Stálé rubriky

Předsmluvní odpovědnost a nový občanský zákoník

09.07.2013 Jakub Morávek 0 komentářů

Autoři nového občanského zákoníku při své více jak desetileté práci na kodexu věnovali značnou pozornost studiu jednak tuzemské, zejména prvorepublikové a mocnářské legislativy, judikatury a právní nauky, a jednak zahraničních právních úprav a jich se dotýkajících teorií spolu se zkušenostmi s jejich uplatňováním v praxi, konkrétně zejména v rozhodovací praxi zahraničních soudů. Následně se vedeni dobrými úmysly pokusili implementovat do připravovaného právního rámce vše pozitivní a užitečné ze zkoumaných oblastí. V některých případech šlo o instituty na našem území tradiční, hovoříme-li o právní kultuře rakouského mocnářství a první republiky, v některých případech šlo o instituty pro zdejší právní prostředí docela nové, minimálně jde-li o jejich explicitní vyjádření prostřednictvím právního předpisu.

Za jeden takový je možné považovat i tzv. předsmluvní odpovědnost, nebo jinak také culpa in contrahendo, což lze přeložit jako vina nebo zavinění v procesu jednání o uzavření smlouvy. Z teoretického hlediska se jedná o velice zajímavý koncept, za jehož původce v moderní podobě je považován významný právní teoretik Rudolf von Jhering. Podnětnost tématu předsmluvní odpovědnosti z teoretického hlediska spočívá mj. v tom, že ač se culpa in contrahendo uplatňuje v řadě právních řádů, nám nejbližší jsou pravděpodobně v tomto směru Německo, Rakousko a Francie, je zde podstatný rozdíl nikoli jen v otázce jeho přímého legislativního zakotvení (některé státy mají přímé vyjádření v právních předpisech, v některých je dovozován pouze prostřednictvím judikatury), nýbrž zejména v podstatě, ze které vyrůstá (někde je culpa in contrahendo kvalifikována jako závazek ze smlouvy či kvazismlouvy, někde jako závazek z deliktu, případně závazek z jiné zavazující skutečnosti).

Zde nicméně ponecháme teoretické úvahy nad povahou předsmluvní odpovědnosti stranou a zaměříme se pouze na základní přiblížení institutu v kontextu úpravy nového občanského zákoníku (dále jen NOZ). Než tak učiníme, nabízí se v návaznosti na termíny jako judikatura, culpa in contrahendo, ale třeba i legislativa atp. udělat krátkou vsuvku o právním jazyku.

1. O právním jazyku

Jak většina (minimálně pravidelných) návštěvníků HR kavárny dobře ví, její obsah je před jeho předložením čtenářům důkladně pražen garanty. Reakce jednoho z kolegů na můj článek o novém případu skončení pracovního poměru mne při psaní příspěvku článku přiměla k zamyšlení.

Snad se kolega nebude zlobit, pokud jeho slova ocituji: „Čtení (spíše louskání) tohoto textu mi připomenulo, proč jsem nikdy ani na vteřinku neuvažoval o studiu práv. Nechápu, jak to někdo může přečíst, něco si zapamatovat, dát do souvislostí a poskytnout svůj názor. Než přečtu jeden odstavec, už mi z hlavy vypadne všechno, co jsem tam nacpal z předchozích. Uau, tak to byla výzva.“

Řečené u mne vyvolalo vzpomínku na můj první den studií na Právnické fakultě UK. Tehdy jsem coby čerstvý vysokoškolák nadšeně dorazil na svou první přednášku, která byla z teorie práva. Přednášku přišli zahájit dva profesoři, doajen oboru a nynější děkan.

Zhruba po 15 minutách se dostavilo určité opadnutí nadšení, zklamání a drobná deprese. Důvod byl prostý. Z toho, co přednášející říkali, jsem rozuměl asi polovině. Nejdřív jsem to přisuzoval horku a hluku v sále. Po přibližně dalších 15 minutách jsem ale zjistil, že to nebude ten pravý důvod.

Po přednášce jsem se vypravil koupit si učebnici předmětu do fakultního knihkupectví. Světe div se, když jsem přečetl první kapitolu, dostavil se podobný pocit jako na přednášce. Příčina byla shodná. Četl jsem teorii o něčem, o čem jsem vlastně skoro nic nevěděl, a hlavně jsem ji četl v jazyce, kterému jsem nerozuměl.

