Chvála nicnedělání
O rozporu mezi tlakem na výkonnost a naší přirozeností jsem psal už víckrát, naposledy na konci listopadu tady na HR kavárně v článku Buzzword prokrastinace. Na podobné vlně také jede blog Manfreda de Vriese, který vyšel 10. prosince na www.hbr.com a my vám ho v překladu přinášíme.
Zeptal jsem se jedné top manažerky, kterou aktuálně koučuji, kolik e-mailů dostává denně. „Pět set,“ odpověděla. „Ale žádné nečtu. Když bych to dělala, nedělala bych svoji práci. Moje motivace by neměla být v získávání informací, ale v hledání nejlepších způsobů, jak je dostat od sebe pryč, abych se nehroutila pod naprostým informačním zahlcením. Potřebuju čas na přemýšlení.”
Helena (tak jí tu říkejme) měla asistenta, který si se všemi jejími e-maily dal práci, a ona jen strávila pár hodin týdně, když s ním probírala ty nejnutnější. Co se mi ale na Helenině poznámce líbilo nejvíc, bylo její poznání, že potřebuje značnou část relativně hluchého času k reflexi, aby byla skutečně kreativní.
Jak řekla: „Nejsem placená za to, abych dělala tohle. Jestli trávím příliš času děláním toho, co ode mě očekávají druzí, nezůstane mi už žádný čas na dělání toho, co bych od sebe očekávala já. V kyberprostoru nemůžeš dělat kreativní práci. Kreativní práce má svoje tradiční rytmy. Aby byl člověk kreativní, musí si umět udržet klidnější stav mysli. Během let jsem pochopila, že technologie někdy lidi nutí plést si zaneprázdněnost s efektivitou. Potřebuju klid k tomu, abych mohla fungovat tak, jak mám.”
To je důležitý moment. Kdyby Charlie Chaplin točil svůj film Moderní doba (karikatura zoufalého přežívání v moderním průmyslovém světě) dnes, neviděli byste mechanická kola drtící malého tuláka. Místo toho byste ho viděli zavaleného záplavou e-mailů. Nicméně výsledek by byl stejný: nervové zhroucení.
Největší problém, který v současné společnosti máme, netkví v tom, že toho děláme málo, ale že se toho pokoušíme dělat až moc. Všechny tlaky na pracovišti a v sociálním prostředí jsou o spolupráci, mluvení nahlas, vykročení dopředu, opření se do toho – v podstatě dělání všeho, co může být zaznamenáno a může vést k úspěchu. Dá se říci, že nečinnost znamená malý stres. Ve skutečnosti je ale v našem kybervěku nečinnost téměř nemožná díky všemu tomu vyrušování od mobilních telefonů a tabletů. Lidé si krátí čas surfováním v metru, ve frontě ve Starbucks a dokonce i během schůzek.
Rovnováha mezi činností a nečinností se čím dál víc vymyká kontrole. Nicméně klídek – tedy vědomá snaha nebýt zavalen činnostmi – může být ta nejlepší věc pro naše mentální zdraví, kterou uděláme. Je to inkubátor pro budoucí explozi kreativity. Schopnost balancovat aktivitu a samotu, hluk a ticho, je skvělá cesta k seznámení se svými vnitřními zdroji nápadů. Je to neocenitelné v zažehnutí všech kreativních jisker, které v nás mohou být.
Do určité míry tedy chápeme teorii, že prostoje jsou dobré. Od dětství jsme ale vychováváni k tomu, že máme stále něco dělat. Kolikrát vám vaši rodiče nebo učitel doporučili, abyste nedělali nic? A jako dospělí, potkali jste už někdy někoho v práci, kdo by vám řekl, abyste nedělali nic, abyste si jenom užili čas sami pro sebe a věnovali se reflexi? Upřímně, není moc lidí, kteří mají odvahu k vědomému nicnedělání, protože v dnešní společnosti je něco takového nepřijatelné. To, co obvykle místo toho slyšíte, je, že byste měli pracovat více, měli byste být svědomití a aktivní. Většině z nás nicnedělání asociuje nezodpovědnost, špatnou cestu nebo ještě hůř, mrhání životem. Výsledek je ten, že ticho a klid nás děsí a my se před tímto „terorem“ chráníme hlukem a zběsilou aktivitou.
Zkušenostmi jsem došel k poznání, že nejefektivnější manažeři jsou ti, kteří pochopili, že nicnedělání je dobré pro jejich mentální zdraví. Mohou zastavit a vědomě se odpojit od nutkání být vždy v zápřahu, tedy zvyk, který jim vytváří štít proti různým pocitům a nutkáním manipulovat jejich zkušenost dokonce předtím, než si ji vůbec mohou uvědomit. „Snížení hlasitosti” může být pro jejich život extrémně přínosné a vezme je navíc do neprobádaných oblastí jejich mysli, ke kterým by jinak díky návalu práce neměli přístup.
A když už v těch neprobádaných oblastech mysli jsou, jsou mnohem otevřenější ke generování novátorských nápadů. Aktivací podvědomých myšlenek skrze reflexi mění samotnou podstatu svého hledání inovativních řešení složitých problémů. Chápou potom, že nicnedělání je nejlepší cesta k produktivitě.
MANFRED F. R. KETS dE VRIES
Uznávaný profesor Leadership Development and Organizational Change na INSEAD, The Business School for the World, ve Francii, Singapuru a Abu Dhabi.
Původní článek je zde:
blogs.hbr.org/2013/12/the-case-for-slacking-off/
