Jeden typický den obchodního zástupce Josefa K. (část 2)
V prvním dílu fiktivního příběhu přerodu jedné prodejní organizace jsme poznali regionálního obchodního zástupce Josefa K. Jeho regionu se dlouhodobě nedaří a on je nejen výrazně za plánem a pod tlakem, ale propadá se také čím dál hlouběji do beznaděje a deprese. Nedaří se mu v práci ani v soukromém životě, vždyť na splácení hypotéky a nákladů mladé rodiny potřebuje vydělávat. Opustili jsme ho v temných a chmurných myšlenkách ve chvíli, kdy je brzy ráno na cestě do Prahy na pravidelnou poradu prodejců...
Z těžkých, ocelově šedých mraků se snášejí k zemi pokryté tlejícím listím vločky prvního sněhu. Josef se v duchu zasmál, protože si nedokáže vybavit, kdy byl naposledy v centrále firmy a bylo hezky. Ne, vážně! Kdykoli sem jede, je tma, nebo je tma a k tomu ještě prší. Anebo padá sníh, jako dneska. Studená vlhkost leze pod kabát, až mu téměř cvakají zuby – ani neví, jestli víc zimou, nebo nervozitou z toho, co ho zase čeká. Na parkovišti u firmy si přehodí přes rameno tašku s laptopem, do podpaží dá šanon a velké desky se všemi papíry a účty k podepsání, bouchne dveřmi, zámek auta dvakrát zakňučí jak jezevčík. Tak do toho...
Centrála je v devátém patře vysoké kancelářské budovy, zdaleka viditelné i z dálnice, po níž Josef přijel. Nic divného na ní není, ale mezi regionálními prodejci, kteří se do ní sjíždějí jenom, když musí, se jí přezdívá „Mordor,” země zla z Pána prstenů. Když Josef nastoupil do firmy a od prodejců se tenhle fórek dozvěděl, smál se ještě večer doma, když o tom vyprávěl manželce. Do výtahu nastoupil s Jitkou, kolegyní z marketingu, a dvěma dalšími úředníky, kteří vystoupili o dvě podlaží dřív. Když se jí cestou nahoru zeptal, co je nového, tak nějak zvláštně se zasmála s tím, že prý uvidí, asi nechtěla mluvit před „spolucestujícími.“. Než z ní stačil vydolovat, co se děje, byli nahoře. Přes skleněné dveře už uvnitř vidí kolegy prodejce postávající s šálky kávy v ruce a vesele o něčem hlaholící, dost možná o dalším zpackaném kvalifikačním zápase fotbalové reprezentace. Zabzučí na recepční, dveře cvaknou, Josef otevře těžké šedé dveře a je uvnitř.
„Čau Pepo! Ty seš tady taky? Muhehe...”
„Jsme, Pepo, mysleli, že na to dneska pečeš!“
Porada začíná za pět minut, to je tak akorát na to pozdravit se s kolegy, udělat si rychlou kávu (tu tady ale mají dobrou, to se musí nechat, to není jak ta břečka na dálnici) a zabrat si místo ve velké zasedačce. Zasedací pořádek okolo dlouhého stolu do U je víceméně pokaždé stejný, přestože to takhle pochopitelně nikdo nenaplánoval. Josefovi se během měsíců podařilo přivlastnit si místo přesně v zadním rohu „účka,” což je místo, kam se lidé obvykle schovávají, když chtějí být co nejmíň vidět. Stejně nic říkat nebude a ani zapojovat se nebude. Nechat si umýt hlavu, odbýt si to a co nejrychleji vypadnout.
Poradu zahajuje jako vždycky obchodní ředitel, Josefův šéf. Jmenuje se Honza a je to chlápek, kterému je tak něco mezi čtyřiceti až pětačtyřiceti, Josef to vlastně ani přesně neví, ale tykají si. A vlastně se ho na to ani nikdy nezeptal. Jediné, co ví, je, že kdykoli se všichni sjeli na poradu a šéf měl právě narozeniny, tak sekretářka všem dávala podepsat společné blahopřání a na konci porady přinesla dort, který nakrájela, a každý si snědl svoji miniaturní porci sladkého krému se suchým podvozkem. Doma má určitě nervózní manželku a děti v pubertě, kterým platí soukromé střední školy a určitě má taky hypotéku na domek v satelitním městečku, honí se Josefovi hlavou. Doprčic, proč ho nemám rád? pomyslel si. Anebo ho mám rád? Vlastně ani nevím, jakoby ani nebyl. Neuškodí, ale ani nepomůže. Navíc z něj doslova čiší, jak ho ta práce už nebaví, jak jenom přežívá.
Honza zahajuje poradu nudně jako vždy, prezentací výsledků za minulý měsíc. Stále stejná písnička: Praha plní, Brno plní, Ostrava plní. „Nařachaní“ prodejci si buší do prsou a s úsměvy od ucha k uchu se rozhlížejí po zasedačce. Neserte, pomyslí si Josef. Jeho region patří mezi ty nejhorší. Další měsíc za plánem, a to docela výrazně. Něco je ale jinak: ředitel tentokrát nic nekomentuje, nevyčítá ani se na nic neptá. Co se děje? Kde je jeho obvyklé „Co s tím hodláš dělat?” Nic. Prostě nic. Klid. Vypadá tak nějak uvolněně, s nepřítomným úsměvem jako po lobotomii, v pohodě, ale bez jiskry. Josefovi se dokonce zdá, že se Honzovi tu a tam chvěje hlas nervozitou. Ne, že by byl obvykle kdovíjaký řečník, ale tohle u něj nezná.