Když jsem stejnou učebnici otevřel po konci studia, přišla mi skvělá a plná podnětů. Čas od času se k ní vracím a pokaždé v ní najdu něco nového, něco, co mi rozšíří obzory. Dosažení tohoto stavu mi nicméně trvalo pět let studia a částečně vyžadovalo i získání poznatků z aplikační praxe. Bylo k tomu tedy třeba více jak pět let ve světě práva a vštípení si jak právního jazyka, který je jako odborný jazyk druhem obecného spisovného jazyka, tak i pochopení základních principů fungování práva.

Je pravda, že právo a právníci s ohledem na úlohu práva a právníků sice mluví (musí mluvit) i k těm, kteří právníci nejsou, ale mluví k nim (ve většině případů) svým vlastním jazykem. To je ale vlastně typické pro všechny obory lidské činnosti od zedníka přes HR manažera až po lékaře (čestně přiznávám, že některým zkratkám svých kolegů garantů z oblasti HR také nerozumím – již samo HR dle mého mínění řadě těch, kteří se zaobírají zcela jiným předmětem lidské činnosti, nic neříká).

Jakási pomyslná odtažitost jazyka každého oboru od té části obecného jazyka, která je společná všem, záleží dle všeho na míře specializace oboru a na tom, jak moc se daný obor (jeho zástupci) dostává do interakce s obory ostatními. Kdo se někdy pokoušel přečíst svou anamnézu na chorobopisu, který přenášel od jednoho lékaře k druhému, ví, o čem mluvím. Z tohoto hlediska na tom nejsou právníci zas tak úplně zle.

Problém je v tom, že ve většině případů si zástupci jednotlivých oborů neuvědomují, že i když nejsou v přímé interakci se zástupci své odborné veřejnosti, komunikují jazykem, který je částečně odlišný od obecného jazyka. To se zde stává často i mně, a vlastně tak trochu opisuji „chybu“ výše vzpomenutých profesorů. I když tady je třeba říci, že oni celkem přirozeně předpokládali, že pokud někdo chce právo studovat, musí se právnímu jazyku naučit, aby mu mohl rozumět. V jejich případě to tedy vlastně žádná chyba nebyla a jejich přístup byl zcela namístě.

Po této jisté sebereflexi se tedy pokusím nejen předsmluvní odpovědnost, ale i další instituty přiblížit méně právnickým jazykem.

2. Culpa in contrahendo

Zjednodušeně řečeno vychází koncept předsmluvní odpovědnosti z principu ochrany dobré víry, legitimního očekávání a zásady nikomu neškodit a jednat v souladu s dobrými mravy. Je vlastně postaven na jakési obecné slušnosti v oblasti smluvního vyjednávání, ze které plyne, že pokud se dva sejdou za účelem vyjednávání o smlouvě, vzniká mezi nimi určitý vztah mající primárně etický aspekt, který by však s ohledem na právě zmíněné zásady měl být promítnut i do roviny práva – hrubé porušení pravidel v této oblasti by mělo být sankcionováno právem. Prakticky to znamená, že zde vzniká předsmluvní (kvazismluvní) vztah, na jehož základě, dojde-li k porušení některého z (nepsaných) pravidel vyjednávání, které plyne z daných zásad, vzniká odpovědnost za způsobenou škodu.

V návaznosti na podstatu institutu pak nejčastěji rozlišujeme tři případy předsmluvní odpovědnosti, resp. tří základní pravidla (povinnosti), jejichž porušení může vést ke vzniku škody a zakládat povinnost k její náhradě z titulu předsmluvní odpovědnosti: (i.) porušení povinnosti nepůsobit škodu; (ii.) porušení informační povinnosti; (iii.) ukončení vyjednávání o smlouvě bez legitimního důvodu. Jednotlivé kategorie, zejména porušení informační povinnosti, lze dále dělit, to však ponecháme stranou.

