Hledáme „Bohemian perfect” zaměstnance – rozhovor s Leonem Jakimičem
Lasvit. Výjimečná firma, která dělá výjimečné věci. Od unikátních obrovských osvětlovacích těles, kde spojuje ručně vyráběné sklo se světlem, po designové lampy pro obchody. Spolupracuje s významnými domácími i světovými designéry a jejich realizace najdete doslova po celém světě. Sejít se s majitelem Leonem Jakimičem (38), Liberečanem s pradávnými srbskými kořeny vystopovanými až do 15. století, není jednoduché. Je totiž třeba počkat na chvíli, kdy si z Hongkongu, kde žije, odskočí do Česka. Stojí to ale za to.
Nebudu se ptát obvyklou otázkou, jak vznikl název Lasvit – vím, že je to spojení slov láska a svit. Leone, co je dnes Lasvit?
Dnes máme tři divize. Skleněné plastiky, skleněné instalace, říkáme tomu Lighting sculptures. Nejdřív vidíme prostor a do něj navrhneme instalaci na míru ve spolupráci s architektem nebo designérem. To, co klienti chtějí, je unikátnost, výjimečnost, a to jim dáváme především prostřednictvím designu. Jsou třeba hotely, které chtějí mít naši instalaci opravdu výraznou a okázalou, jako třeba v Shangri-La, naopak v Hyattu obvykle chtějí, aby naše dílo zapadlo do celku tak, že si toho třeba na první pohled nevšimneš. To je náš hlavní byznys.
A ty další dvě divize?
Druhé divizi říkáme Collections, to jsou věci, kdy naopak nejdřív vymyslíme produkt a teprve potom pro něj hledáme prostor. Ta díla pak jdou rovnou do interiérů anebo se prodávají přes obchodníky po celém světě. Máme několik svých obchodů, třeba v Praze, Singapuru. Většinou to jsou ale externí prodejci, různé life-stylové obchody nebo concept-story či designové galerie. Třetí divize je Glass for architecture. To jsou výjimečné tvarované příčky a skleněné stěny. Takové, kde se spojuje umění, řemeslo a design.
Kde všude kromě Prahy a Nového Boru jste?
Máme obchodní kanceláře v Sao Paulu, Los Angeles, New Yorku, Singapuru, Dubaji, Moskvě, Hongkongu, Šanghaji, Milánu a Londýně. Kromě Milána jsou všude naši obchodníci Češi a Slováci, kteří prostě milují sklo, rozumějí mu a klienti z nich cítí vášeň a zápal. Vztahy s klienty budujeme na důvěře a dlouhodobých vztazích, proto naši obchodníci nejsou typičtí obchodníci, ale spíš konzultanti. Jsou pro klienta hlavní kontaktní osobou od začátku až do konce. Oni sice komunikují s designéry a techniky, ale pro klienty jsou těmi firemními tvářemi oni. Vlastní designéry máme kromě Česka také v Londýně, New Yorku, Hongkongu a Singapuru.
Kde všechny skleněné světelné objekty vyrábíte?
Máme obchodní majetkový podíl ve sklárně Ajeto, v jedné novoborské sklárně a spolupracujeme s několika dalšími sklárnami. Vlastníme tři kovozávody – v Mladé Boleslavi, v Polsku a v Šanghaji. Kovové a elektronické části tedy vyrábíme i v jiných zemích. Sklo ale jenom v Česku, to je princip.
Co Lasvit vystihuje?
Říkáme tomu Bohemian Perfection. Vždy se snažíme spojovat kreativitu s precizností, design s dokonalým řemeslem. U všeho, co děláme, se zkoušíme ptát „Je to světová třída?” Pokud ne, snažíme se to změnit. To děláme absolutně ve všem, ať už se jedná o naše díla anebo třeba o obálky a vizitky.
Bylo tohle od začátku tvoje krédo, na kterém jsi Lasvit postavil?
Ze všeho nejdřív jsem se snažil naslouchat. Odešel jsem z Preciosy-Lustry, kde prostor pro skutečně moderní a kvalitní design moc nebyl, to je spíš továrna. Já jsem chtěl Lasvit udělat jinak. Jsme výrazně kvalitnější, výrazně dražší a máme úplně jiný typ klientů, takže se na zakázkách potkáváme jenom výjimečně. Od začátku jsem kladl největší důraz na perfektní design, řemeslo a poezii. Náš produkt navíc musí mít svůj příběh, svoje jméno. Klient si nekupuje svítidlo, ale způsob života. Pomáháme klientům – třeba hotelům – zvedat jejich image a odlišit je od konkurence.
