Tak trochu jiná líheň talentů?
Je mu kolem dvaadvaceti, studuje vysokou a začíná se poohlížet po budoucí práci. Touží po prestižním a silném zaměstnavateli, který mu poskytne jistou a stabilní práci. Nabízí mu své vzdělání a ochotu se dál rozvíjet. Na oplátku očekává kreativní prostředí, které ho bude bavit, a dost volného času pro sebe. Tak nějak charakterizují současné výzkumy českého absolventa vysoké školy, příslušníka generace Y.
Dnes a denně se setkáváme s firmami, které problematiku absolventů řeší jako palčivý problém. Absolventi se nechtějí příliš obětovat práci, ale firmy chtějí a potřebují, aby zejména v začátcích pracovali od nevidím do nevidím, aby se něco naučili, rostli, aby z nich něco vychovali. A když už z nich konečně něco vychovají, jak to udělat, aby jim hned neutekli ke konkurenci?
Vzpomněl jsem si na vlastní začátky a začátky mnoha svých spolužáků z pražské Vysoké školy ekonomické – narazili jsme totiž na jednoho osvíceného člověka, který nastartoval naši budoucí kariéru. Jmenuje se Zdeněk Choleva. Jeho jméno a skupina jeho firem seskupených pod hlavičkou Helma Group byly od poloviny 90. let, řekněme do roku 2010, skutečným pojmem v oblasti polygrafie.
Zdeněk, tak jak ho znám, byl vždy velmi charismatický vůdce, který dokázal lidi, studenty nevyjímaje, nadchnout. Zároveň vždy vyhledával „dravé mlaďochy“, kteří se nebojí, dával jim příležitosti a tak trochu je preferoval před hotovými seniorními manažery, podle něj často nakaženými celou řadou nešvarů z korporací.
Protože jsem měl to štěstí patřit na začátku milénia (konkrétně v roce 2002) do skupiny zhruba dvaceti „mlaďochů“, které Zdeněk Choleva prakticky v jednom roce nabral a z většiny z nich něco vychoval, rád bych se s vámi podělil o své osobní zkušenosti z jeho líhně talentů. Onou líhní byla firma Hellprint, jakási produkční a brokerská agentura na poli archového ofsetového tisku, která vytěžovala nevyužité kapacity tiskáren (a těch bylo v té době opravdu hodně) a dodávala jim do výroby již technologicky kompletně připravené zakázky v dohodnutém objemu výměnou za de facto nákladové ceny. Na druhé straně firma poskytovala služby reklamkám a koncovým klientům, kterým zajišťovala ofsetový tisk v expresním čase a za nejlepší ceny na trhu.
Hellprint byl studentskou firmou, líhní, která vychovávala talenty pro ostatní firmy z Helma Group.
Stačila nástěnka a nějaké to prohozené slovo
Náborová taktika byla prostá, leč zcela funkční. Stačily letáky ilegálně (tedy zdarma) umístěné na nástěnkách po chodbách VŠE a reference několika studentů, kteří již během studia pro Helma Group pracovali.
Přiznávám, že Zdeněk Choleva měl ještě jednu zbraň, a to vlastní dceru Aničku, studující rovněž na VŠE. Ta pro něj odvedla hodně práce v první linii, kdy předvybírala ty správné studenty – lidsky fajn, s potenciálem a chutí o něco usilovat a učit se.
Pohovor přímo s panem majitelem
Ve srovnání s formálními a obsahově zcela prázdnými pohovory, které jsem na půdě firem a personálek do té doby absolvoval, působil pohovor v Hellprintu jako z jiného světa. Na první pohled neformální atmosféra, usměvaví lidé, v kancelářích byl slyšet smích. Spolu s dalšími osmi „mlaďochy“ mne usměvavá slečna mého věku uvedla do velké jednačky, kde seděl za stolem dvoumetrový chlap ve svetru a džínách a pokuřoval cigaretu.
Bylo to sám pan majitel, tedy zdeněk Choleva. Zhruba půl hodiny nám s nebývalým zápalem vyprávěl o svých firmách a plánech (a on měl na každý den minimálně jeden), o tom, jak to chodí na trhu polygrafie. Popsal nám business model právě založené firmy Hellprint a naši úlohu, pokud se staneme její součástí.