Ve snaze dostát shora uvedenému ohledně oproštění se od právního jazyka se níže pokusím charakterizovat uvedené kategorie na příkladech z aplikační praxe. Jedná se o situace, ve kterých bylo v jiných zemích (zejména v Rakousku a v Německu) soudy rozhodnuto, že zde vznikla škoda jako důsledek porušení pravidel v oblasti předsmluvní odpovědnosti, přičemž soud přiřkl druhé straně za způsobenou škodu náhradu. Fakt, že se jedná o rozhodnutí z jiných zemí, sice nutně neznamená, že bude ve shodných situacích postupováno stejně i podle NOZ, to však možnost takto vystihnout podstatu institutu nijak nesnižuje.

Porušení povinnosti nepůsobit škodu. Jedním z prvních rozhodnutí v této oblasti vůbec bylo rozhodnutí v případě známém jako Linoleumfall (Reichsgericht, RGZ 78, 239 z roku 1911 srov. Matula, Z. s 11). Německý říšský soud zde s poukázáním na předsmluvní odpovědnost přiznal náhradu škody způsobenou pádem linolea na zákaznici ještě před uzavřením kupní smlouvy. Pád linolea byl zaviněn zaměstnancem prodávajícího.

Soud poukázal na to, že k uzavření smlouvy nedošlo v důsledku zranění zákaznice. Stavěl přitom v podstatě na tom, že daná situace spolu se záměrem stran smlouvu uzavřít sama o sobě vedla k založení určitého (kvazismluvního) vztahu (stavějícího na důvěře), na jehož základě může dojít ke vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou v důsledku jednání (nebo opomenutí) jedné ze stran.

Postupem času došlo v této oblasti k rozšíření okruhu případů, na které předsmluvní odpovědnost dopadá, když byla v šedesátých letech Spolkovým soudem (NJW 1962, 31 srov. Matula, Z. s. 12) přiznána náhrada za škodu, zranění způsobené zákazníkovi obchodního domu, který uklouzl na banánové slupce. Rozdíl obou případů spočívá v tom, že zde se jednalo pouze o pravděpodobného zákazníka.

Podobně rozhodl i rakouský Nejvyšší soud (ve věci EvBL 1979/22 srov. Matula, Z. s.12), který vyšel z předpokladu, že určité předsmluvní povinnosti, resp. určitý předsmluvní vztah, se aktivuje již ve chvíli návštěvy obchodního domu, kterou osoba realizuje za účelem možné koupě zboží nebo služeb.

O několik let později stejný soud (BGHZ 66, 51 srov. Matula, Z. s. ) přiznal náhradu škody dítěti, které doprovázelo matku v samoobsluze, čímž došlo k rozšíření okruhu osob, na které koncept předsmluvní odpovědnosti v této části dopadá, i na ty, kteří se nebudou kontraktace (uzavírání smlouvy) přímo účastnit.

Porušení informační povinnosti. Informační povinností se zjednodušeně řečeno míní povinnost stran sdělit si (v kontextu principu poctivosti) při vyjednávání o smlouvě všechny nezbytné a zásadní informace pro rozhodnutí, uzavření a platnost smlouvy, nezamlčet v tomto směru žádnou významnou skutečnost.

V německém právním prostředí je porušení informační povinnosti, zejména je-li tomu tak ve směru ke slabší straně, považováno za jádro předsmluvní odpovědnosti. Tato kategorie může být dále členěna na (a) zamezení platnosti smlouvy – jde typicky o případy, kdy je smlouva v důsledku omylu vyvolaném nedostatkem informací neplatná, (b) uzavření smlouvy v důsledku porušení informační povinnosti – jde o případ, kdy pokud by stranám byly známy všechny relevantní informace, k uzavření smlouvy by vůbec nedošlo.

Podstatu této kategorie lze ilustrovat na rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudu (SZ 48/102 srov. Matula, Z. s. 34). Soudem byla s odkazem na předsmluvní odpovědnost přiznána náhradu škody v případě dodávky zařízení pro léčebné diagnostické centrum. Žalobce si při uzavírání smlouvy vymínil jisté funkce tohoto zařízení, o kterých byl dodavatelem ujištěn. Po dodání nicméně zjistil, že zařízení takové funkcionality nemá. Žalobce následně od smlouvy odstoupil a vznesl nárok na náhradu za tzv. Vertrauensinteresse, což lze charakterizovat také jako zájem poškozeného na existenci smlouvy. Soud odškodnění přiznal i přes to, že ze strany dodavatele se jednalo o pouhou nedbalost.

