Stálé rubriky

Partnerství

25.10.2013 Martin Hudeček 1 komentářů

Ohraná deska na starém gramofonu. HR potřebuje/chce/je partnerem byznysu. Primárně se pohybuji v IT a tam je to stejné. Hesla na chodbách, v prezentacích, na nástěnkách. IT je součástí byznysu a byznys je součástí IT, to je konkrétní heslo v jedné z velkých bank. A stále nic. V klíčových fázích vytahuje byznys trumf a říká něco v duchu „my to platíme, my rozhodujeme…”. A IT/HR sklapne podpatky a odchází s úkolem.

Tak, přátelé, tohle nemá s partnerstvím nic společného. Zřejmě si musíme vydefinovat slovo partnerství. Je mnoho partnerských párů, kde jeden je dominantní a druhý submisivní a oběma to vyhovuje. Vyhovuje snad někomu být submisivním v byznysu? Má mít HR/IT tuto roli? Tak to je první otázka, na kterou je třeba si upřímně odpovědět. Jasně, je těžké přiznat si, že mi vlastně submisivní role vyhovuje. Zbavuje mě zodpovědnosti, udržuje poměrně idylické vztahy, konflikty jsou řešeny jednoduše a rychle… Jen si musím přiznat, že tahám za kratší konec a hlavně, že mi to takto vyhovuje.

Anebo ne? Chci mít partnerství jako soužití rovnocenných osob (týmů, oddělení, firem…), které o všem vyjednávají? Které dodržují vyjednané role, a to i v okamžiku, kdy se někomu hodí jiný model? Kde je základním nástrojem neustálé vyjednávání? Kde se ani jedna strana necítí být tou slabší? Kde se ten, kdo vytáhne argument typu „já to platím”, cítí trapně, protože si uvědomuje, jak účelovou redukci použil/zneužil?

OK, tak mluvme dál o tomto typu partnerství.

Ale pozor, než si řeknete, tak tohle já chci, zvažte, jak náročná cesta to je. Podívejte se upřímně na svá soukromá partnerství, rodinné uspořádání, výchovu dětí a přemýšlejte, jestli žijete rovnocenná partnerství. Tady nemluvíme o technikách, o nástrojích. Tady mluvíme o životní filozofii, principech, na kterých vztah k sobě i druhým stavím napříč svým životem. Stále si myslíte, že jde o rovnocenné partnerství? Vyjednáváte se svými partnery i dětmi? A změnu vyjednaného znovu vyjednáváte? Alespoň většinou (jsme lidé omylní a nic neplatí absolutně, to je přece jasné).

Tak co, jdeme na výpravu zvanou partnerství? Pak věřte, že další kroky jsou jen na vás. Nehledejte, proč to nejde. Proč zrovna u vás, ve vaší firmě, se to nedaří. Začněte vytvářet ostrůvky pozitivní deviace. Změňte to, co můžete. Začněte u sebe. A buďte sakra trpěliví. Tady mluvíme o zásadních systémových změnách. Začněte tam, kde to máte pod kontrolou. Začněte partnerské vztahy vytvářet sami se sebou, se svým týmem, se svými zákazníky, dodavateli (komu dodáváte své služby a od koho „nakupujete”).

Chcete tip, čím můžete začít? Začněte o sobě přemýšlet jako o partnerovi. Zahoďte své submisivní, agresivní, mocenské já a začněte vyjednávat. Sami se sebou, se svým nejbližším okolím. Tam, kam dosáhnete, co můžete přímo ovlivnit. Vysvětlujte, co děláte: … jasně, mohl bych ti to přikázat, já ale nechci, chci vyjednávat, mluvit o tom, co potřebuji já a co potřebuješ ty.

A ještě jeden tip bych měl. Souvisí s vaší schopností prodat sebe a svou práci. Přemýšlejte méně o tom, co potřebujete vy, a začněte se soustředit více na to, co potřebuje váš partner. V čem žije, co je pro něj důležité, jakým jazykem mluví. V byznysu jsou to typicky konkrétní data, čísla. Dobře strukturovaná. Jak někde napsala Hanka Velíšková – čísla, čísla a zase čísla. A k nim stručná, dobře strukturovaná interpretace. Kdo z vás nežil nějakou dobu pod tlakem čísel, nemůže pochopit, proč je to pro manažery takové zaklínadlo. Ne, oni (my) nejsou hloupí, omezení, nedostatečně komplexní. Jen se potřebují soustředit na to své a očekávají, že se budete učit jejich jazyk (v terminologii metodiky koučování to nazýváme připojení se k jazyku).

Přeji vám hodně trpělivosti na cestě k partnerství, formě spolupráce, která vyžaduje neustálé vyjednávání a umožňuje svobodné rozhodování. Všímejte si každého malého krůčku, vytrvejte a buďte k sobě laskaví. A uvědomte si, že je v životě mnoho situací, kdy se nejedná o tu nejlepší cestu k cíli.

Příště si můžeme povídat o tom, jak důležité je umět následovat, nechat se vést, důvěřovat a věřit někomu ve vašem okolí. A někdy jindy zase o tom, jak opojné může být prosté převzetí iniciativy, odpovědnosti… zkrátka být tím, kdo je následován.