Vysvětloval nám, jak funguje ofsetový tisk a jak kalkulovat zakázky. Pak nám nechal rozdat papíry, tužky a pár kalkulaček. Následovalo pro mnohé stresující počítání, vymýšlení výrobních postupů pro různé fiktivní tiskoviny, které Zdeněk Choleva tahal z rukávu jednu za druhou. Prostě nás hodil do vody a pozoroval, jak se plácáme. O každém příkladu jsme nakonec diskutovali a probírali, proč a jak by bylo dobré jej řešit.
Pokud jde o peníze, dozvěděli jsme se jen, že dostaneme i „nějaký ten příspěvek na pivo a párek v rohlíku“, s tím, že nyní tu nejsme pro peníze, ale proto, abychom se rychle něco naučili a co nejdříve vydělávali spoustu peněz sobě i firmě. Druhý den jsem se telefonicky dozvěděl, že pokud mám zájem, mohu ihned nastoupit.
Nejen prací, ale i školou jsme byli živi
Zcela pragmaticky jsme měli kanceláře na rohu Opletalovy a Hybernské ulice, tedy nějakých pět minut pěšky od VŠE, kde jsme všichni studovali. Na píchačky a pracovní dobu se rovněž moc nehrálo. S odbíháním na přednášky a zkoušky se počítalo. Díky těmto ideálním podmínkám jsme až na výjimky zvládali celkem obstojně i studovat.
Každý den po boku skutečného lídra
Jsem přesvědčený o tom, že mladí lidé potřebují vzory. Můžete jim tisíckrát nabízet smysl práce, vznešené hodnoty a možnosti nekonečného růstu, ale to vše ztrácí smysl, když jim nedáte vzory, u kterých to vše mohou každý den vidět.
My jsme měli to štěstí, že se nám oné inspirace a kontaktu se skutečným lídrem dostávalo vrchovatě každý den. Zdeněk Choleva se totiž nastěhoval k nám do kanceláří. Jelikož mu společnost nás „mlaďochů“ byla zjevně příjemná, účastnil se i mnoha z nekonečné řady našich večírků či víkendových akcí. Troufám si tvrdit, že takový vztah se šéfem už od té doby nikdo z nás nezažil.
Učení hrou aneb nejlepší hra je opravdový byznys
Jeden by očekával, že nás, zelenáče, nejdříve zařadí do trainee programu, kde se budeme učit po boku zkušenějších kolegů. Zdeněk Choleva razil teorii, že nejlepším způsobem učení je hra a nejlepší hrou je byznys. A tak naším hřištěm byla prostě firma a její skutečný obchodní život. Od prvního okamžiku jsme komunikovali s klienty, kalkulovali zakázky, jezdili do tiskáren hlídat kvalitu tiskovin, zajišťovali expedice. Ano, existovaly určité kontrolní mechanismy, ale bylo jich tak akorát, aby množství průšvihů, které svou samostatnou prací způsobíme, firmu nepoložilo. Minimálně hodina byla každý den věnována poradě, kde jsme společně diskutovali zakázky i chod firmy.
Ti, kteří čekali pohodu a vedení za ručičku, rychle odpadli. Bylo jich však méně než polovina. My ostatní jsme hořeli nadšením. Během půl roku se většina z nás orientovala v polygrafii natolik, že jsme mohli klidně nastoupit na pozici obchodníka či produkčního do jakékoli tiskárny či agentury.
Žádný kariérní žebříček, jen nekonečné možnosti
Čeho se nám rozhodně nedostávalo, byla nějaká jistota předem nalinkovaného kariérního růstu. V tomto ohledu panovala v Hellprintu spíše anarchie. Na druhou stranu jsme všichni věděli, že naše možnosti jsou takřka neomezené. Že můžeme kdykoli přijít s nápadem, a pokud o jeho smysluplnosti přesvědčíme, dostaneme prostor a plnou podporu jej realizovat.