Ukončení vyjednávání o smlouvě bez legitimního důvodu. V této části staví koncept předsmluvní odpovědnosti pravděpodobně nejvíce na principu legitimního očekávání a ochrany dobré víry, když předpokládá odpovědnost za škodu způsobenou straně, která v důvěře, že bude smlouva uzavřena, v jednání pokračuje, ukončením jednání druhou stranou bez ospravedlnitelného důvodu – takového důvodu, který by byl přiměřený (s ohledem na objektivní vážení subjektivních zájmů stran) ve vztahu k dobré víře druhé strany.

V tomto případě se z hlediska předpokladů vzniku odpovědnosti zjednodušeně řečeno vyžaduje (a) pokročilá fáze vyjednávání o uzavření smlouvy (typicky jsou dohodnuty podstatné náležitosti smlouvy) a (b) ukončení vyjednávání bez legitimního, tedy jaksi z hlediska dobrých mravů, principu spravedlivého očekávání a poctivosti, ospravedlnitelného (přiměřeného) důvodu.

Náhrada škody byla z hlediska této kategorie předsmluvní odpovědnosti přiznána například rakouským Nejvyšším soudem (SZ 52/90 – srov. Matula, Z. s. 36) za to, že poškozenému, který žádal o poskytnutí úvěru, nebyl úvěr poskytnut (nebyla uzavřena smlouva), ač mu byl prokuristou banky přislíben s tím, že souhlas představenstva banky bude pouhou formalitou. Informace prokuristy však nebyla správná, neboť reálná šance na získání úvěru byla mnohem menší, což potvrdilo i představenstvo banky, které úvěr neschválilo. Náhrada škody byla přiznána v návaznosti na nesplnění povinnosti žalobce informovat o velice nepravděpodobném uzavření smlouvy, což mělo za důsledek důvodné očekávat uzavření smlouvy ze strany žadatele o úvěr.

Shora uvedené charakterizuje základní podstatu předsmluvní odpovědnosti. Celý koncept je přirozeně mnohem složitější. Pro naše účely uvedené nicméně postačí. Nyní se pojďme podívat, jak se s tímto institutem popasoval NOZ.

3. Předsmluvní odpovědnost v NOZ

Bylo by chybné tvrdit, že v českém právním prostředí (míněno v aplikační praxi) není předsmluvní odpovědnost vůbec známa, resp. že není prakticky uplatňována. Z hlediska ukončení vyjednávání bez legitimního důvodu lze poukázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 1166/2004 nebo ve věci sp. zn. 25 Cdo 127/2007.

Na druhou stranu je však pravda, že explicitní úpravu předsmluvní odpovědnosti stávající právní úprava prakticky nezná. K uplatňování culpa in contrahendo to však samozřejmě není ani nutné. Vždyť kupříkladu v Německu byl celý tento konstrukt vystavěn rozhodovací praxí soudů a do právního předpisu byl doplněn až relativně nedávno. V rámci rozhodovací praxe tuzemských soudů nicméně nelze nalézt větší počet rozhodnutí, z nichž by bylo patrné, že si soud byl tohoto institutu (konstrukce) vědom a cíleně podle ní postupoval. Explicitní zakotvení úpravy předsmluvní odpovědnosti (některých jejich kategorií) v rámci NOZ tudíž může rozvoji tohoto prozatím oproti jiným (modernějším) právním řádům opomíjenému konceptu jistě pomoci.

NOZ ze shora vymezených kategorií předsmluvní odpovědnosti skýtá přímý podklad pro porušení informační povinnosti (ustanovení § 1728 a nepřímo i ustanovení vážící se k omylu, tj. primárně § 571, § 1904 a zejména § 583 až § 585; ustanovení § 1730 se pak vztahuje na ochranu důvěrných údajů předaných při vyjednávání smlouvy a upravuje povinnost k vydání toho, oč se obohatila ta ze stran, která informace prozradila bez zákonného důvodu – v tomto NOZ opisuje platnou právní úpravu, konkrétně § 271 Obchodního zákoníku) a ukončení jednání bez legitimního důvodu (§ 1728 odst. 1 ve spojení s § 1729).

