Povýšili vás? Tak hodně štěstí!
Být šéfem, manažerem, lídrem, zkrátka tím, kdo ve firmě vede ostatní, je občas o něco záludnější, než se může zdát. Mezi mnoha nástrahami, které na takového lídra mohou za každou zatáčkou kdykoli nečekaně vybafnout, je i zdánlivě příjemná povinnost tu a tam někoho ze svého týmu povýšit.
Šéf nepracuje jenom s čísly a fakty, ale především s lidmi. Mělo by být samozřejmostí, že kontakt se svým týmem, porozumění každému členovi týmu, chápání jejich přání, ambicí, vzájemných sympatií i antipatií, jsou jedny z nejdůležitějších věcí, které má manažer na práci. Nic nového, že? Ono se to velmi jednoduše říká, nicméně realita bývá často trochu jiná.
V neustálém náporu na výsledek, v nekonečném přísunu problémů, operativy, administrativy a mnoha dalších ad hoc komplikací, se na dennodenní práci s lidmi velice snadno zapomíná. Nejde totiž jenom o to, co se jako šéf od lidí dozvíte, když se jich na to zeptáte, ale i o to, co sami vypozorujete nebo jenom vycítíte. A to nemluvím o vysokém podílu lidí na manažerských postech, kteří mají ve své DNA zakódovány psychopatické sklony spíše než upřímný zájem o své lidi.
Na nižší nebo střední manažerský post – jako šéf – občas povýšíte někoho ze svého týmu. Ten někdo často ještě nemá vůbec žádné zkušenosti s vedením lidí, byl do té doby „pouhým řadovým“ pracovníkem a kolegou těch, které má nyní vést. Vybrat někoho zevnitř je v mnoha případech nepochybně přímočařejší, motivující a správné. Na druhou stranu je jasné, že to nelze použít tehdy, kdy někoho s čistou hlavou zvenku naopak potřebujete.
Ve svém týmu můžete mít potenciální hvězdu, která po firemním žebříčku může úspěšně stoupat, protože na to má, a navíc si na vedoucí roli troufá. Správný a opravdový talent management, který se neomezí na pouhou administraci, by měl tyto talenty identifikovat a zaměřit se na jejich růst. Potud je vše v pořádku.
Co ale na jeho povýšení řeknou jeho kolegové? Nic si nenalhávejme: jsme jenom lidi se všemi našimi vlastnostmi dobrými i těmi méně příkladnými. Obyčejný lidský faktor může sebelépe míněné rozhodnutí postavit na hlavu a nepříjemně zkomplikovat. Jakou paseku napáchá třeba typická závist! Temné stránky lidských duší najednou dostanou zelenou a vsaďte se, že část bývalých kolegů dotyčného povýšeného mu jeho povýšení a fakt, že mu najednou musí reportovat, prostě nedá. Závist, nepřejícnost, ukřivděný pocit proč zrovna on, a ne já – to je, oč tu běží.
Před pěknou řádkou let jsem musel propustit ředitele a pár manažerů naší polské pobočky a do šéfovského křesla jsem se tehdy rozhodl jmenovat nejlepšího manažera prodeje, mladého ambiciózního, nadšeného a opravdu zapáleného kluka z Varšavy. Zasloužil si to a já byl rozhodnutý mu v jeho těžkých začátcích pomáhat, co budu moci.
Přestože měl zdánlivý respekt u všech, byla pro mne reakce některých jeho kolegů překvapující. Ti hlavní neformální mluvčí totiž měli snahu za mnou chodit a pokoušet se mi vysvětlit, že moje rozhodnutí nebylo správné.
Jeden argument, který mě opravdu rozesmál, zněl:
„On ale chce být ve všem nejlepší!“
Na to se nedalo odpovědět nic jiného než: „Ale to je právě ten důvod, proč jsem to udělal.“
A že mu jeho misi jeho noví podřízení a bývalí kolegové v začátcích příliš neulehčili, na to můžete vzít jed! A zapomeňte, že chování, o kterém píšu, je něco specificky polského. Totéž jako přes kopírák jsem zažil o rok dva později v našich pobočkách i jinde.
Lidská závist, nepřejícnost, pomlouvání a okopávání kotníků jsou zkrátka mezinárodní.
Pro nového – čerstvě povýšeného – manažera, který najednou šéfuje svým bývalým kolegům, je tato situace obvykle velmi těžká a všichni jsou ve své nové roli nervózní a nejistí. O to víc, pokud jakékoli zkušenosti s vedením lidí buď nemají, nebo mají, ale jen co by se za nehet vešlo. Jestli se takový nový šéf rozhodne vzít to teď pevně do svých rukou a začne například detailně kontrolovat docházku, cestovní výkazy či výpisy z mobilních telefonů, je jasné, že tvrdě narazí. Narazí o to tvrději, o co lépe by totéž prošlo novému šéfovi, který by přišel zvenčí. Zažil jsem případy, kdy noví a nezkušení šéfové nadělali svým přístupem parádní paseku.
A tady je právě úloha vás, tedy nadřízeného nového šéfa, naprosto klíčová. Je třeba ho na novou roli, pokud se mezilidských vztahů týče, dobře připravit a dát mu pár zkušených rad. A samozřejmě jít v počátečním období společně s ním. Protože hodit ho do vody, ať plave, je možná mazácky drsné, ale kontraproduktivní.
Hlavně prosím oba – nespěchat!
A co bych poradil šťastlivci nově povýšenému do manažerského křesla? Dělat šéfa svým dosavadním kolegům je prostě citlivý moment a na to, že vás všichni podporují, můžete zapomenout. Je třeba postupovat pomalu a určitě pojmout svou novou pozici spíše jako roli toho, kdo ostatním pomáhá, jako roli mentora a kouče, a ne jako úkol Viktora čističe. Spolehněte se na to, že ve svém novém týmu složeném ze svých dosavadních kolegů máte i ty, kteří vám z celého srdce přejí jen to nejhorší. Otázkou jenom je, kolik jich je.
Zbytek už je na vás.
Foto: Flickr user gwynydd michael
