Sociální sitě jako barometr svobody firem
Zúčastnila jsem se příjemné debatní večeře ze série Opening Windows (The Professional Women Initiative od firmy Microsoft) na téma života a technologií. Panelisté se v podstatě shodli na tom, že technologie by měly být nástrojem a nikoli způsobem života.
To, jaké nástroje nám jsou dostupné, náš způsob života mění, ať se nám to líbí, nebo ne. Znám top manažerku, jejíž jedenáctiletý syn nevlastní mobilní telefon, a top manažera, jehož dvouleté dítě dokáže odemknout iPhone tátovi i mámě. Obě tyto děti budou v určitém věku postaveny před stejnou výzvu – formovat svou on-linovou identitu na sociálních sítích. Přemýšlím, zda bude mít jedno z nich nějakou výhodu. Jistě je důležité umět vypnout, a to telefon i sebe sama, ale nevyhazujeme jedním z přístupů po anglicku řečeno z vaničky s vodou i koupané dítě? Nebylo by lepší nastavit dobrá pravidla využívání metod, které jsou nám dostupné, spíše než se před nimi schovávat?
Svoboda vs. zavedení pravidel ve firmě
Nejde mi zde ani tak o filozofickou otázku týkající se životního stylu, na to jsou jistě povolanější. Ale poslední dobou v chování prvního typu rodiče vidím odraz některých firem a korporátů, které místo toho, aby své zaměstnance vyškolili v tom, jak mohou být sami sobě i firmě prospěšní v on-linovém světě sociálních sítí (celý raison d'être webu 2.0 je přece sdílení informací směrem ven), v rámci boje proti prokrastinaci zaměstnanců a honem za tabulkovým výkonem raději všechny vymoženosti dnešní doby zablokují. Podle studie vypracované pro Robert Half Technology v roce 2009 zakazovalo 54 procent všech amerických firem svým zaměstnancům sociální sítě jako Twitter, Facebook, LinkedIn a Myspace. Ale není to ani otázkou stávajících generací manažerů oproti nově příchozím. Devadesát procent studentů HRIS na ČVUT (2. ročník) říká, že by zaměstnancům přístup na sociální sítě omezili. Důvody, které uvádějí, jsou kromě již zmiňované podpory výkonu bezpečnost a reputace firmy, únik citlivých informací a kyberšikana.
Co se otázky výkonu týče, chtělo by se říci, že pokud někdo nemá chuť dělat svou práci, zákazem přístupu na Facebook toho zaměstnavatel stejně mnoho nezmůže. Jistě, můžeme zaměstnancům vyhradit hodinovou „sociální pauzu“ nebo speciální skupinu „připojených“ počítačů, ale nebylo by lepší se ujistit, že naši lidé dělají práci, která je baví, že mají jasný přehled o svých povinnostech a termínech? A zbytek nechat na jejich zodpovědnosti, alespoň dokud nás nepřesvědčí o tom, že si s takovou volností neporadí?
To, zda je reálné mít a chtít zaměstnance, kteří se zodpovědností umějí zacházet, je na další debatu, která bude zřejmě s postupem času více a více aktuální. Samozřejmě jsou na místě pravidla, jako u používání jakéhokoli pracovního nástroje – jednoduché a dobře zabezpečené sdílení dokumentů, aby zaměstnanci necítili potřebu si je zasílat přes soukromé profily, dostupná interní (sociální) síť a chat, kde si mohou rychle a efektivně vyměňovat informace a domlouvat schůzky, školení ohledně důležitosti zachování mlčenlivosti v souvislosti s citlivými daty apod. Nicméně patřičně zaškolený a zodpovědný jedinec dospělého věku a inteligence si, alespoň podle mého názoru, přístup ke světu vně své firmy zaslouží.
Zajímalo by mě, jak funguje přístup k sociálním sítím ve vaší firmě a co si o tématu myslíte vy?