Z hlediska šíře a koncepce by bylo možné úpravu NOZ přirovnat k úpravě francouzské. Jak se lze nicméně dočíst v důvodové zprávě, autoři NOZ se inspirovali primárně v návrhu Evropského zákoníku o smlouvách, který je také znám pod zkratkou CEC, jež je odvozena od jeho francouzského označení.

§ 1728

(1) Každý může vést jednání o smlouvě svobodně a neodpovídá za to, že ji neuzavře, ledaže jednání o smlouvě zahájí nebo v takovém jednání pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít.

(2) Při jednání o uzavření smlouvy si smluvní strany vzájemně sdělí všechny skutkové a právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí, tak, aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít.

§ 1729

(1) Dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod.

(2) Strana, která jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu, nanejvýš však v tom rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech.

Porušení informační povinnosti. Jde-li o porušení informační povinnosti při uzavírání smlouvy (§ 1728 odst. 2) v podobě povinnosti vzájemně si sdělit skutkové a právní okolnosti, o kterých strana ví nebo musí vědět, za účelem možnosti druhé strany ověřit si, že bude uzavřena platná smlouva a záměr druhé strany smlouvu skutečně uzavřít. Poněkud problematické se zdá, že NOZ v tomto směru nezmiňuje žádnou přímou sankci (odhlédneme-li od možné neplatnosti právního jednání).

V takovém případě lze uvažovat ve dvou směrech, jde-li o náhradu škody. Buďto bude dovozena odpovědnost k náhradě škody prostřednictvím judikatury, nebo bude přenesena otázka náhrady škody až na období po uzavření smlouvy, kdy bude možné namítnout neplatnost smlouvy pro omyl (absolutní neplatnost s případy omylu § 583 až § 585 bez dalšího spojena není) a požadovat náhradu škody (§ 579 odst. 2), příp. přiměřenou náhradu (§ 584 odst. 1).

Problém je, že uplatněním druhého z uvedených přístupů by sice bylo možné pokrýt případy obdobné shora zmíněnému nákupu zařízení do léčebného diagnostického centra (rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudu ve věci SZ 48/102), ale už by nebylo možné řešit situace, které do této oblasti culpa in contrahendo taktéž obecně spadají, tj. zamezení platného vzniku smlouvy. Tím se míní například situace, kdy silnější strana neinformuje slabší, že mezi nimi sjednávaná smlouva musí mít povinně písemnou formu, přičemž není-li předepsaná forma dodržena, k ujednání stran se vůbec nepřihlíží, příp. je smlouva neplatná. Taktéž je možné sem podřadit utvrzení zaměstnavatele o tom, že uchazeč o zaměstnání z třetí země disponuje platným povoleným k zaměstnávání, což se však následně ukáže jako nepravdivá informace.

Ukončení vyjednávání o smlouvě bez legitimního důvodu. Oproti porušení informační povinnosti úprava ukončení vyjednávání o smlouvě bez legitimního důvodu (§ 1728 odst. 1 ve spojení s § 1729), která stejně jako porušení informační povinnosti navazuje na NOZ přímo uloženou povinnost v právním styku jednat poctivě (§ 6 odst. 1), podklad k náhradě škody přímo zmiňuje, když se nepoctivě jednající straně ukládá nahradit druhé straně škodu (vzniklou z neuzavření smlouvy a z ušlé příležitosti), to však nejvýše v rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech.

V této souvislosti lze podotknout, že nepoctivým jednáním se rozumí takové jednání, kdy strana zahájila jednání o smlouvě nebo v něm pokračovala, aniž měla původně úmysl smlouvu uzavřít (zahájí nebo vede jednání jen na oko), nebo případ, kdy strany dospěly při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jevilo jako vysoce pravděpodobné (byly např. ujednány podstatné náležitosti), přičemž však jedna ze stran ukončila jednání, aniž proto měla spravedlivý (ve shora uvedeném smyslu přiměřený) důvod. Zde se předpokládá, že druhá strana musela důvodně očekávat (být s ohledem na okolnosti v dobré víře přesvědčena), že k uzavření smlouvy dojde – při hodnocení legitimního očekávání by se mělo přihlédnout ke kritériu rozumnosti, jak je zavedeno ustanovením § 4.