Nestane se, že by vaše instalace pro různé hotely vypadaly podobně?
Na to opravdu dbáme, aby byla díla pokaždé zcela jiná, s úplně jiným přístupem.
Co jsi dělal v Preciose – Lustry?
Převážně obchod. Byl jsem tam osm let, z nichž sedm a půl roku v Hongkongu. Poslední dva roky jsem pracoval jako šéf obchodu s lustry pro celý svět. Dlouho jsem říkal, že bychom měli začít vyrábět jenom výjimečná svítidla a plastiky-výjimečné lustry, ale nikdo neměl zájem. Preciose absolutně chyběla jasná vize a schopnost udržet si kvalitní lidi. I proto Tak jsem před šesti roky odešel a založil Lasvit.
Šel jsi do toho sám?
Musím přiznat, že ti nejlepší lidé odešli z Preciosy se mnou, a to buď hned, anebo později.
S jakou vizí a strategií jste do toho šli? Chtěli jste prostě dělat výjimečné lustry, anebo jste si naplánovali konkrétní cíle?
Udělali jsme si byznys plán na pět let a podařilo se nám ho plus mínus splnit. Ale nečekal netušil jsem, že těmi hlavními produkty nebudou ani tak klasické lustry, jako spíš skleněné světelné plastiky. Čas ukázal, co opravdu zabralo. Netušili jsme, že jednou založíme divizi Glass for architecture, že budeme dělat s designéry, jako je třeba Philippe Starck či Nendo.
Jak jste vůbec s takovými esy navázali spolupráci?
Já jsem třeba Rosse Lovegrovea potkal na konferenci, když byly Lasvitu asi dva roky. Šel jsem za ním a řekl mu, že bych s ním rád spolupracoval, že bychom mohli společně něco vytvořit. Dal jsem mu vizitku a požádal o jeho, on mi ale odpověděl, že žádnou nemá, protože je tak známý, že si ho můžu najít na internetu. Samozřejmě se neozval, trvalo to dlouho, ale nakonec jsem se na něj opět dostal přes známé z Artemide. No a on s námi udělal skleněnou stěnu Liquid Crystal, která vypadá jako tekoucí voda. Kamarád v Itálii nám zase doporučil Fabia Novembreho a ten na realizaci přizval Nenda. No a pak už to bylo jako sněhová koule. Popularita a to, že jsme byli čím dál známější, nám samozřejmě pomáhalo. Dneska se nám designéři z celého světa hlásí sami a vybíráme si naopak my. Výběr má u nás na starost Maxim Velčovský, náš Art Director. My ale chceme záměrně dát také prostor mladým designérům z Česka a Slovenska. Jsou velice šikovní.
A jak se s těmi světovými designérskými esy spolupracuje?
Většinou mají velké ego, zároveň to jsou ale lidé s obrovským nadhledem, sympatičtí. Vesměs všichni jsou v pohodě. Zajímavé je, že jsou i velice zběhlí v byznysu, že to nejsou jenom nepraktičtí designéři. Přestože máme patnáct vlastních a velmi talentovaných designérů, spolupráce s externími nás opravdu obohacuje. Občas přijdou se skutečně zajímavou myšlenkou, která by nás nikdy nenapadla.
Lasvitu je šest let. Jaké máte dnes obraty a kolik máte lidí?
Obrat máme čtyřicet milionů dolarů (800 milionů korun), necelých tři sta zaměstnanců, ale ne všichni jsou čistě naši. Mluvím třeba o joint venture.
Jak tenhle překotný růst zvládáte?
To je dost aktuální otázka. Stáváme se už středně velkou firmou, každé oddělení má svého ředitele, na něhož jsou kladeny velké nároky. Obchod a marketing občas utíká napřed a to, kde máme problémy, je provoz a procesy. Obrovskou rezervu máme ve finančním oddělení, HR a IT. Ten rychlý růst způsobuje, že některým lidem dělá problém transformovat se z firmy o třiceti zaměstnancích do firmy s třemi sty. Někdy musíme dělat krutá rozhodnutíje třeba udělat poměrně bolestná personální rozhodnutí..
Měli jste nějaký zásadní projekt?
Nejzásadnější je vždycky ten první. Ale pro nás byl asi zásadním projektem hotel v Hongkongu, ke kterému mi pomohl kamarád z Číny. Pro úplně novou firmu je nesmírně těžké dostat se k zásadnímu projektu. Nemáš reference, nemáš kredibilitu. Já v té době ještě neměl ani vizitky. Jak ale dostat projekt za milion dolarů? To doporučení nám nesmírně pomohlo. A potom nám pomohl fakt, že jsme to perfektně zvládli, klient-developer byl doslova nadšený. No a pak to nafotíš a máš tu první malou sněhovou kuličku, na kterou se vše začne nabalovat. Ta koule roste a ty musíš řešit lidi.
