Život je práce – rozhovor s Philippem Starckem
Philippe Starck prohlásil, že dokáže navrhnout židli za dvě minuty a hotel za den a půl. Tento francouzský designér, který nejraději pracuje o samotě a někdy i „nahý v ložnici“, již navrhl tisíce produktů, interiérů a budov pro klienty všeho druhu – od Microsoftu po Baccarat. Přinášíme rozhovor s touto výjimečnou a kontroverzní osobností světového designu od Alison Beard ze serveru hbr.com.
V čem je tajemství schopnosti pracovat tak rychle a produktivně?
Jsem svým způsobem moderní mnich. S mojí ženou vlastníme několik chatek uprostřed ničeho a zůstáváme stranou od všeho. Nechodíme na večeře. Nechodíme na koktejly. Nechodíme do kina. Nesledujeme televizi. Neplýtvám svojí energií na ostatní lidi. Prostě jen pracuji a čtu. Žiju sám se sebou před svojí prázdnou stránkou. Samozřejmě, po většinu roku musím cestovat, mluvit s novináři, inženýry a podobné věci, a to je to nejhorší. Ale od 15. června do 15. září žiju naprosto odloučeně, zamčený v jednom ze svých domů a pracuji od osmi od rána do osmi večer, nebo si navrhnu svůj vlastní biorytmus: 3 hodiny práce, 45 minut spánku, 3 hodiny práce, 45 minut spánku, po 24 hodin a bez jídla. Je to trošku ujeté. Ale já jsem jako dr. Faust. Podepsal jsem smlouvu s ďáblem, abych zaprodal svůj život kreativitě.
To zní, jako byste nerad pracoval s ostatními.
Nikdy nespolupracuji. Ne proto, že bych neměl rád ostatní lidi, ale prostě toho nejsem schopen. Jsem jedním z nejrychlejších organických počítačů na trhu, ale potřebuji být sám.
Mluvíte někdy se zákazníky nebo s koncovými uživateli?
Ne. Nečtu časopisy o designu a architektuře. Nikdy nechodím do obchodů, které prodávají moje věci, nebo na veletrhy. Nemluvím s ostatními designéry nebo architekty. Jsem osamělý muž – poctivý, precizní, úžasný pracovník – prostě dělám, co mohu, jak mohu a kdy mohu. Abyste však toho dokázali tolik zvládnout, musíte některé věci delegovat. Moje metoda je nedelegovat. Navrhuji všechno velmi přesně, takže když předám svému týmu projekt, neexistují nejasnosti. Dostanou jej kompletně hotový, není na něm co dál dělat, jen zpracovat – dát ho do počítače (protože já pracuji jen s papírem a perem) a vyrobit prototyp. Pak uvidím prototyp a všechno zkontroluji. Jsem svým způsobem maniak přes kontroly. Mám velmi, velmi přesnou představu: tvar, hmotnost, textura, cena. A dokud mi inženýr nevysvětlí, že z technických důvodů tady existuje problém, nezměním jedinou věc. Samozřejmě, pokud se jedná o opravdový technický problém, provedu změny. Vrátím se domů a sám a nahý ve své ložnici, kde pracuji, to předělám. S tím nemám problém. Ale neakceptuji, když mi někdo řekne: „Hm, vy jste použil růžovou, ale moje žena má raději zelenou.“ Odpovídám: „Omlouvám se. Nejsem vaše žena. Vy mě platíte za moje know-how. Když to musí být růžové, je to růžové a tady je důvod.“ Vysvětlím rozdíl mezi růžovou a zelenou a mezi všemi typy růžové a všemi typy zelené, protože já své práci rozumím.
Jak vybíráte lidi pro svůj tým?
