I žehlení košile může mít příběh, co vezme za srdce
Ironing Ladies není dámský debatní klub příznivkyň Margaret Thatcherové, ale skvělý pražský startup Honzy Roháče a Martina Jůzy. A co kluci dělají? Přijedou k vám domů, naloží vaše vyprané prádlo a odvezou ho k jedné z nezaměstnatelných paní, která vám ho dokonale vyžehlí. A co z toho máte? Osobní, zpravidla těžký příběh konkrétní paní, která vám vaši košili či halenku vyžehlila, a vyžehlené prádlo, které vám kluci zase přivezou zpět, zabalené jako ten nejkrásnější dárek.
Martin Jůza a Honza Roháč
Jak jste se vy, mladí kluci, dostali k žehlení?
Honza: My jsme ze všeho nejdřív chtěli žehlit partnerské problémy a náš koncept se měl jmenovat Vyžehli to. Chtěli jsme vytvořit komunitní server, kde by si lidi radili, jak vyřešit partnerské problémy. Třeba propásneš výročí svatby a ostatní ti budou sypat rady, jak na to. A já, protože studuju geografii, jsem to chtěl propojit s geolokačními službami, jakože ti to třeba ukáže, kde je nejbližší květinářství, kde si koupíš kytku, abys to doma vyžehlil. Bylo to hrozně naivní, takže jsme to brzo zavrhli a řekli si, že bychom mohli začít žehlit regulérní prádlo.
Martin: A vznikl koncept Ironing Ladies. Řekli jsme si, že bychom mohli zkusit zaměstnat nezaměstnané paní. Honza šel na úřad práce zjistit, kde seženeme kontakt na nezaměstnané paní, a oni mu poradili, ať si dáme inzerát. Ozvalo se nám jich asi sto padesát a my jsme poznali, že je mezi nimi spousta nezaměstnaných a nezaměstnatelných, který nemůžou do práce na plný úvazek, ale chtějí pracovat a mají chuť a vůli, jenže práci jim nikdo nedá, protože jsou fixované na domácnost. Na pohovor dorazilo asi pětadvacet paní, které nám poslaly svoje příběhy, a my si vybrali ty, které chtějí pracovat, ale nemůžou do práce, protože musí být doma.
Tenhle sociální rozměr vašeho byznysu bylo něco, co vzniklo samovolně během času, nebo to byl záměr od začátku?
Honza: My jsme chtěli dát práci nezaměstnatelným, co mají vážný důvod, proč nemůžou chodit do práce. A ty paní tomu najednou začaly dávat ty svoje konkrétní příběhy.
Martin: Ty příběhy nám začaly posílat jako odpověď na inzerát a na nás najednou dopadla ta tíha zodpovědnosti. Z těch pětadvaceti paní, co k nám přišly na pohovor, měla každá nějaký svůj zásadní problém a příběh, což pro nás byla novinka – my si dosud žili v podstatě v bezproblémovém světě. A poté, co jsme si vybrali devět z nich, jsme k nim začali jezdit a poznávat je doma, v jejich světě. To byla pro nás nesmírně zajímavá sonda a náhled do úplně jiné sféry života.
Používáte slovo „nezaměstnatelný.” Můžete nám ho trochu přiblížit?
Honza: Nezaměstnatelné jsou, protože jsou třeba v invalidním důchodu nebo se musejí starat o postižené děti, tudíž jsou fixované na práci doma.
Martin: Nebo paní, které jsou na hraně, protože pracovat nemohou, ale invalidní důchod ještě nemají přiznaný. Měli jsme taky paní, která byla v osobním bankrotu, protože zdědila dluhy po svém manželovi, který umřel. Ta do práce chodila, ale musela ještě vydělávat hodně nad rámec toho, co brala v práci. My ale nechceme a ani nemůžeme suplovat zaměstnání. Nechceme je zavalit prádlem na dvanáct hodin žehlení. Chceme jim ozvláštnit jejich dny a dát jim možnost si tím ještě něco vydělat.
Takže do té doby jste žili na té slunečnější straně světa a se smutnými příběhy jste se nesetkávali?
