Stálé rubriky

Networking: To, co jde mužům lépe

17.12.2014 Anna Pedretti 4 komentářů

Networking je podle jedné z přijatelných definic o „nalézání, propojování a vytváření sítě vztahů mezi lidmi“. V byznysu, ale i jiných sférách lidské činnosti se jedná o schopnost aktuálně hojně popularizovanou.

Pořádáme akce, kde si účastníci networking nacvičují v praxi, do mailu nám chodí řada pozvánek na ten či onen networkingový event. Cílem je právě rozšiřování naší kontaktové sítě, navazování nových společenských vztahů – neplést si s pouhým sběrem vizitek. Že se jedná o tvrdou řeholi, jsem si vyzkoušela i na vlastní kůži.

Vypravila jsem se na jednu vyhlášenou networkingovou akci ze zvědavosti a taky proto, že mě vyhecovala jedna známá, která tam chtěla jít, ale rozhodně ne sama. Přešlapovala jsem v šatně restauračního lokálu a přemýšlela, jestli jít dál, když moje známá ještě evidentně nedorazila. Dojít na bar a něco si objednat snad zvládnu i sama, nebo ne? Pohledy dalších networkuchtivých jsem statečně ignorovala, zakotvila na baru a netrpělivě čekala na nějakou známou tvář. Kupodivu tato společnost skutečně na rozdíl ode mě pochopila zadání a zanedlouho už jsem se bavila s úplně cizími lidmi s více či méně smíšenými pocity nepohody a předstíraného zájmu. Ani bych nepostřehla, že známá už je tam taky a v kroužku opodál provozuje totéž. Brzy jsme se našly a oddechly si v komfortní zóně naší vzájemné obeznámenosti a nehraného žvanění o ničem zásadním. Občas se k nám někdo přimotal, došlo na představení, i vizitky proběhly, a tak to nějak pokračovalo – s pokročilým večerem se i proces seznamování zdál méně bolestným.

A výsledný pocit? Uvědomila jsem si, že to vůbec není lehké! A taky mi došlo, že kdo v celém tom procesu působil přirozeněji, byla mužská část osazenstva. Pánové se pohybovali sami i ve dvojicích a s lehkostí sobě vlastní a sklenkou v ruce otevírali diskuzní kroužky, do kterých stejně samozřejmě přitančili, jako z nich po chvíli ladně vycouvali, aby oblažili sousední hlouček.

Nemám ráda dělení na extroverty a introverty. Absolvovala jsem sice jen pár semestrů psychologie, ale tohle jungovské rozdělení osobnosti s mojí životní zkušeností nikdy úplně neladilo. Podle mého skromného názoru se většina z nás pohybuje v širokém spektru mezi vyhraněnou extro/introverzí. Způsob, jakým se projevujeme ve skupině lidí, bude hodně záležet na tom, jak se v ní teď a tady cítíme. A na spoustě dalších vlivů. Na networkingovém večírku mi ale došlo něco jiného – co když hraje nějakou zásadní roli, jestli jsem žena, nebo muž?

V literatuře jsem narazila na něco jako potvrzení mé teorie. Dočetla jsem se, že zatímco žena je už od pravěku naprogramovaná na vytváření „upřímných přátelství“, muž si naopak typicky libuje v „transakčních vztazích“.

Už v pravěku se ženy naučily, že pro přežití a ochranu rodiny je naprosto klíčová jejich vzájemná spolupráce. A zatímco mužský mozek reagoval už tehdy na stres a strach buď bojem, nebo ústupem, ženě se v ústředí uvolňoval sociální hormon oxytocin, který část mozku produkující agresivitu naopak deaktivoval. Proto například i dnes v pracovním prostředí muži při vypětí častěji zvyšují hlas, zatímco ženy se naopak snaží věci uhladit. Ta starostlivost a péče je pro ženy typická.

Proto zatímco muži (lovci) pěstují přirozeně široké a mělké sítě vztahů, což jim mimo jiné neuvěřitelně rozšiřuje zdroje pro kariérní příležitosti, ženy (pečovatelky) raději setrvávají ve svých hlubokých vztazích s pár podobně smýšlejícími jednotlivci.

Nevýhodou pro ženu v dnešních firmách a korporacích je tedy fakt, že její mužský konkurent má několikanásobně širší síť kontaktů, mimo jiné sponzorů, mentorů a dalších podporovatelů.

Zatímco ona spěchá po práci pečovat o své dlouhodobé vztahy (manžel, rodina), její kolega nejdřív pomyslí na to, jestli cestou domů neskočí s jiným kolegou na jedno dvě… Mezinárodní studie úspěšných lídrů přitom potvrzuje, že 75 % úspěchu jde na vrub právě schopnosti vytvářet vztahy.

Vztahy ženám díky vyšší emoční inteligenci jdou – ženy například lépe „čtou“ lidi i situace, a díky tomu se i lépe rozhodují, ale muži mají lepší sociální instinkt: dokážou budovat vztahy pomocí drobných transakcí typu „já na bráchu, brácha na mě“ a je jim to přirozené. Navíc se obecně lépe cítí ve větších skupinách, poperou se i s auditoriem, baví je hřiště a stadiony.

Ženy se velkým prostranstvím až na výjimky vyhýbají a princip transakce vnímají jako odpuzující, protože je zaměřený účelově. Kdyby se chovaly podobně jako muži, budou mít pocit vtírání a hrůzu z odmítnutí.

Pro ženy je tedy mnohem více než pro muže zásadním průlomem přerámovat networking do kontextu, který jim bude přirozený. Prvním krokem je uvědomit si, že networking není o využívání zdrojů, které mají ostatní, ale především o nezištném nabídnutí něčeho svého. Kdo nabízí až ve chvíli, kdy sám něco potřebuje, nepochopil hlavní princip. Nabídnout můžete cokoliv: vlastní know-how, svůj čas, vůli pomoci, svoji síť nebo ucho ochotné naslouchat. Stačí sledovat signály, lidé vám často sami naznačí, co jim udělá radost.

Ženská energie v dnešním vedení firem i v politice a dalších oblastech zoufale chybí a networking je něčím, co ženě pomůže otevírat dveře, které si zatím v přesile podávají pánové v oblecích.

Proto, milé dámy, nabídněte svému okolí (tj. širšímu okolí) něco jako první, zajímejte se a naslouchejte – tohle přece umíte a kontakty se jen pohrnou.

Inspirováno mimo jiné:
Joanna Barsh a Susie Cranston: How Remarkable Women Lead

foto: Flickr user Alessandro Pautasso