Mám velmi málo lidí – nanotým – protože se snažím zůstat tak lehký, jak to jen jde. Kreativita je cosi lehkého. S některými lidmi pracuji už třicet let a vybral jsem je čistě intuitivně. Miluji něco v nich. Nemusejí mít žádné povědomí o designu, ale mají inteligenci, eleganci, upřímnost. Zrovna jsem přijal chlapíka, kterého jsem potkal na ulici. Přišel ke mně a řekl: „Pane Starcku, mohu Vám potřást rukou?“, stejně jako tisíc lidí každý den. Já jsem však pocítil něco zvláštního a řekl: „Čím se živíte?“ On na to: „Jsem architekt.“ Řekl jsem: „Přijďte zítra do mé kanceláře a můžeme si promluvit.“ A dal jsem mu projekt za miliardu dolarů, aniž bych si ověřil, jestli je schopný, nebo ne. Dovedu lidi učit, dokud nejsou ve své práci zběhlí. Po šesti sedmi letech začnou chápat, jak pracovat se stejnou přesností a efektivitou jako já. Do té doby jim vše vysvětluju pomocí skic nebo z e-mailu mé ženy, nebo když je vidím. Zrovna zítra ráno mám hodinu na práci se dvěma členy svého týmu, než poletím z Bali do Bombaje. Budeme v hotelovém baru vedle bazénu.
Jste dobrým šéfem?
Řídím tím, že tam nejsem. V kanceláři jsem tak dva tři dny v měsíci, a to jsou pro mě ty nejhorší dny. Takže lidé v mém týmu si mohou dělat, co chtějí, kdy chtějí, ale výsledky musejí být perfektní – naprosto perfektní. Nemohu akceptovat lenost nebo něco, co není inteligentní, ani žádnou formu zpoždění. Pokud řekneme, že představíme projekt dvacátého v pět hodin odpoledne, tak dvacátého v pět hodin vyrazíme dech lidem, kterým prezentujeme.
Jaké kvality hledáte ve svých klientech?
Zaprvé etiku. Před třiceti lety, kdy se etika tolik nenosila, jsem se rozhodl, že nebudu pracovat pro společnosti zabývající se zbraněmi, alkoholem, cigaretami, tabákem, hazardem nebo ropou, ani pro náboženské organizace. Zaujmout takovou pozici je těžké, protože je to velká skupina a jsou to lidé, kteří mají peníze, aby si vás koupili – koupili si vaši nevinnost. Nedokážete si představit, o kolik peněz jsem kvůli tomu přišel. Ale já se nikdy nezměním. Za druhé, projekt musí být dobrý nejen pro mě a pro klienta, ale také pro koncového uživatele. Když pracujete ve prospěch ostatních lidí, budete mít úspěch. Za třetí, musím se do klienta zamilovat. Pokud chcete krásné děti, rodiče musejí být zamilovaní. Pro mě je práce na projektu jako chystání dárku pro milovanou osobu. Není nic lepšího než přinést svůj dárek a vidět onu osobu se usmát. Klienti zase přicházejí pro něco, co milují ve mně. Takže nikdy nemáme problémy jako ublížení nebo chamtivost, protože se vždy jedná o sentimentální vztah. Přesto všechno s nimi nikdy nejdu na oběd nebo na večeři. Dnes jsem v Indonésii a celý den jsem pracoval se třemi příjemnými, skvělými chlapíky, ale teď je 19:30 a já s nimi nebudu jíst, protože náš jediný vztah je práce.
Jaká byla vaše největší frustrace při práci s velkými společnostmi?
Mezi tím, kdy podepíšete dohodu, a tím, kdy je projekt hotov, se osoba, se kterou jednáte, dvakrát změní. Začnete, všechno jde skvěle, pak se najednou prezident přesune do jiné společnosti a vy se ocitnete sám uprostřed řeky a všechno je špatně. Těch několik selhání, která jsem v životě zažil, bylo právě kvůli tomu. Proto už nespolupracuji s velkými společnostmi nebo žádám o záruku, že člověk, se kterým podepíšu smlouvu, mne bude provázet až do konce. Velké společnosti jsou užitečné pro svoji moc a know‑how. Moje strategie je však být přátelský nepřítel uvnitř, abych onu společnost udělal lepší pro lidi. Klienti se mnou spolupracují, aby použili moje jméno, podpořili svůj business a svou image. Takže se využíváme navzájem. Výsledný užitek jde však stále ke koncovému uživateli.
Jak přesvědčíte zdráhající se klienty, aby přijali vaše radikálnější představy?