Honza: Přesně tak.
Martin: Oba dva jsme ze střední třídy, takže takové problémy a osudy nás míjely.
Říkáte, že na pohovor vám přišlo pětadvacet paní a vy jste si z nich vybrali devět. Jaká byla kriteria pro výběr?
Honza: Jedním kritériem byla časová flexibilita, s čímž souvisí ten osobní příběh. Věděli jsme, že ty, co hledají full time job, nejsou ty pravé, protože my jsme hledali nezaměstnatelné. Dalším kritériem bylo to, kde bydlí, protože chceme Prahu rovnoměrně pokrýt, abychom šetřili na přepravních nákladech. No a nejdůležitější pochopitelně bylo to, jak dobře žehlí a taky to, jak spolu budeme vycházet po lidské stránce. Takže jestli jsme si lidsky nesedli a navíc neuměly žehlit, sebesilnější lidský příběh nám bohužel nepomůže.
Zkoušeli jste je ze žehlení?
Martin: Ano. Jezdili jsme s batohama, v jednom šest kilo nevyžehleného prádla, v druhém foťák a fotovýbavu, Honza vyklopil prádlo, paní žehlila a já ji u toho fotil a natáčel. Potom z toho mimochodem vznikly fotky a video, co máme na stránkách. Posoudit kvalitu žehlení jsme ale my dva neuměli, takže jsme těm paním v druhé fázi navezli prádlo od našich známých a ti nám pak dali skvělý feedback, jestli je to vyžehleno dobře nebo ne a co případně zlepšit. První kolo tedy bylo o tom, jestli si sedneme lidsky a druhé kolo už bylo o kvalitě žehlení. Máme jednu paní jako arbitra kvality a to je ras.
Můžu si tedy vybrat svoji paní, která žehlí nejlíp?
Martin: To právě nechceme. My chceme, aby všechny žehlily stejně skvěle, aby to bylo jedno.
Na druhou stranu to může být fajn moment, kdy si klient s paní se žehličkou vybuduje na dálku vztah, ne?
Honza: My ty vztahy nebouráme, ale pořád – i kvůli vzdálenostem – tu možnost výběru nenabízíme.
Rozumím. Může se žehlením v Ironing Ladies taková žehlící paní uživit?
Honza: No, zatím moc ne a těžko to pro ně někdy vůbec bude na velký výdělek.
Martin: To ale není naše filozofie, my jim chceme dát možnost přivydělat si k invalidnímu důchodu a taky jim udělat život trochu zajímavější.
Kdo jsou vaši klienti?
Honza: Na začátku jsme si pojmenovali naše dvě cílové skupiny. Jedni jsou manažeři, co nosí košile, potrpí si na kvalitu a chtějí to mít rychle, a druhá skupina jsou rodiny s hromadou prádla a náš sociální příběh je pro ně důležitý. Rodiny převažují. Manažeři jsou v drtivé menšině.
Martin: To je ale dané i našimi komunikačními kanály, protože máme nula korun na marketing, takže používáme newslettery, Facebook apod. A protože vlastně komunikujeme skrze příběhy a tváře našich paní, určitě to víc osloví ženy s dětmi.
Na čem, kluci, stavíte tu nejdůležitější zprávu o Ironing Ladies? Je to příběh, sociální rozměr nebo kvalita?
Honza: To všechno jde ruku v ruce a nechceme tomu dávat priority, protože na každého zabírá něco jiného. Ale shrnul bych to jako kombinaci příběhu a kvality. Máme klienty, pro které žehlíme díky těm příběhům, a máme klienty, pro které žehlíme díky maximální kvalitě a pohodlnosti služby. V každém případě je ale nejdůležitější kvalita a pohodlí, ten osobní příběh především vzbudí zájem, ale pokud klienti se službou nejsou spokojeni, jenom kvůli příběhu si nás neobjednají.
Martin: Co ale platí pokaždé, je, že z toho lidé mají radost, když dostanou vyžehlené prádlo jako dárek.
Jak to vypadá?
