Úvodem se omlouvám všem ženám i mužům, kterým fotbal buď neříká nic, nebo jim snad i leze krkem. Osobně se za kdovíjakého fandu nepovažuju, i když na zápasy Ligy mistrů anebo reprezentace se dívám. Ale věřte, i ve fotbale se dají najít úžasné a pro svět leadershipu neuvěřitelně inspirativní příběhy. Jako například ten o Bayernu Mnichov.
První klíčovou postavou celého příběhu je Jupp Heynckes, bývalý velký hráč německého fotbalu. Za svoji hráčskou kariéru nastřílel v německé Bundeslize celkem 220 gólů, díky čemuž je dodnes na třetím místě v žebříčku nejlepších střelců v její historii. Po konci aktivní hráčské kariéry se stal neméně slavným trenérem. Působil v předních evropských klubech, jako například Benfica Lisabon, Real Madrid, Schalke 04 apod. Jeho osudovým klubem ale byl Bayern Mnichov.
Poprvé vedl Bayern v letech 1987 až 1991, kdy byl z klubu vyhozen druhou klíčovou postavou celého příběhu, ředitelem klubu Uli Hoenessem. Ten tuto událost později nazval největším omylem své kariéry.
Před pár lety začíná fotbalovému světu kralovat hravý a technický styl FC Barcelony. Španělský fotbal zažívá nejlepší roky v historii. Reprezentační tým vyhrává kdeco v mistrovstvích světa a Evropy, FC Barcelona zase nemá konkurenci v klubových soutěžích. U lavičky parního stroje jménem FC Barcelona stojí v dokonale padnoucím obleku charizmatický Pep Guardiola, třetí postava příběhu. Píše se rok 2011 a éra dominující FC Barcelony se pomalu chýlí ke konci…
Pojďme však zpátky k Bayernu. Je březen 2011 a Jupp Heynckes se ve věku 66 let, jako nejstarší trenér Bundesligy, stává hlavním trenérem Bayernu na dvě sezony. Přebírá tým s obrovskými individualitami a silnými egy. Tým hned v první sezoně postoupí až do finále Ligy mistrů, kde na penalty prohrává s londýnskou Chelsea. V rozhovoru pro Der Spiegel v červnu letošního roku na otázku redaktorů, co týmu bezprostředně po této prohře řekl, Heynckes odpovídá:
„Psychologicky by bylo úplně špatně se v tom šťourat. Všichni jsme dobře věděli, proč jsme prohráli. Musel jsem se přes to přenést. Vyprávěl jsem jim o své kariéře a o tom, jak jsem se vyrovnával s vítězstvími i prohrami. Řekl jsem jim: Poslouchejte mě, jestli nám nedojde, že musíme pracovat jako tým, jestli nebudeme všichni pracovat tvrději a nebudeme mít větší hlad po výsledku, nevyhrajeme příští rok vůbec nic.”
Na námitku redaktorů, že bývalý útočník Karl Heinz Rummenigge o současném Bayernu prohlásil, že za svoji devětatřicetiletou kariéru nikdy nezažil v týmu takovou harmonii a že to asi těžko mohl být důsledek pár promluv k srdcím hráčům, Heynckes říká:
„Myslím, že to má co dělat s mým stylem leadershipu. Vždycky stojím v čele před hráči a jsem k nim upřímný, i když vím, že je dočasně zraním. Oni mi ale jako člověku potom věří.”
Snažíte se prý hráčům dokonale rozumět i generačně, říká se také, že jste kvůli tomu začal poslouchat Lady Gaga, ptají se reportéři Spiegelu.
„Není to můj šálek kávy, ale ano. Je to moje práce, rozumět různým osobnostem v týmu. Nikdy jsem s nimi neměl generační problém, zůstával jsem mladý v srdci. Myslím, že jsem opravdu empatický, že rozumím lidem.”
Heynckesovo skromné vyprávění o tom, že se lidskosti nikde neučil, ale že to je díky životu a čtení, o sociálních vazbách, které má zakódované hluboko v sobě, protože pochází z deseti dětí z opravdu chudé rodiny, to vše je skvělou lekcí pokory a leadershipu. Lídři, jako je on, dokáží měnit namyšlené hvězdy nejen ve sportovních týmech, ale i kdekoli jinde, třeba ve firmách.
Tím ale celý příběh nekončí, to nejlepší nás teprve čeká. Hned v následující sezoně Evropa ví, že má nového krále: zcela bez debat neexistuje v současnosti lepší tým než Bayern Mnichov. Jupp Heynckes letos v létě dovedl tým k maximu možného: Bayern ve své nejúspěšnější sezoně v historii vyhrává Bundesligu, německý DFB pohár a vítězí i v Lize mistrů. Jeho kontrakt ale končí, Uli Hoeness ho neprodlužuje, přestože je na to osmašedesátiletý Jupp Heynckes připraven, a asi s tím i počítá. Do služeb Bayernu přichází jako trenér Pep Guardiola z FC Barcelona.
A další paradigma je zbořeno! Neboť to, co funguje, se přece nemění. Jak později Hoeness vysvětluje, k této změně se musel rozhodnout: Bayern došel až na vrchol, ale co by bylo dál? Možná rok dva na vrcholu, a potom? Udělal to, co se s trenéry dělává, když se nedaří, a vyměnil ho. Na vrcholu.
Zkouším se do této situace vžít jako někdo, kdo svých minulých dvacet let strávil jako ředitel. Zkouším si představit hypotetickou situaci, kdy dotáhnu firmu na samotný vrchol, a šéf mi oznámí, že mi dává výpověď. Na moje otázky proč, když jsme nemohli dokázat víc, mi odpoví, že právě proto. Pochopím to? Zcela upřímně přiznávám, že si nejsem jistý. Pokud v roli toho, kdo se spolu se svým týmem dotkne hvězd a společně dosáhnou rekordu, bude můj podřízený, dám mu výpověď a nahradím ho někým jiným? Nejspíš ne.
Ale dává Hoenessovo odvážné rozhodnutí trochu smysl? Musím uznat, že ano. Pokud jste na vrcholu, sklouznete o to rychleji k rutině a věci už jdou jenom dolů? Ano. Je lepší myslet na změny dřív, než jsou potřeba? Asi ano. Odpovídám si několikrát ano: budu tedy mít odvahu to implementovat v byznysu?
Tenhle letošní příběh mě nepřestává fascinovat. Velcí muži a velká rozhodnutí, která přesahují nejen vlastní ega, ale i bezprostřední a aktuální výsledek. Myšlení za roh, na několik let dopředu.
Jednoznačné podřízení týmu.
Potlačení osobních ambicí.
A mimochodem, další lekci – tentokrát z vyspělosti – předvedli fanoušci Bayernu, kteří Guardiolu, doposud nepřítele a hlavního tvůrce stylu hry, který se mezitím okoukal a je za zenitem, přivítali s nadšením. A poslední lekci z leadershipu a vyspělosti zatím předvádí sám Guardiola, který převzal výrazný tým se zcela jiným herním stylem, než měla „jeho“ FC Barcelona, a který tento styl nemění k obrazu svému, ale naopak pokorně po svém rozvíjí ten současný, úspěšný. Týmový.