Nečekej na zadání a vytvoř si své
Se svými přáteli-podnikateli, manažery malých i velkých firem, se shoduji v tom, jak je skvělé, když kolega přijde s návrhem projektu, ke kterému si dokázal sám konstruovat zadání.
Nenávidíme, když se nás pořád někdo chodí ptát, co potřebujeme, resp. co pro nás může kdo udělat, jaké mu dáme zadání, co je cílem, co má být na výstupu. A ještě víc nás zlobí, když takzvaná neexistence zadání slouží jako výmluva ke stagnaci, pasivitě, čekání. Nic jako neexistence zadání neexistuje. Existuje pouze neochota převzít iniciativu, zadání vidět či si je vytvořit. Nečekat.
Tímto článkem volně navazuji na texty, které jsem v poslední době vytvořil (Odvaha, Partnerství). Jakou nejmenší změnou, která je přímo spojena s odvahou a partnerstvím, můžeme způsobit největší efekt v každodenní praxi? Čím můžete začít?
K tomu, aby každý z nás převzal iniciativu, nečekal na zadání, a dokonce se odvážil tipnout si, co asi potřebuje můj šéf, zákazník, partner, k tomu je potřeba nejen odvaha, ale také schopnost a ochota hrát si. A většina společností si to uvědomuje. Snaží se, často s lidmi z HR v čele, lidi probudit, vést je k aktivitě. Často stačí otevřít oči. Snaha tady je. Věřte mi, že nikoho nemusím přesvědčovat o tom, že potřebuje firemní kulturu, která podporuje iniciativu, ochotu přicházet s návrhy, bojovat (pozitivně myšleno) za ně a hledat cesty ke změnám. Opakuji, pokud si myslíte, že nemůžete nic dělat, protože nemáte zadání, potom se obelháváte, nejste k sobě upřímní. Spíše se vám nechce vystrčit růžky, jdete cestou, která se tváří, že je bezpečná. Na jejím konci je ale prudký svah. Musíte přehodit výhybku.
Musíme se naučit dělat rozhodnutí s vědomím, že nemáme dostatek informací. Budovat svou schopnost spolehnout se na sebe a důvěřovat své kompetenci. Měnit svůj pohled na chybné rozhodnutí a překonávat obavy, které taková rozhodnutí generují. Hrát si a pochopit, že něco jako objektivní zadání neexistuje.
Troška filozofie (text kurzívou je možné přeskočit). Jedna z tezí, které se mi teď hodí, říká, že objektivismus je jazykem konstruktivismu. Tedy, i když přijmeme filozofii, která zpochybňuje jednu objektivní realitu, přijímáme současně to, že objektivismus je jazykem, který nám umožňuje se dorozumět, popsat, předat, propojit. Pokud na chvíli připustíme, že něco jako jedna správná realita neexistuje a existuje taková realita, jakou si vytváříme, ztratíme možnost výmluv a z principu musíme převzít odpovědnost. Stejným pohledem se můžeme dívat na cíle či zadání. Je to nástroj a je dynamický, nikoli statický. Je takový, jaký jej vytvoříme, jak o něm přemýšlíme. Tedy určený tím, k čemu slouží, a pokud se toto mění, potom se mění i tento nástroj… Pardon, to jsme odbočili. Zpět k článku.
Čím začít? Je důležité, stejně jako u partnerství, zahodit výmluvy. Být na sebe nároční a neschovávat se za ně. Odhodit argumenty tipu: „Potřebuji, aby mi byznys řekl, co ode mě a mého týmu potřebuje, čekám, až obchodní tým řekne, co potřebuje, nemůžu nic dělat, představenstvo ještě neschválilo dlouhodobou strategii…” Nejhorší výmluva zní asi takto: „Nemáme strategii.”
Já sám od svých lidí (včetně dodavatelů) očekávám, že vědí, co potřebuje naše firma, často lépe, než to vím já. Jsou přece ve své oblasti odborníci. Já nejsem superman a potřebuji se spolehnout na své partnery, se kterými společně tvoříme hodnotu, kterou jsou poté ochotni koupit a zaplatit naši zákazníci. Nemohu přece vědět, co všechno potřebuji, resp. mohu potřebovat já a moje firma.
Tak, milí personalisté, HR ředitelé a odborníci. Někteří už to máte za sebou a stali jste se partnery svých zákazníků, vydržte a dejte o sobě vědět. Buďte příklady pro ostatní. A vy ostatní, kteří jste na cestě či se odhodláváte udělat první krok, zkuste si cvičení. Co potřebujete vědět o mé firmě k tomu, abyste si sami našli svoje zadání? Žít s ní? Skvěle, máte to. Mít možnost se ptát? Ptejte se. Neočekávejte ovšem, že vždy dostanete odpovědi. Ne proto, že bychom nechtěli odpovědět, prostě je neznáme. A přesto od vás chci, abyste přišli s návrhy projektů, které podporují naše podnikání. Hlavně se neptejte, co jako manažer, obchodník, specialista... potřebuji od HR. Vrrr, na to jsem vážně alergický.
Tak si tedy najděte svoje zadání. Přineste návrh řešení. A o tom spolu diskutujme, hádejme se, argumentujme. Jde nám o společnou věc. Jistě, tato cesta je riziková, nemusíte se trefit. To je součást hry. Svou realitu si vytváříme sami. A něco, co nazýváme zadáním, cílem, smyslem, do této reality patří. Zadání není a nemůže být nic statického, naopak se utváří a mění.
Z cílů a zadání jsme si udělali modlu a často se bojíme sami si je vytvářet či dotvářet. Tlumočit do našeho jazyka. Zkusit odhadnout, co potřebuje náš ředitel obchodu či dokonce bůh s vizitkou CEO. Tak odvahu a začněte. Uvidíte, jak překvapivě často se trefíte do toho, co vaše okolí potřebuje. A to vám dodá další odvahu, další krůček. Občasné klopýtnutí je v pořádku. Slouží třeba k tomu, abychom neměli nos příliš nahoru.
Jako pracovníci HR musíme jít příkladem. Máme přímý vliv na firemní kulturu a ta je klíčem k přežití, úspěchu, růstu. Nemůžeme od svého okolí očekávat něco, co sami nežijeme. Komunita HR je tou nejvzdělanější, jakou jsem kdy poznal. A přesto je často v pozadí zájmu, vnímaná jako někdo, kdo dělá ty „sofťácké, nepraktické věci“. Musíte začít své znalosti uplatňovat v akci. Začněte malými krůčky a buďte příkladem pro ostatní. Mluvte jazykem svých zákazníků, zadání tvořte tak, aby mu oni rozuměli (vy mu rozumíte, protože jej tvoříte).
Někteří z nás, mají už tuhle zkušenost za sebou. A při čtení si možná říkají, jasně, nic nového. Skvěle, pomozte nám ostatním. Dejte o sobě vědět. Sdílejte své zkušenosti ve formě konkrétních případových studií. Učte na univerzitách.
