REAKTIVITA vs AKTIVITA
I když v podstatě žijeme v obrovském blahobytu, jsme reaktivní, nejsme aktivní. Semkneme se, když je tu problém. Umíme řešit problémy, ale jakmile problémy pominou, jakmile odebereme to „re”, tak nám nezůstane „aktivita“, jak by se předpokládalo. Aktivita zmizí a přijde pasivita, konzumace, ubrání na výkonu, a dokonce nezájem.
Minulý týden se mi stalo pár věcí, které se mi poskládaly do velmi znepokojivého zjištění.
Za prvé jsem četl na LinkedIn článek o tom, jak se připravit na pohovor, a v něm se objevilo doporučení „připravte si příklady, kdy jste měli na stole nějaký problém a vyřešili jste jej anebo jste dostali zadání přijít s nějakým řešením”. Uchazeč tím měl prokázat schopnost řešit problémy.
Další část skládanky byl požadavek jedné firmy na vyhledání někoho, kdo nebude mít ambice sám něco dokázat (myšleno tím poplácaní po rameni za vlastní invenční projekt), ale bude soustavně podporovat ostatní, aby něco dokázali. Zaujala mě makroekonomika takového uvažování.
A do třetice jsem si ten večer, co jsem přemítal nad tímto zajímavým zadáním, vzpomněl na jinou firmu, kde jsem uslyšel větu „Ono to vždycky zafunguje, když řešíme problém – to se pak všichni semkneme a zamakáme, takže máme dobrou firemní kulturu.”
A tady přišel můj „aha” moment.
I když v podstatě žijeme v obrovském blahobytu, jsme reaktivní, nejsme aktivní. Semkneme se, když je tu problém. Umíme řešit problémy, ale jakmile problémy pominou, jakmile odebereme to „re”, tak nám nezůstane aktivita, jak by se předpokládalo. Aktivita zmizí a přijde pasivita, konzumace, ubrání na výkonu, a dokonce nezájem.
Stěžujeme si na pana prezidenta (stěžuju si také, nelíbí se mi jeho pojetí této nejvyšší funkce), ale až ve chvíli, kdy se stane jeho chování neúnosným, tak vezmeme do ruky červené karty a jdeme protestovat. Proč nejdeme protestovat už tehdy, kdy probíhají volby, a my víme, že to bude průšvih, neboť z kampaně to bylo patrné. Protestovat se dá třeba tím, že jdeme volit. Stejné je to s politikou. Namítnete, že to nemá smysl? Možná nemá, taky ztrácím naděje, ale my neinvestujeme ani do sebe, když už na to přijde. Naříkáme na zdraví, ale kdo z nás je zodpovědný a aktivní, a teď nemyslím jen dvakrát týdně sport, ale komplexní aktivitu – péči o své zdraví skrze jídlo, spánek atd. Já rozhodně ne.
Když máme klid, nestaráme se o náš rozvoj a vývoj. Necháváme to být a zapneme se, až se něco přihodí. V takovém světě logicky oceňujeme ty, kteří umějí potíže řešit. Protože necháváme potíže, aby nastaly, aby vznikly. Kdybychom byli více aktivní, třeba by k mnoha problémům ani nedošlo.
Vrátím se do firemního světa. Nejvíc oceňovaní jsou krizoví manažeři, a ne rozvojoví manažeři. Rozvojoví manažeři si totiž většinou nabíjí nos při podněcování akce k rozvoji, při vytváření příležitosti, při „akci”. Často jsou pak odstraněni jako ti, „kteří utrácejí mimo strategii nebo byznys plán nebo utrácejí za rozvoj lidí”. Například.
Při své práci se pohybuji ve firmách, které jsou jinak veliké, jinak úspěšné (pozor, úspěch rozhodně neměřím množstvím vydělaných peněz, i když se to tak dělá nejčastěji, mně to však jako měřítko připadá málo komplexní), působí v rozdílných lokalitách a na různých trzích, prodávají různé komodity, poskytují různé služby. Vypozoroval jsem, že se podle výše uvedeného dají firmy rozdělit na aktivní a reaktivní.
Ty aktivní do sebe prostě neustále investují, vylepšují se, inovují, přemýšlejí, kam dál se posunout. A bývá pravidlem, že jejich lídři jsou sami aktivní. Pracují sami se sebou, mají chuť posouvat se ve své práci dál, chtějí se učit a rozvíjet se. Jsou kritičtí, ale nebojí se chybovat. Neustále se snaží posunout hranice možného. A mají k rozvoji a k aktivitě úctu. Anebo úplně jednoduše umí podporovat aktivitu u lidí, kterým ve firmě šéfují.
Vedle nich jsou firmy, a těch je bohužel většina, které jen reagují na podněty – a v podstatě pořád. Rozvíjejí lidi, když se řekne, že nemají talenty (problém), šetří, když klesne obrat (problém), inovují, když se řekne, že jsou málo inovativní (problém), nebo vymalují kanceláře, až když z dotazníku o spokojenosti vyjde najevo, že by si zaměstnanci přáli lepší prostředí. Zkrátka nevytvářejí nic z vlastní invence, nerealizují nápady.
Možná zde popisuji něco, co už někdo jiný rozebral mnohem vědečtěji, a zřejmě na to bude (s největší pravděpodobností buď od Toyoty, nebo od Junga) pocházet nějaká metodika. Kolegové z Kavárny určitě přijdou s nějakými nápady, ale mně připadá alarmující skutečnost, že je více ceněna schopnost řešit problémy než vytvářet a hledat příležitosti.
Připadá mi velmi smutné, že i naši společnost a zákony měníme až ve chvíli, kdy je něco nefunkční, místo abychom vytvářeli podmínky pro lepší fungování čehokoliv. Místo abychom podporovali podnikání, nasadíme další byrokratické nesmysly. Chybí nám peníze v rozpočtu? Zvýšíme daně firmám. Místo toho, abychom soustavně pracovali s prostředím, ve kterém se firmy budou rozvíjet, což je cesta k vyšší zaměstnanosti, a nakonec i k vyšším daním.
Chybí nám vlastní vize dělat něco navíc, koukat se dál do budoucnosti a tvořit pro ni.
Žijeme v době, kdy nemáme nouzi, a přesto konzumujeme svůj čas a jen reagujeme na podněty. Místo toho, abychom se rozhodli, že půjdeme budoucnosti naproti a sami byli tvůrci podnětů. Dnes více než kdy předtím je potřeba vlastní aktivita. Investujme čas aktivně, přestaňme jen reagovat na aktivitu druhých. Dnes máme obrovský prostor pro vlastní aktivitu – jako jednotlivci i jako firmy.
foto: Flickr user Nico Si
Přečtěte si také k tématu:
Petr Skondrojanis
Zakládající barista HR kavárny, konceptuální performer a konzultant v oblasti Human Relations a inovace spolupráce.
- Alfou i omegou je totální přeregulovanost
- Právo rozděluje lidi na zaměstnance a živnostníky. My je chceme propojit
- Flexibilita nakonec přinese lepší produktivitu i více inovací