S ohledem na to, že nejsou výjimečné názory, že legitimním důvodem není sám o sobě hospodářský prospěch osoby, která ukončila jednání, lze uvedené ilustrovat na příkladu vyjednávání o koupi nemovitosti, třeba rodinného domu. Pokud vlastník povede s kupcem jednání, dohodnou cenu, termín prodeje atp. a bude sjednán určitý den a hodina podpisu smlouvy a předání zálohy, přičemž však vlastník na poslední chvíli uzavře smlouvu s jiným zájemcem, který nabízí o 5 % vyšší cenu, půjde o případ předsmluvní odpovědnosti. Vlastník bude povinen druhé straně, která důvodně a v dobré víře na uzavření smlouvy spoléhala, nahradit škodu, která jí v důsledku jeho počínání vznikla, nejvýše však v rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech. Škodu na straně zájemce o koupi budou představovat například náklady na advokáta, který revidoval smlouvu o koupi, ale třeba i náklady na zajištění financování a poplatky spojené s odřeknutím již schváleného úvěru atp.

Uvedené bude samozřejmě platit i opačně, tj. pokud by kupec na poslední chvíli smlouvu podepsat odmítl, třeba proto, že se rozhodl pro jinou alternativu, taktéž dojde k založení předsmluvní odpovědnosti za způsobené škody. Škodu na straně vlastníka může, krom nákladů na advokáta atp., představovat ušlá příležitost uzavřít smlouvu s jinými zájemci – pokud by vyjednávání trvalo delší dobu, může se například částečně změnit situace na trhu v dané lokalitě, což může vést k nižší poptávce, a tudíž i nižší ceně.

Podobných příkladů by bylo možné předložit celou řadu.

Podstatné je podotknout, že relativní drobnost může v konečném důsledku znamenat poměrně zásadní obrat, pokud jde o odpovědnost strany, která jednání ukončí. Bude-li totiž vlastník nebo potenciální zájemce mít více nabídek, pak není nic snazšího, nežli druhou stranu na tuto skutečnost důsledně upozornit a občas jí ji připomenout. V takovém případě (při pravidelném opakování, že ještě nejsem plně rozhodnut a ve hře je více hráčů) již nelze uvažovat o důvodném očekávání a dobré víře v to, že smlouva bude uzavřena.

Závěr

Nelze dost dobře očekávat, že by se s účinností NOZ objevila široká škála případů uplatňování škody z titulu předsmluvní odpovědnosti. Lze však očekávat, že se s tímto institutem začneme častěji setkávat, a že si najde své místo. Těžko soudit zda dospějeme tak daleko jako naši sousedé a budeme vést polemiky o tom, zda se jedná o předsmluvní odpovědnost, prolomí-li se pod člověkem na zahrádce restauračního zařízení lavička a v důsledku toho u něj vznikne škoda na zdraví. Tedy debat o tom, zda stačí fakt, že na zahrádku dorazil (třeba jen pozdravit přátele), nebo zda je nutné, aby dorazil se zájmem na uzavření smlouvy (koupě jídla a pití), či zda je nutné splnění ještě dalších podmínek.

Koncept předsmluvní odpovědnosti je zajímavý fenomén a lze jen doufat, že bude v teorii i praxi právního života v České republice rozvíjen a uplatňován.

Použitá literatura:

- Matula, Z. Culpa in contrahendo. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012
- Hrádek, J. Předsmluvní odpovědnost: Culpa in contrahendo. 1. vydání. Praha: Auditorium, 2009
- Hrádek, J. Nový občanský zákoník: Předsmluvní odpovědnost. Praha. Bulletin Advokacie, 2011, sv. 3 s. 44
- Humlák, M. Nový občanský zákoník: Limity předsmluvní odpovědnosti. Praha. Bulletin Advokacie, 2011, sv. 3 s. 53
- Janoš, R. Předsmluvní odpovědnost de lege lata a de lege ferenda. Právní fórum. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, sv. 8, s. 341.
- Salač, J. Culpa in contrahendo v českém právu? Právní rozhledy, 2002, sv. 9