„Nevíš, co se dějě?“ zeptá se dalšího neúspěšného prodejce z regionu vedle sebe.
„Nevim. Ono se něco děje?“
Josef vyšle tázavý pohled s otázkou k Jitce, s kterou jel ve výtahu, ta se jenom usměje a lehce hodí hlavou směrem k přednášejícímu Honzovi.
Po prodejní části porady, kde se tentokrát diskuze ani moc nerozjela, se probraly aktuální projekty v marketingu, product managementu, pár provozních věcí a byl konec. „Co se děje? Nevíš?” zeptal se Josef dalšího kolegy vedle, který jen pokrčil rameny a ani nezvedl oči od svého Blackberry, kde už byl asi deset minut zabraný do hraní her, vyřizování mailů nebo kdovíčeho. Josef začíná být nervózní, vnímá rostoucí strach, a přitom sám neví, z čeho. Honza vyhlašuje přestávku na čůrání a za pět minut prý zase zpátky.
Josef zase dostal příšernou chuť na cigaretu, tak sjel výtahem s pár dalšími prodejci dolů, aby si jednu vyžebral a dal si s nimi. Nevzal si kabát, takže tam s nimi stál u popelníku a klepal se zimou a nervozitou. Cigareta mu nechutnala a zatočila se mu hlava. Típnul ji.
„Vy to nevíte, volové?” řekl Petr, obchodník z Prahy. „Honza odchází!”
„Kecáš!”
„Nekecám, já to vím už tejden, ale je to supertajný, teď o tom budou mluvit.” „No tý brďo! A proč?”
„To nevim. Prej chce sám.”
Po přestávce, když se všichni znovu usadili a vytáhli žvýkačky, se otevřely dveře a přišel nejvyšší ředitel se sekretářkou. Postavil se před ně a nechal vypnout projektor, aby mu nesvítil do očí:
„Moc se omlouvám, že jsem se dneska nemohl zúčastnit porady, ale dokončujeme budget, takže si to dovedete představit... No nic. Přejdu rovnou k věci,“ řekl ředitel a rozpovídal se o Honzově minulosti ve firmě, jeho úspěších a společných vyhraných i prohraných bojích. Tak to je jasný, pomyslel si Josef, Honza dostal padáka. „Po vzájemné shodě jsme se s Honzou domluvili, že ke konci měsíce ve funkci obchodního ředitele končí.”
Oči všech se otočily k Honzovi, který seděl teď už ležérně na okenním parapetu, usmíval se a přikývnul. „Nehledejte v tom nic senzačního, Honza vám k tomu řekne víc sám.” „Ano. Je to jednoduché, prostě potřebuju změnu a pauzu. K tomu, co už tady bylo řečeno, už toho nemám moc co dodat. Vážně za tím není nic víc než únava. A mám sebekriticky pocit, že můj přínos už není, co býval, a s tím já v pohodě být nemůžu. Takže jsme se s panem ředitelem dohodli, že odcházím nejen ze své pozice, ale i z firmy.” „Co budeš dělat?” zeptal se Jirka, prodejce z Brna. „To nevím, a teď to ani neřeším. Asi si dám tak půl roku pauzu a pak se uvidí. Ale teď to nebudeme zkoumat. Sejdeme se na konci měsíce, kdy vás všechny zvu na rozlučkovou párty. Dáme bowling jako dřív, ne?”
Takhle uvolněného ho Josef dlouho neviděl. Ale vlastně ho to ani nepřekvapuje. Pomalé vyhoření bylo vidět na Honzovi už dlouho, takže vlastně cajk. No jo, ale kdo přijde po něm? Všichni zírali s milionem otázek v očích, beze slov, střídavě na něj, střídavě na generálního ředitele.
„No, detaily si pak společně vyřešíte,” vzal si opět slovo generál. „Honza má spoustu nevybrané dovolené, takže dnes je tu vlastně fyzicky naposledy, od zítra nastupuje na dovolenou a jak říkal, všichni budete mít tu možnost se s ním rozloučit na konci měsíce. Od prvního nastupuje do pozice obchodního ředitele Karel Novák, který pracoval dlouhé roky pro našeho konkurenta, a měli jsme takové štěstí a zároveň nám pomohla souhra náhod, že může nastoupit hned. I on dobírá dovolenou, a přestože nastupuje až prvního, chce vás poznat už dřív.” „Toho znám, ten je prej zvláštní,” zašeptal Josefovi Petr z marketingu, který seděl vedle něj. „Jak zvláštní?” „Nevím. Prej zvláštní. Slyšel jsem to od jednoho kluka od nich.”
„Váš nový šéf nechce ztrácet čas,” pokračoval ředitel, „a chce se s vámi osobně setkávat jednotlivě během tohoto měsíce na individuální rozhovory, aby si udělal obrázek a prvního, až nastoupí, se s vámi rovnou mohl pustit do práce.”
Po poradě jim sekretářka přidělila termíny a všechno bylo domluveno. Příští středa v devět ráno zase tady. Mám pocit, že manželka chtěla, abych ve středu dopoledne byl doma a hlídal, protože musí na kontrolu, honilo se Josefovi hlavou, když zase k večeru drncal po dálnici směrem domů. To se nějak zařídí. Tchýně.
Tak to jsem fakt zvědavej, co mě čeká, pomyslel si Josef, vyměnil v přehrávači cédéčko a přidal plyn. Silueta Mordoru se ve zpětném zrcátku zmenšovala, až se úplně ztratila.
Pokračování příště...
První část příběhu najdete tady Jeden typický den obchodního zástupce Josefa K. část první
