Tak tohle já vážně nedávám
Tak tohle je vážně hrůza. Chaos. Výměna informací žádná nebo neúplná. Veškerá komunikace přesunuta na FB či ještě lépe FB Messenger. FB Messenger jako nástroj, jehož prostřednictvím si vyměňujeme nejen informace, ale i dokumenty či vzory smluv. Primární je „tady a teď“. Žádné zápisy z jednání, žádné plánované milníky ani pojmenované výstupy v daných fázích.
Komunikace, která plynule přechází mezi pohodou a zlobou. Silné emoce, které účastníci dokáží během několika minut spláchnout do propasti dějin, a jede se dál. Jasný je jen konečný cíl a rozpočet. Všechno ostatní je plovoucí. Tak toto je ta dynamika? ptám se sám sebe. Tak vypadá spolupráce s generací XY? Pomoc, tohle já asi nezvládnu. Ono to ale nikoho nezajímá, prostě to musím zvládnout, najít cestu, jak se připojit.
Před rokem jsem se dal na denní studium na katedře Produkce Divadelní akademie. Na této fakultě jsem pět let působil jako pedagog a řekl jsem si, že je nutné lépe poznat specifika daného oboru, lidi, kteří se v něm pohybují, a problémy, které řeší. Nyní jsem součástí produkčního týmu, který připravuje novou inscenaci Opilí. Dokonce mám tento tým vést. V pevných hranicích termínu premiéry a rozpočtu se odehrává dynamika, v níž hraji pouze druhé housle. Musím zapomenout na to, co jsem se doposud naučil, v čem jsem dobrý. Jsem zpět ve školní lavici a začínám znovu. Mí kolegové jsou o deset až patnáct let mladší než já. Jsou nemilosrdní a očekávají, že se přizpůsobím. Naslouchají mi, přesto si nakonec udělají věci po svém. Nutí mě přemýšlet o sobě a přehodnotit své manažerské návyky. Umožňují mi naplnit smysl mého studia.
Přečetl jsem mnoho článků a úvah na téma nových generací. Mou primární oblastí je IT a myslel jsem si, že chápu, jak dnešní doba mění naše návyky, jaké klade nároky a jak je nutné se jim přizpůsobit. Mýlil jsem se. Byl jsem akademik, který si čte o změnách, ale sám se nemění nebo se mění nedostatečně. Změny jsou mnohem větší, než jsem očekával, a moje schopnost se jim přizpůsobit menší, než jsem doufal.
Celý život studuji, svoji kariéru buduji už dvacet let a v prostředí naší firmy si kroutím třináctý rok. První akreditaci kouče jsem získal asi před sedmi lety. Žiji s pocitem, že už vím, jak na to. Moje okolí mi potvrzuje, že mám co předat. Očekává ode mě, že budu tím, kdo udává směr. Lidé a firmy si mě najímají na to, abych se stal jejich průvodcem. A já to dokážu, umím se v této roli pohybovat. Nepochybuji o své kompetenci. Jsem na vrcholu svých sil. A teď přijde tohle…
Každý den balancuji na hraně
Malý produkční tým, jedna divadelní inscenace. Prostředí, které je pro mě nové, neznámé. A já zjišťuji, že sedím zpět ve školní lavici, tápu, kudy se vydat. Moje přidaná hodnota se limitně blíží nule. Nedokážu se zapojit do diskuze, jak nastavit světla, abychom vyjádřili atmosféru noční ulice. Jaké kostýmy odpovídají dané situaci. Jak vytvořit červený nápoj, který se dá vyprat. Kde sehnat daný materiál, jak vyrobit rekvizity, které mají splnit svůj účel. Nevím, o čem si mám povídat s herci, jak mám podpořit režii. Cítím se být neužitečný. Tak tohle jsem nezažil už mnoho let. Co s tím?
Takže takhle vypadá naše budoucnost? Takto se cítí člověk, který prožil většinu své kariéry v době, kdy telefon ležel na stole a zprávy se zakládaly do šanonů? Už mu rozumím. Sám se dostávám do podobné role a se mnou 99 % současných manažerů. Víme, že svět se mění, chápeme, že na tuto změnu musíme reagovat. Dokonce si většinou uvědomujeme, že cesta je v angažmá nové generace, Generace, která je na tuto dynamiku adaptovaná.
Moje osobní zkušenost říká: „Pozor, na tuto situaci nejsme připraveni!“ Nevíme, jak řídit ty, kteří nechtějí být řízeni. Nechápeme, jak hluboce budeme muset změnit sami sebe. Sám jsem si uvědomil, kolik práce mě v tomto ohledu ještě čeká. Jak moc budu muset pracovat na sobě, abych mohl být uvěřitelný lídr i pro ty, kteří přicházejí. A to si troufám tvrdit, že je moje výchozí pozice výrazně lepší než většiny současných manažerů.
Co bych tedy doporučil jako první krok? Začněte učit, dostaňte se na akademickou půdu a pracujte se studenty. Staňte se mentory mladých podnikatelů v podnikatelských inkubátorech. Povídejte si se svými dětmi a snažte se je pochopit. Začněte studovat něco, co přímo nesouvisí s vaší dosavadní praxí. Dostaňte se opět do školních lavic. Přitom zapomeňte na distanční formy vzdělávání. V těch se dostanete do party stejných lidí, jakými jste vy sami. Musíte jít do denní formy studia, musíte se stát součástí skupiny lidí, kteří prožívají svá studijní léta. Budete se učit jejich jazyk, budete čelit potřebě prosadit se v naprosto nových podmínkách, přijdete o své dosavadní výhody. Budete každý den balancovat na hraně. Je totiž snadné spadnout do trapnosti a stát se někým, kdo si na studenta jen hraje. Vy studentem musíte být, naplno a autenticky. A to je, přátelé, z mé vlastní zkušenosti sakra těžká práce.
Happy end
V pátek 20. listopadu proběhla úspěšná premiéra našeho představení Opilí, samotné představení je výborné a jeho sdělení velmi aktuální. Opilost jako metafora závislosti a těžkostí, které přináší vystřízlivění. Celý realizační tým táhne za jeden provaz a je neuvěřitelně adaptabilní. Schopnost mladých lidí řešit překážky je zarážející. Nepřestává mě udivovat, jak si mohou udržet takový nadhled. Wow, jsou skvělí!