Jsem velice dobrý ve vysvětlování. Nepracuji jako primadona. Neřeknu: „Ach můj Bože, tohle musí být růžové,“ a dál se o tom odmítám bavit. Vždy přijdu s něčím, co je dobře promyšlené a velmi zodpovědně udělané. Jsem cvok, to ano. Jsem králem intuice. Ale jsem také velmi vážný člověk. Vysvětluji vše jasně. A potom tomu, i když je to něco úplně jiného, než bylo očekáváno, něco naprosto proti mainstreamovému způsobu myšlení, klienti porozumí. Uznám, že to může vypadat zvláštně, ale vysvětlím také důvody, proč to za dva roky až pět let, které zabere vývoj, bude přesně ta správná věc. Když projekt nevzbudí žádné překvapení, nezaslouží si existovat. Já jsem ale vždy velmi, velmi přesný při popisu načasování a parametrů. A pak klienti souhlasí, vždycky a stoprocentně.
Jak jste zapojen do obchodu vaší společnosti?
Já nedělám obchod. Dělám projekty a ty mi dávají peníze. Snažíme se ale vyhýbat problémům, a právě proto mám jednoho z nejlepších právníků na světě – rozhodně jednoho z nejdražších právníků na světě – který pracuje výhradně pro mě už šestnáct let a je jako mé myšlenkové dvojče. Prostě mu jen řeknu: „Hele, Philippe, (také se jmenuje Philippe) tady je nějaký chlápek, který s námi chce něco mít. Můžeš se s ním potkat?“ A Philippe se s ním setká a je to. Nevím, o čem se spolu baví. Nevím, co stojí ve smlouvě. Nevím, jaké jsou v tom peníze. Prostě pracujeme. Občas to pro moje klienty není příliš příjemné, protože bývají velice šťastní, když mi nesou honorář. Říkají Philippovi: „Podívejte, podívejte, je to úspěch!“ Já si však vezmu zisk a víc se na to nepodívám. A oni jsou pak zklamaní. Tohle všechno je také možné díky mojí ženě. Já nevím, kde je moje banka. Nevím, jak sčítat a odečítat. Nemám ponětí, jak násobit nebo dělit. Nesnáším hovory po telefonu. Nevím, jak poslat e-mail, dokonce ani jak si přečíst e-mail. Moje žena pro mě tohle všechno zařizuje s absolutní krásou a inteligencí, přestože je to často komplikované, protože jsme opravdu hodně zaměstnaní. Ona však vždycky promaže závity a postará se, aby stroj fungoval.
Jedním z vašich prvních zaměstnání byla spolupráce s módním designerem Pierrem Cardinem.
Ano, bylo mi sedmnáct. Byl jsem nikdo odnikud a chtěl jsem dělat nábytek. Pierre Cardin byl tou dobou v módě jednička, takže jsem za ním šel, ukázal mu, co chci dělat, a on mě okamžitě přijal. Velmi rychle jsem si ale uvědomil, že jsme naprosté protiklady. Moje představa byla udělat milion židlí za jeden dolar, jeho udělat jednu židli za milion. Po třech měsících jsem proto odešel.
Poté jste založil vlastní business a navrhoval interiéry pro noční kluby. Jak jste se dostal z této rané fáze své kariéry až tam, kde jste nyní – Philippe Starck, světová značka?
Neměl jsem intelekt, předpoklady ani ambice na to, zkoušet vytvořit značku. Je to jen výsledek celé mojí práce – čistá logika, čistá etika, čistá kreativita – a to ji stvořilo. Jsme technologicky vyspělí, precizní, upřímní, avantgardní, vždy kráčející stejným směrem. A máme vizi. Všechno, co jsme před šestadvaceti lety řekli, že se stane, se stalo a nyní je jasné, že rozhodně nejsme „trendy“. Jsme nadčasoví.
Váš otec byl letecký inženýr. Co jste se od něj naučil?
Tvořivost a preciznost. Pokud chcete vidět své letadlo létat, musíte je vytvořit. Pokud nechcete vidět své letadlo spadnout, musíte být precizní. Já jsem obojí.
