) vykonávat, pak mne je odpověď jasná. V žádném případě by se nemělo jednat o právního kočkopsa, kterým je pověření obchodním vedení osoby v pracovním poměru, která je současně statutárním orgánem společnosti, nýbrž by se mělo jednat buďto o obchodněprávní vztah, jímž je vztah statutárního orgánu a obchodní společnosti, nebo o čistě o základní pracovněprávní vztah, ideálně založený pracovní smlouvou. V žádném případě však není šťastný nápad se uchylovat k založení souběhu.
