* poznámka autora aneb něco k Managementu 21. století, nástrojům a CSR

Dlouho jsem otálel, jak prvotní úvahu v této rubrice pojmout. Četl jsem příspěvky kolegů, vnitřně se proti nim bouřil, revoltoval či s nimi souznil. První postřeh, co mě praštil do očí, je, že v 21. století lze v Čechách vypozorovat velkou podobnost firemního a neziskového sektoru. Bohužel o tom ani jedna strana neví, neb spolu minimálně komunikují. Mají ale mnoho společného, jen jejich příběh je vývojově protichůdný.

Zatímco firemní sektor procházel „majetnickou“ cestou, kde klíčové je něco vlastnit a vydělávat, stlačovat náklady, potlačovat lidi, kreativitu, invenci atd...teprve, když tato cesta přestala být funkční či se novodobí majitelé nabažili onoho vlastnictví, tak se začali zavádět „soft věci“ jako vzdělávání, podpora, leadership, koučing, sdílení atd...

Neziskový sektor v Čechách na to šel přesně opačně. Na prvním místě bylo sdílení vizí. Když budu eufemistický, použiji slovo láska. Všichni musíme mít stejnou lásku, ideu a nelze se proti ní vymezovat, protože se máme rádi. Když to nefunguje, pomůže supervize (což je levnější a kvalitnější koučing – viz. poznámka autora). Peníze a marketing nám neziskovkám nesluší, neb jde přece o lásku a víru v naše poslání. Nakonec nastává profesionalizace, slučování, fůzování. Nyní větší neziskovky fungují jako firmy, kde plánují, dělají marketing, lobbují, jsou zaměstnavateli, tudíž jsou i tvrdí ke svým podřízeným, když je třeba.

Jsem rovněž zastáncem svobodného přístupu k řízení firmy. Raději řídím myšlenkami než úkoly. Nesnáším kontrolu. Miluji kreativní lidi. Bohužel se jich nikdy  kolem mě v týmu či v organizaci nepohybovalo více jak dva či tři. Ostatní je třeba řídit, úkolovat a kontrolovat. Porady být musí. Vše funguje jako motor auta. Když se nakopne, tak jede sám o sobě. Palivem je vize, kreativita a nadšení. Ale nepohne se nikam, když kolem není pevný rám a kastle spojená poradami a dalšími nenáviděnými nástroji.

* Poznámka autora ke koučingu a názorné vyčíslení výše popsaného: koučem se dnes můžete stát za 120 000,-Kč během 80ti hodin a inkasovat od 5 do 8 tis. Kč za hodinu. Supervizorem se stanete po absolvování minimálně 500 hodin psychoterapeutického sebepoznávacího výcviku, 200 hodin vlastní klientské praxe a následně po absolvování 500 hodin supervizního výcviku. Vše trvá cca 7 – 10 let a stojí rovněž 120 000,-Kč, ale supervizor účtuje cca 1 až 3 tis. Kč za hodinu. Následná kvalita je dána i sedmiletým procesem „zrání“. Supervizor ale vzešel ze sociálních služeb, kouč ze světa byznysu. Styl práce a orientace je velmi podobný. Ty dva světy jsou si velmi podobné. Mnohdy jsou jiné jen ceny a sebevědomí, což je strašná škoda pro neziskový svět v Čechách. Ale jak jsem předsevzal, mění se to!

Trochu jsem utekl od CSR a jejího pojetí, a tak jen krátkou úvahu, kterou bych rozvedl v příštím příspěvku.

CSR pojímám jako nástroj řízení firmy postavený na hodnotách, vizi a odpovědnosti. Jestliže jsem zaměstnavatel, nesu odpovědnost za „moje lidi“, jejich směrování a uvažování, tedy i odpovědnost za jejich hodnoty. Jestliže smýšlí zcela v jiném hodnotovém žebříčku, tak spolu vůbec nepracujeme nebo pracujeme na tom, aby se tento náš hodnotový žebříček vyladil. Tím chci říci, že v CSR je kus výchovy a vzdělávání. Jednoduše práce s lidmi a následně s partnery. Ideálně, když se to celé odrazí i v produktu, který vyrábím či dokonce v okolí, kde působím. Za CSR nepovažuji marketing, tedy to, co dělá řada firem, kdy se vyfotí se stotisícovým šekem u dětského domova a následně zaplatí pětset tisíc za inzerci této fotografie v celonárodním tisku, kdy zasvěceným je jasné, že celkové náklady stejně odpovídají nákladům na obědy TOP managementu za měsíc.

O možných podobách CSR a významu slova odpovědnost až příště.