Zhruba po osmi měsících jsme myslím já i Zdeněk věděli, že jestli se v něčem cítím jako ryba ve vodě, je to spíše obchod a klientský servis. A tak, když jsem si směle řekl o příležitost vzít si kompletně na starosti nového klienta (velkého francouzského zadavatele tisku, kterého nám dohodila jedna spřátelená agentura), dostal jsem příležitost. Létal jsem do Paříže, jednal s ředitelem tamní firmy, řešil rozpočty kampaní za statisíce eur měsíčně. Postupně jsem si vzal na starosti další klienty, nějaké sám získal a začal řídit klientský servis. Po dvou letech jsem rovnou vedl jednu z firem Zdeňka Cholevy. Tak nějak tedy vypadal náš kariérní žebříček nekonečných možností.
Absolutní otevřenost a skvělá parta
K tomu, abychom si o své příležitosti říkali, abychom přicházeli s nápady, jsme potřebovali vědět a cítit, že můžeme zcela otevřeně mluvit o čemkoliv. Zkrátka v Hellprintu měl každý z nás možnost kritizovat i samotného pana majitele a říci mu, jak by to měl dělat lépe.
Absolutní otevřenost panovala, i pokud jde o hospodaření firmy. Společně jsme diskutovali nad výkazy, řešili, jak zvýšit výtěžnost toho kterého klienta, kde vyhazujeme zbytečně na režijních nákladech. Ne vždy jsme byli zrovna v černých číslech, ale všichni jsme si přáli, aby naše firma fungovala, a každý z nás pro to něco dělal.
Nějaký ten zisk a několik drzých mladých manažerů
Za dobu své existence vydělal Hellprint pár milionů. V konečném důsledku to tedy nebyl jen drahý pokus s rozpačitým výsledkem. Především však většina z nás nalezla uplatnění v ostatních firmách skupiny Helma Group, a to na manažerských či dokonce ředitelských pozicích.
Dnes již většinu firem ze skupiny Helma Group Zdeněk Choleva nevlastní. Neexistuje ani Hellprint. Když však sleduji kariéry svých tehdejších kolegů „mlaďochů“, kteří se mnou v Hellprintu začínali, nepochybuji o tom, že jsme byli odchováni v dobré líhni.
Ztracená generace Y?
Výsledky výzkumu Universum popisují současné absolventy z generace Y jako pohodlné, hledající především jistotu a work-life ballance. Respektuji je a souhlasím, že je potřeba brát je vážně a pracovat s nimi. Na druhou stranu, ruku na srdce. Nebyla většina z nás, narozených před rokem 1980, také pohodlná? Nehledala většina z nás rovnováhu mezi prací a osobními radovánkami?
Pokud firmy chtějí absolventy, kteří jsou ochotni pracovat od nevidím do nevidím, měly by si vzít k srdci především jeden důležitý poznatek, který sociologické výzkumy přinášejí, a sice že peníze již nejsou tou hlavní a nejdůležitější odměnou. Zkrátka, bude potřeba nabídnout něco víc, pokud chceme po dnešních „mlaďoších“, aby v práci trávili 15 hodin denně a vzdali se většiny svých osobních radovánek. Bude potřeba zapracovat především na smyslu, který existence firmy má, vnímaném přínosu pracovní pozice, na které se má absolvent rozkrájet, pracovním prostředí a vztazích, jež ve firmě panují.
To samo o sobě nemusí stačit. Pokud ve vaší firmě absolventi nebudou mít vzory – silné lídry, kteří je budou inspirovat, od kterých se budou učit a u kterých budou v praxi dennodenně vidět, co znamená následovat poslání firmy a žít v souladu s firemními hodnotami – prostě se nerozkrájí.
Možná jsem idealista a snílek. Věřím nicméně, že firmy, které to pochopí a budou mít absolventům co nabídnout, získají i v generaci Y skutečné dříče, ochotné se obětovat pro něco, čeho chtějí být součástí, co jim dává smysl. Tedy pro více než jen peníze a libozvučnou pozici na vizitce.
Foto: Flickr user MTSOfan
Přečtěte si také k tématu:
Jiří Landa
Společník a hlavní evangelista v Brand Bakers
- Osobní značka – reputace, která nás odlišuje a prodává
- Jak „prodat“ svou firmu těm, kteří prodávají vašim zákazníkům?
