Stálé rubriky

Snídaně v HR kavárně aneb Od neúspěchu k flexibilitě

24.05.2015 Michaela Dombrovská 0 komentářů

V poslední době jsem se zúčastnila dvou akcí HR kavárny, tematických snídaní v Café Louvre. Jen náhodou jsem na sobě měla stejné tričko s krajkou a proužky, jinak jsem ale prošla velkou (profesní) změnou.

V úvodu bych ráda poznamenala, že jsem (ráda) zaměstnaná, ale preferuji volnější podobu spolupráce s ohledem na to, že část svého času věnuji vlastním projektům. Listopadová snídaně v minulém roce byla svým zaměřením cílená na všechny typy práce a spolupráce, tématem byl neúspěch a jeho role v kariérním rozvoji. Letošní dubnová akce se soustředila na vztahy zaměstnavatelů se zaměstnanci, mluvilo se o flexibilitě, diverzitě, slaďování osobního a pracovního života a obecně o péči o zaměstnance.

Neúspěch

V listopadu jsem prožívala období nelehkého prozření. Společnost, která mě nalákala jako expertku na určitou oblast, si se mnou nevěděla příliš rady. Kolegyně a kolegové spíše administrativního zaměření neměli pochopení pro podmínky, které jsem si dohodla při nástupu, tedy pro volnější pracovní dobu a částečnou práci z domova. Povaha mé práce byla vždy více kreativní, přestože se jednalo o vytváření strategií na národní úrovni nebo tvorbu koncepcí pro vzdělávací projekty. Odlišné zacházení vyvolávalo v týmu velké napětí, a jelikož jsem nenašla oporu ve vedení, rozhodla jsem se nakonec po velkém váhaní odejít. Hlavní roli v tom hrál fakt, který jsem si musela sama uvědomit, což nebylo vůbec snadné – pokud bych totiž i nadále pracovala způsobem, do jakého se mě společnost snažila restriktivně nasměrovat, žádné další národní strategie či jiné koncepce by nikdy nevznikly. Zašedla bych mezi šuplíky, protože každému vyhovuje jiný styl práce a mě administrativa ubíjí.

V době, kdy jsem s HR kavárnou snídala, jsem tyto události vnímala jako neúspěch a osobní selhání. Převážně v tom smyslu, že jsem jednak nesprávně zvolila svého zaměstnavatele, a také si nedokázala uhájit dohodnuté podmínky spolupráce. Navíc byl můj úvazek částečný, což nakonec vedlo pouze k tomu, že objem práce odpovídal úvazku celému, jen za méně peněz (s frustrujícím vysvětlením, že přesčasy dělají běžně všichni). Ostatně i na snídani jako takovou jsem musela přijít v podstatě inkognito, protože inspirativní setkání expertů můj zaměstnavatel nepovažoval za práci, na rozdíl od pouhé fyzické přítomnosti na pracovišti.

Celé téma pro mě bylo velkou výzvou a mnohé z toho, co zaznělo, mi pomohlo ujasnit si, co a jak dál. Neúspěch a obecně doba, kdy se příliš nedaří, bývá prubířským kamenem vlastních schopností a určité sebereflexe. Neúspěch může napomoci zaměřit se soustředěněji a s větší pokorou na to, v čem je člověk skutečně dobrý. Napomůže lépe odhadovat vlastní možnosti. A je ukazatelem směru, protože říká, kudy cesta nevede. Neúspěch je s odstupem času především cennou lekcí a někdy i nutným impulzem ke změně, a právě tak výše popsané události vnímám dnes.

Flexibilita

V dubnu už jsem se kavárenské snídaně účastnila s vědomím a podporou nadřízeného a právě mi končila zkušební doba ve společnosti, kde jsem našla nové uplatnění. Někdy v těch dnech jsem si právě od nového šéfa vyslechla, že vnímá, že profesní rozvoj a expertní setkání jsou pro mě důležitou součástí práce, a proto mě podpoří a pro výstupy z takových akcí či setkání najde odpovídající zařazení do portfolia očekávaných výsledků. Tématem snídaně bylo také vyjednávání podmínek při nástupu do zaměstnání či cílená péče o konkrétní lidi s jejich specifickými potřebami. Přestože v inzerátu na mou aktuální pozici nebyla zmíněna žádná možnost částečné práce z domova, byla tato záležitost předmětem přijímacího procesu. Možná poučená předchozím nezdarem jsem si už při nástupu vyjednala flexibilní pracovní dobu tentokrát s tím, že budeme výsledky spolupráce pravidelně hodnotit a stanovovat si určité milníky, které usměrní očekávání a hodnocení na obou stranách.

Jak zaznělo na snídani, zaměstnavatelé se nezdráhají flexibilní možnosti spolupráce poskytnout, zaměstnanec si o ně ale musí (umět) říci. A měl by také zdůvodnit přínosy a náklady takové žádosti. Za sebe bych dodala, že konkrétně formulovaná dohoda s pravidelnou evaluací pomůže předejít případné kumulaci nedorozumění. Diskutovalo se také o tom, že právě s ohledem na pracovní flexibilitu je třeba diverzitu na pracovišti chápat šířeji než jen ve smyslu poměru zastoupení různých skupin. Někteří lidé potřebují úplnou volnost, někteří naopak vyžadují osobní setkávání a pravidelná hodnocení – důležitá je ochota poznání sebe sama na obou stranách. Nalezla jsem (alespoň aktuálně) větší jistotu ve druhé variantě, která také dává důraznější prostor pro zpětnou vazbu. Flexibilní pracovní podmínky kladou mnohem větší nároky i na vedoucí pracovníky a jejich schopnost se svými podřízeními zacházet individuálně a zodpovědně. Určitá sebereflexe je prostě nutná na obou stranách.

Důležitou roli hraje rovněž organizační kultura. Loajalita zaměstnance, ale i zaměstnavatele prošla proměnou. Není automatická, ale opakovaně obnovovaná skrze společně sdílené cíle. Závěrem zaznělo, že bychom měli vystoupit ze svých myšlenkových „klecí“ a otevřít se novým podnětům ohledně toho, jak chápat zaměstnání i profesi. Ostatně celý management prochází změnou paradigmatu, sebepoznání je podstatným znakem schopnosti řídit sebe i jiné.

Rovnováha

Rozsah změny, jakou jsem od listopadu do dubna prošla, mě samotnou při pohledu zpět udivuje. Rozhodovala jsem se nesnadno, bolestně, ale naštěstí ne příliš dlouho. Nabídka nového pracovního místa přišla až tehdy, kdy jsem byla ochotná riskovat a změnu uskutečnit bez jakékoli jistoty nového pracovního úvazku. Zatím se zdá, že se mi povedlo najít uplatnění, které mnohem lépe odpovídá mých schopnostem. Mohu tak lépe dostát očekáváním svého zaměstnavatele i svým vlastním, a zároveň mi garantuje respektování mého volného času. Samotné téma slaďování osobního a pracovního života prochází všemi akcemi HR kavárny průběžně a průřezově. Myslela jsem si, že mé priority jsou jasné, přesto jsem musela znovu hledat rovnováhu nejen v jejich vyjádření, ale především v přenosu do běžného dne. V souladu s novým paradigmatem managementu bychom měli své potřeby, priority i přání nejen znát, ale také skutečně žít.

foto: Jan Hromádko a EveNue Photography