Co bylo dál?
Dalším zásadním projektem byly Etihad Towers a Jumeirah hotel v Abú Dabí. Dostali jsme od šejka důvěru k postavení šestnáctimetrového objektu ze skla. To byl neskutečně náročný projekt technicky, konstrukčně i logisticky. Protože jsme to zvládli, dostávali jsme potom od něj i další projekty, už bez výběrového řízení. Jakmile si získáš důvěru bezchybně realizovanou zakázkou, jde to už samo. A právě z těchto dlouhodobých vazeb my žijeme. Zkrátka vždycky to musíme udělat perfektně, i když nás to stojí víc peněz na úkor marže. Etihad Towers pro nás byla zakázka, která nám otevřela dveře k zakázkám na Blízkém východě. Dalšími klíčovými projekty bylo metro v Dubaji nebo Ritz – Carlton hotel v Hongkongu. Projekt, který teď rozjíždíme, je premium-retail, to znamená luxusní obchody, třeba Tiffany, jejichž obchodů jsme dělali už asi osmnáct po celém světě.
Jak jste třeba získali zakázku pro dubajské metro? Šli jste za tím, nebo to přišlo za vámi?
To zrovna nebyl typický příklad. Obvykle známe buď architekta, nebo designéra interiérů, nebo majitele. Když jdeme přes designéry, v první fázi děláme návrh zadarmo.
Cože?
Ano, za design si nic neúčtujeme. V určité fázi pak jde designér interiéru za majitelem, aby ho přesvědčil. Někdy se pochopitelně stává, že z toho nic není. Lepší cesta ale pro nás je přes majitele, který nás naopak doporučí architektovi a designérovi interiéru. Ale v Dubaji jsme se k zakázce dostali přes našeho agenta v Japonsku, který znal lidi v Obayashi, což byl hlavní dodavatel stavby. Představil nás tedy v Obayashi a ti nám hned dali výkres. Jeho autory byli mimochodem KCA, kteří dělali hotel Burj Al Arab v Dubaji, a řekli si o cenu. My jsme to nacenili a zároveň jsme řekli, že ten design je opravdu hrozný. Téma totiž bylo oheň a voda, ale design byl hranatý. Cenu akceptovali a zakázku jsme měli v kapse. Tehdy jsme zariskovali a řekli, že nechceme dělat něco, co se nám nelíbí, a navrhli jsme, že uděláme design náš. Oni pak museli za šejkem, což bylo hodně citlivé, protože tímhle vlastně říkáme, že šejk – který původní design odsouhlasil – nemá vkus. Odpověď nás ale překvapila, protože jsme dostali volnou ruku k vlastnímu návrhu. Naše dvě designérky tedy udělaly nový návrh, kdy jedna vytvořila oheň a druhá vodu. A reakce na návrh byla nadšená.
Prostory jako metro, obchody a hotely jsou tedy pro vás tím nejdůležitějším?
Zajímavé jsou také rezidence, to znamená soukromá sídla. Tam se většinou nehledí na návratnost investice, jde vždy o prestiž. A naši klienti často chtějí to absolutně nejlepší a unikátní. Tady zatím v krystalu hraje hlavní roli Swarovski. Na druhou stranu se pro soukromá sídla často vytvářejí nádherná díla, která si ale nemůžeme dát do propagačních materiálů, protože majitelé si svá sídla většinou nenechají fotit.
Jaký typ lidí si vybíráte? Je nějaká vlastnost, na kterou dbáte?
Musejí to být „Bohemian perfect” lidé. To znamená, že v sobě musejí mít kreativitu i smysl pro preciznost. Musejí být komplexní. Je ale jasné, že po manažerech chceme jiné vlastnosti než třeba po technicích nebo dělnících. Jako obchodníky si ale vybíráme především čerstvé absolventy třeba z VŠE a to, co u nich hledám, je vášeň, nadšení, dravost a energie. Chci, aby v sobě měli potřebu poznat sklo, poznat design a zároveň potřebu být konzultanty.
Zkušenosti tedy pro tebe nejsou tak důležité?
U obchodníků ne. Hlavní je touha se učit. Pro ředitelské a odborné funkce to ale samozřejmě neplatí, tam jsou zkušenosti nutné.
Jaký jsi manažer?
