Stálé rubriky

Odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz zaměstnance

12.02.2013 Ladislava Jasanská 3 komentářů

Na sklonku minulého roku vydal Nejvyšší soud České republiky zajímavý judikát, který ukončil téměř deset let trvající spor o odškodnění za těžký pracovní úraz.

Nakolik formální musí být pokyn zaměstnavatele k dodržování BOZP, aby se jeho prostřednictvím zaměstnavatel vyvinil z odpovědnosti za pracovní úraz? Je pokyn stavbyvedoucího „Kurva, nelezte tam na ty světlíky, můžete sletět“ závazným pokynem zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci?

Příběh: Zaměstnanec stavební společnosti při zateplování střechy usedl na plech, který překrýval konstrukci světlíku. Plech pod ním povolil a on se propadl z výše 10 metrů. Téměř celý následující rok byl v pracovní neschopnosti, načež mu byl přiznán plný invalidní důchod (stalo se to v roce 2003, kdy existovaly dva stupně invalidity – plná a částečná; aktuální úprava zná již stupně tři). Zaměstnanec tak měl za to, že utrpěl těžký pracovní úraz při plnění pracovních povinností a domáhal se odškodnění žalobou.

Rozhodnutí soudu prvního stupně: Okresní soud žalobu zamítl, neboť bylo zjištěno, že zaměstnanec si bezprostředně před nehodou sám udělal přestávku v práci a kouřil, a proto nelze toto jeho jednání považovat za plnění pracovních úkolů. I když k úrazu došlo na pracovišti a v pracovní době, zde nebyla dána souvislost věcná, neboť situaci, kdy si zaměstnanec svévolně udělá přestávku v práci a kouří, a to po usednutí na zakrytý světlík, nelze v žádném případě považovat za činnost v souvislosti s plněním pracovních povinností. Dle názoru soudu prvního stupně „tedy u zaměstnance došlo k excesu plnění pracovních úkolů a nejedná se v tomto případě o pracovní úraz“.

Odvolání k soudu druhého stupně: Krajský soud rozhodnutí soudu okresního zrušil a dovodil, že jednání žalobce nelze považovat za exces. Fakt, že se stavební dělník během pracovní doby na chvíli na pracovišti posadí a po tuto dobu nevykonává pracovní činnost, lze považovat za „celkem běžné“ (úsměvné, dle mého; jak soud posuzuje délku chvíle, se již v rozsudku nedočteme). Okolnost, že zároveň kouřil „považuje odvolací soud za zcela nerozhodnou“, protože kouření nemělo s jeho pádem žádnou příčinnou souvislost. Soud připomíná, že v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou mimo jiné i úkoly obvyklé v době přestávky na jídlo a oddech. Formální okolnost, že se žalobce posadil, aniž by byla vyhlášena přestávka, nemůže podle názoru odvolacího soudu znamenat, že nejde o pracovní úraz. Každý zaměstnanec vykoná v průběhu pracovního dne mnoho různých úkonů, „které v přísném slova smyslu nemají souvislost s plněním pracovních úkolů. Pokud však tyto činnosti nevybočují z obvyklého rámce, nelze je považovat za exces z pracovních povinností“. Soud tak vrátil celou záležitost k novému projednání okresnímu soudu.

Soud prvního stupně si ale nedal říct a žalobu znovu zamítl, tentokrát s odkazem na to, že zaměstnanec porušil zásady BOZP, ačkoliv s nimi byl seznámen a svým nadřízeným byl vždy informován o místech, po kterých se zaměstnanci mohli pohybovat, a současně je napomínal, pokud se pohybovali na místech ostatních. Chování zaměstnance, „které bylo svévolným úmyslným porušením pravidel bezpečnosti práce, porušením zákazu a jednáním proti zdravému rozumu, kdy si žalobce počínal naprosto v rozporu s obvyklým způsobem jednání, který je možno předpokládat u odpovědného dospělého člověka, bylo opravdu riskantní“, a zaměstnavatel se tak své odpovědnosti zcela zprostil.

Případ tak šel před krajský soud, který dal za pravdu znovu zaměstnanci a žalobu uznal. Dle názoru soud zvolání nadřízeného, které obsahuje vulgární výraz, není dikcí předem poskytovaného poučení, nýbrž situační reakcí ve vypjaté chvíli, kdy již aktuálně hrozí nějaké nebezpečí. Lze-li vůbec z něho něco odvodit, pak spíše to, že bezpečnost práce byla na pracovišti porušována a v žádném případě tento výkřik nelze interpretovat tak, že se jím žalovaný zhostil poučení o zásadách bezpečnosti práce.

Případ se tak nakonec dostal až před Nejvyšší soud ČR. Ten uznal, že k pracovnímu úrazu skutečně došlo, neboť fakt, že si zaměstnanec dá krátkou pauzu (k přemýšlení nad dalším postupem, ke krátkému odpočinku, apod.) opravdu nelze vnímat jako přestávku, která se nezapočítává do pracovní doby a která by ze zákona nebyla posuzována jako úkon v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů.

Nejvyšší soud již ale nesouhlasil se závěrem krajského soudu co do možnosti liberace (zproštění odpovědnosti) zaměstnavatele. Soud má za to, že žalobce jednal v rozporu s pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. V novém zákoníku práce účinném od roku 2007 je povinnost zaměstnance řídit se pokyny zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci stanovena v § 106 odst. 4, písm. c). Kromě toho, že je akcentována konkrétnost pokynu, nejsou předepsány žádné další náležitosti jak co do formy, tak co do obsahu. Právní relevanci proto má jakýkoli výslovný pokyn, ať je již učiněn písemně, nebo ústně, bez ohledu na svoji expresivnost, anebo na to, do jaké míry odpovídá jeho obsah pravidlům společenských konvencí. Korektním pokynem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci proto mohl být (byl-li učiněn) i pokyn předáka P. (doslovně – „kurva, nelezte tam na ty světlíky, můžete sletět“), neboť tím stanoví pro podřízené závazný způsob chování a vysvětluje důvod svého pokynu. Je samozřejmé, že pokyn má být vydán předem, nikoliv až ve chvíli, kdy již nějaký úrazový děj probíhá; není však na závadu, je-li vydán ve chvíli, kdy nebezpečí může hrozit, a smyslem pokynu je tomuto nebezpečí předejít. Zjednodušeně řečeno lze tedy říci, že soud zohlednil faktické rozdíly, jež přináší odlišná povaha různých povolání a dal přednost obsahu pokynu před formou. Stejně tak uznal, že ne vždy je možno předvídat všechny budoucí situace a propůjčil i reakci na nastalou situaci, v odůvodněných případech, váhu pokynu.