Martin: Klient dostane bílý balíček ovázaný oranžovou stuhou a se samolepkou, na které je napsáno třeba „Vaše prádlo pro vás vyžehlila paní Vlaďka.” Občas i ty paní připíšou nějaký svůj veselý vzkaz. Zkrátka je to dárek. A naši zákazníci to zbožňují: dáte nám zmuchlané prádlo a dostanete dárek. Ty naše balíčky jsou známé, lidi jsou z nich nadšení a nás to staví úplně jinam než konkurenci.
Tou lidskostí, příběhem a sociálním rozměrem teď asi oslovujete především ženy. Nemohli byste ale být zajímaví třeba i pro firmy? Chcete do firem?
Honza: Hodně jsme na to mysleli. Je to asi směr, kterým se chceme vydat, to znamená oslovovat firmy, které chtějí zajistit komfort pro své zaměstnance. Firmy s dresscodem, kde je hodně manažerů, co nosí košile, ženy s halenkami a navíc firmy, pro které by v rámci jejich CSR aktivit mohl být zajímavý i náš sociální rozměr.
Martin: Přestože chceme počet individuálních klientů stále zvyšovat, přístup do korporací je pro nás strategie, kam dál.
Honza: Ve firmách můžeme fungovat na pravidelné bázi, kdy budeme prádlo vyzvedávat v konkrétní dny, a tak pro nás i naše paní bude jednodušší si práci plánovat.
Jakými cestičkami se do firem chcete dostat?
Honza: Přes personalistky, HR manažerky, CSR manažerky
Pokud uspějete, zvládnete to kapacitně?
Martin: Určitě. V současnosti už pracujeme na náboru nových paní a chceme být připraveni.
Kluci, živí vás to dneska, rok od prvního nápadu?
Honza: Martina to neživí určitě a mě to živí hodně částečně, takže potřebuju shánět další příjem.
Co vlastně děláte?
Honza: Já studuju geografii, donedávna mě sponzorovali rodiče a k tomu sháním různé přivýdělky.
Martin: Já jsem režisér, zrovna dneska dodělávám jednu reklamu.
Co na vaši firmu říkají rodiče?
Honza: U mě to bylo komplikované tím, že jsem potřeboval mít čas na to, abych se věnoval diplomce, takže se jim to moc nelíbilo. Ale dneska vidí, že reálně pomáháme lidem, tak se jejich přístup zásadně mění a začínají mě v tom podporovat.
Martin: Já mám super podporu od svojí mámy a musím jí poděkovat. Nikdy mi neříkala, co mám dělat, a ve všech mých úletech mě podporovala.
Je vám oběma sedmadvacet, jste chlapi a všichni známe legrácky kamarádů. Nesmáli se vám třeba kámoši v hospodě kvůli žehlení?
Honza: (smích) No, je to trochu komický. Když jsme se s tím pochlubili, že začínáme žehlit, tak všem spadla čelist.
Martin: Já si spíš myslím, že na začátku si všichni mysleli, že si děláme srandu, navíc my dva jsme známí tím, že si často vymýšlíme různé recese. Ale ty úsměvy jim začaly tuhnout, když jim došlo, že to myslíme vážně.
Jste jim pořád k smíchu?
Martin: Teď je to naopak. Oni se tváří vážně, protože si myslej, že ten sociální rozměr Ironing Ladies si to zasluhuje, a jsme to naopak my, kdo si dělá srandu, abychom to odlehčili. Ale myslím, že si všichni zvykli a vědí, že to není žádný dokument nebo skrytá kamera, že se opravdu věnujeme žehlení.
Co vám to dalo lidsky?
Honza: Hrozně moc. Já bych to shrnul tak, že jsme se vlastně potkali s reálným světem. Já si žil v takové studentské bublině a najednou jsem začal objevovat, že je tu taky jiný svět, kde lidé mají problémy. A z ničeho nic musíme všechno zvládat, takže si myslím, že už nejsem jako někdo, koho když vypustíš do lesa, tak umře, protože si neumí poradit. Už vím daleko líp, jak život funguje. Prostě škola života.
Kluci, díky za rozhovor. A moc vám fandím!
Více na www.ironingladies.cz
Foto: Radim Koštial a Ironing Ladies
