Motýl (2)
Strnul jsem. Zadržuji dech a v hlavě mi víří otázka, jestli to stihnu. Teď to chce klid. Každý pohyb, který bude navíc, může všechno pokazit. Na tuhle chvíli jsem čekal, stačí už tak málo. Teď nic neuspěchat. Pěkně pomalu. Potřebuji více světla. A tak čekám.
Opět začínám dýchat a vím, že pro to, abych do dokázal, nemohu nic dalšího udělat. Kdy to vlastně začalo? Matně si vzpomínám. Stál jsem uprostřed toho blázince a sledoval, co s lidmi dokáže udělat motýl. Tedy vlastně stovky motýlů. Velikosti dlaně, barvy modré, šedé i žluté.
Stojím na místě, zavírám oči a vnímám své okolí. Jsem pozorovatel, mě se to netýká. Podivuji se, co s lidmi udělá takový motýl. Jistě, krásný motýl, který v pohybu tančí a v podivných křivkách hledá své místo, svou květinu. Chci porozumět. Chci se stát součástí těch, kteří jsou na lovu svého motýla. Mohu jen pozorovat. V bezpečí, s odstupem, s nadhledem. Je to snadné. Ale já chci porozumět. Já chci být součástí.
Motýl, je symbol. Někdo jej může zaměnit za cíl, někdo za smysl. Prostě něco, co v danou chvíli figuruje v našich životech, rodinách či ve firmách.
Chci se účastnit lovu, připojit se k lavině, kterou kolem sebe cítím. Trošku se bojím a současně se těším. Čím začít? Tam je. Už jej vidím. To je můj motýl. Není moc velký a barev také nepobral. Něčím mě silně přitahuje. Mám pocit, že ví, že jsem si jej vybral. A nebo si vybral on mě? Ano, to je on. A nebo ne? Hned kousek od něj je další. A také je můj. A další. Chci je všechny. Musím se rozhodnout? O čem? Jak zní otázka? Který motýl je ten můj?
Jaký úlovek chci mít? Detailní záběr na kousek motýlího křídla? Fotografii, na které budou vykresleny drobné přechody barev, a snad i ten třpyt, který způsobuje odraz světla od povrchu? Toto je můj cíl? Anebo chci zachytit motýla v pohybu, jak tančí nad vodou, a za ním je další motýl a další a další? Budu potřebovat spíše širokoúhlý objektiv, který mi umožní komponovat můj cíl v souvislostech s okolím? Je pro mě důležitá i scéna? Zajímá mě spíše nálada snímku, anebo dokonalý detail? Sakra, myslel jsem, že cíl je motýl…
Tak už to s cíli bývá. Na první pohled jsou tak jasné. A přitom tak neuchopitelné. Je na každém z nás, najít si svůj způsob chápání cíle. Nepřeceňovat jeho objektivní hodnotu. Přijmout možnost, že jeden cíl může mít různý odstín pro různé skupiny, které se jím řídí. Nepídit se za každou cenu za stejným chápáním. Dovolit různost v jednotě. Připomínám, smyslem je lov.
Už je to tady. Teď. Správné světlo, dobrá kompozice. Už jen zmáčknout spoušť. Něco tady končí. Budu mít svůj snímek. Mohu jej ukázat svým přátelům. Mohu si jej dát na zeď. Co mi bude připomínat? Zážitek z lovu. Cestu, kterou jsem ušel od chvíle, kdy jsem se zavřenýma očima stál na můstku a poslouchal. Rozhodnutí o tom, co je mým cílem. Hledání cesty. Vzrušení. Zklamání. Teď už jen fouknout do křídel a zmáčknout spoušť. Zadržuji dech, všechno se zastavilo, jsem zde pouze já a on. Ale ne, to je vše?
Ten příběh, ten nezná hranice
Vede mě po stezce, drží mě za ruce
Po stezce, která je – zdánlivě bez konce
Jsem to snad já? Kráčím? Hledám svůj cíl?
Zoufám si
Tak blízko, na dosah. Kdepak jsi?
Neboj se, blíží se, náš nový díl.
