5 mýtů o štěstí, které vám musíme zbourat
Život je jako námořnické pruhované tričko: jednou dobře, jednou špatně. Takový svět prostě je. Je nám přirozené být neustále pozitivní? A lze si pozitivitu naordinovat bez negativních následků? Neprospělo by nám dát občasné negativitě volný průběh, jako třeba v báječném filmu Kurz negativního myšlení? Oliver Burkeman strávil roky studiem toho, co dělá lidi šťastnými, a vidí pozitivitu a negativitu z jiného úhlu. A protože jiných pohledů není nikdy dost, přinášíme vám volný překlad jeho článku z FastCompany, kde vyšel pod názvem 5 velkých mýtů o štěstí vyvráceno – síla negativního myšlení.
Občas to vypadá jako „průmysl štěstí”: záplava knih, které vám samy pomohou, motivační spíkři, firemní konzultanti. To vše vydělává hromady peněz tím, že je to k ničemu.
Je to důmyslný byznys model, když se nad tím zamyslíte: slíbíte lidem, že jim pomůžete myslet pozitivně. Když to neklapne dokonale, vysvětlíte jim, že nemysleli pozitivně dostatečně, a pošlete je zpátky pro další nášup.
Tady je pět – podle mě nejhorších – mýtů o štěstí:
1. Základ je udržovat si pozitivní myšlení
Tak s tímhle vám přeju hodně štěstí! Ačkoli se jedná o základní princip hnutí pozitivního myšlení, usilovná snaha o pozitivní myšlení a emoce naopak generuje stres. Viníkem je citlivost myšlení a „ironický efekt”: snaha nemyslet na negativní věci je jenom víc zdůrazňuje. Výzkum například dokazuje, že truchlící lidé, kteří se snaží se smutku tolik nepoddat, se z něj dostávají naopak déle. Jiní dobrovolníci, kteří byli požádání, aby se snažili necítit smutek nad zprávami o utrpení, se ve skutečnosti cítili hůř. Mnohem efektivnější je buddhismem inspirovaný přístup „žádného dodatku”, který učí ponechat negativním emocím volný průchod, nechat je přijít a odejít a odolat nutkání tyto negativní emoce vytěsnit. V každém případě je mnohdy lepší soustředit se na jednání, a ne na vnitřní stav. Když se příště budete cítit otráveni tím, že musíte udělat něco skličujícího, klidně si ten pocit demotivace dopřejte, ale současně se pusťte do díla. Dělání důležité – byť nepříjemné – práce je dostatečnou výzvou samo o sobě.
2. Vytrvalá cesta za ambiciózním cílem je klíčem k úspěchu
Další dogma seberozvoje. Přílišné zaměření na cíl může, jak výzkum uvádí, spustit řadu neplánovaných důsledků: může například degradovat samotný výkon nebo překročit hranice etiky. Navíc může mít negativní dopad na samotnou organizaci či osobní život tím, že nadměrně zdůrazňuje pouze jednu proměnnou, bez ohledu na to, v jakém vztahu je k těm ostatním. Představme si hypotetického podnikatele, který se rozhodl stát se milionářem do svých pětatřicetin a uspěl, ale jenom za cenu odcizení se vlastní rodině a přátelům a pochroumaného zdraví. Dokonce i tragédie na Mount Everestu v roce 1996 (10. a 11. května 1996 zde zahynulo 8 lidí ve vánici, pozn. překl.) bývá vysvětlována jako přehnaná honba za cílem. Při bližším pohledu vidíme, že to, co může vysvětlovat naši vášeň pro cíle, je strach z nejistoty a touha za každou cenu vědět, jak bude vypadat naše budoucnost. „Hledání jistoty blokuje hledání smyslu,” napsal psycholog Erich Fromm. „Nejistota je navíc zásadní spouštěč, který člověka donutí rozvinout svůj potenciál.” A upřímně: není něco divného na filozofii štěstí, která je zaměřena na cosi v daleké budoucnosti, co se navíc nikdy nemusí stát?
3. Nejlepší manažeři jsou ti, kteří dělají práci zábavnou
Nepříjemný pocit vynucené pozitivity se stává horším, když se šéf snaží vzbudit radostnou náladu nejen u sebe, ale také u ostatních. Snaha vyhovět a udržet si prosluněnou fasádu vytváří u zaměstnanců psychickou zátěž, protože je to stojí energii, kterou by jinak mohli efektivně věnovat něčemu jinému.
Neautentická „cool” pracoviště mohou být hluboce odcizeným prostředím: pokud známé pingpongové stoly a meditační podložky v Silicon Valley udržují pracovníky šťastnými, je tomu tak pravděpodobně proto, že reflektují závazek nechat lidi odpočinout si, když to potřebují, a ne když se cítí tlačeni k tomu, aby je používali. Jedna studie říká, že kvalita, která je u manažerů nejvíce ceněná, není zábava, ale čestnost a férovost. Absence těchto vlastností se pak ukazuje být mnohem víc stresující než pocit zavalenosti prací.
4. Více hrdosti rovná se více štěstí
Je určitě lepší vážit si sám sebe více než méně. (Samozřejmě v rámci zdravých limitů: nejhorší diktátoři v historii měli o sobě pořádně vysoké mínění…) Nesouhlasící skupina psychologů ale dlouhodobě zpochybňuje samotný pojem sebeúcty či hrdosti. Tento přístup se opírá o myšlenku ohodnocení sebe sama – jakmile si jednou svoji vysokou úroveň vytýčíte, čeká vás permanentní snaha si tuto úroveň udržet. Najednou vaše každodenní chyby, které se běžně stávají každému, na vás mají mnohem větší dopad a namísto toho, abyste jich litovali jenom pro ně samotné, rozkládají vaši celkovou úroveň.
Psychoterapeut Albert Ellis nazývá vlastní hrdost největší emocionální poruchou. „Hodnoťte svoje individuální činy jako dobré nebo špatné,“ doporučuje, „a samozřejmě se snažte dělat těch dobrých co nejvíc. Ale netahejte do toho sami sebe.“
5. Za každou cenu se vyhněte pesimistům
„Toxičtí lidé“” „vysavači energie”. Ať už pro ně pozitivní policie vymýšlí jakékoliv označení, jde především o úspěšnou snahu vytěsnit ty, kteří rádi rozebírají nejhorší scénáře. Přesto se ale určitý druh pesimismu kultivovat vyplatí. A sice ten, který psycholožka Julie Norem nazývá „obranným pesimismem,” a jehož kořeny sahají až ke stoikům ve starověkém Řecku. Důkladným přemýšlením o možných selháních a negativních následcích došli stoikové Seneca a Epiktétos k závěrům, že uvědomění si toho, co byste dělali, pokud by věci nevycházely podle vašich představ, má za následek klidnější stav mysli, který vás zároveň i lépe připraví na úspěch.
Podobné zaměření na zápory obsahuje tzv. „princip dostupné ztráty“, součást byznys filozofie, známé jako “effectuation” (více na www.effectuation.org). Namísto pouhého zabývání se tím, jak celý projekt dopadne dobře, se zkuste taky zeptat, jaké dopady jste ochotni akceptovat, když tomu tak nebude. Tímto způsobem se pak budete pouštět do kroků se zajímavým rizikem a vyhnete se těm s rizikem stupidním.
Oliver Burkeman je autor knihy The Antidote: Happiness for People Who Can’t Stand Positive Thinking (Protilátka: štěstí pro lidi, co nemůžou vystát pozitivní myšlení) píše pro Guardian a žije v Brooklynu.
Originální článek najdete zde 