Nesnáším nařizovat něco lidem, aniž by věděli, proč to mají udělat. Snažím se lidi spíš koučovat. Já pochopitelně svůj názor a svoji vizi mám, ale respektuji, když mají lidé názor jiný, a pokud mě přesvědčí, rád ho akceptuji a vážím si toho, když mají lidé opačný názor než já. Mám sice hodně přesvědčovací styl, ale ne nařizovací. Pořád vím, kam chci jít, a potřebuji, aby byli lidé ve firmě s touto vizí ztotožněni.
Jak to funguje v praxi?
Máme svoji misi, své vize a strategické cíle. Jednou ročně si v top managementu, kde nás je devět, stanovujeme závazky na rok, po půl roce je revidujeme. Jsou to vždy měřitelné cíle. Postup je shora dolů – já dohodnu závazky se svými podřízenými a ti potom se svými lidmi.
Všichni ředitelé jsou podřízeni tobě, nebo tady máš nějakého výkonného ředitele?
Od toho jsme upustili, všech devět lidísedm lidí z devítičlenného v top managementu reportuje přímo mně.
Firma je tady, nicméně ty žiješ v Hongkongu?
Asi polovinu času.
Jak to funguje, když jsi tolik pryč?
Někdy je to těžké. Jednou měsíčně máme top management meeting, kde řešíme i strategické věci. Většina lidí je tady, já a kolega jsme v Hongkongu, takže porada probíhá přes Skype.
Proč tam vlastně jsi?
Kvůli byznysu. Ukázalo se, že je tto bylo šťastné rozhodnutí. Hned na začátku jsem při založení Lasvitu otevřel kancelář v Hongkongu, protože jestli je někde stavební a ekonomický boom, tak v Asii.
Hádám, že jste asi jednou z mála českých firem, které se krize nedotkla?
Těžko říct, jestli bychom měli obrat větší nebo ne, ale vzhledem k tomu, že 70 % našeho obratu děláme v Asii a na Blízkém východě, zaměření na tyto regiony bylo opravdu šťastné. Trochu strach jsme měli, když krize přišla do Dubaje, ale naštěstí jsme to vykompenzovali projekty v Abú Dabí, Ománu a podobně. Takže asi ano, díky skladbě trhů se nás krize dotkla minimálně.
Měli jste štěstí?
Bez debat. Kdybychom se před těmi šesti lety zaměřili na Ameriku nebo Evropu, tak jsme dneska v háji. Kdyby se v začátcích něco stalo, kdyby nám nedejbůh něco spadlo nebo prasklo, tak by to pro nás mělo naprosto fatální důsledky.
Měli jste něco, co se naopak nepovedlo?
Ročně děláme 150 projektů. Je jasné, že ne všechny dopadnou fantasticky. Nikdy se ale nestalo, že by něco byl opravdu průšvih. Museli jsme třeba něco opravit, ale vždycky to dotáhneme tak, aby byli všichni nadšení. Stává se, že občas řešíme i nedorozumění s majitelem. Nevyrábíme exaktní věci, je to v podstatě umění. Stalo se, že pak majitel řekl, že si to představoval jinak. Ale i tehdy se vždy snažíme dokončit to tak, aby byli spokojeni všichni.
Jaké máte plány?
Kinetické instalace. Chceme, aby ta věc nebyla už jenom krásná a svítila, ale aby i něco dělala.
Dělá to už někdo?
Právě že jenom malá studia, třeba jednu instalaci za rok. I tady chceme spojit techniku, umění a design. Příští rok v dubnu to chceme představit v Miláně. Teď hledám konkrétní projekty a zdá se, že developeři na to asi budou slyšet. Pak to bude zajímavé třeba pro nákupní galerie, protože to vnese nový zážitek a show, například ve spojení s hudbou. Vidíme v tom opravdu velký potenciál.
Jaké další plány má Lasvit?
Chceme vybudovat ředitelství s designovým centrem, R&D centrem a třeba i s muzeem skla. Bude to ale obrovská investice, na kterou se nejdřív musí vydělat. Teď tu firmu spíš konsolidujeme, aby fungovala tak, jak má.
A jaké plány máš ty osobně?
(Smích). Teď v červenci se mi narodí čtvrté dítě, bude to kluk. A bude to Čech, i když se narodí v Hongkongu.
Chybí ti Česko?
Chybí mi kamarádi, kultura, dětem chybí babička, příbuzní, tety, strejdové. Chybí mi taky příroda v okolí Liberce. Chci se vrátit s tím, že budu cestovat po světě a rád bych dosáhl fáze, kdy jsem devět měsíců v roce v Česku a tři měsíce mimo. Tam bych se chtěl dostat do tří let, ale pravda je, že už to říkám šest let…
Tak snad to jednou klapne :) Leone, díky za rozhovor a ať se daří!
