Stálé rubriky

Eliška Hašková Coolidge: Etika a etiketa vycházejí ze srdce

24.07.2015 Lenka Mydlová 0 komentářů

„Lidé tu pořád žijí ve strachu, aniž si to uvědomují. Hlavou se nám honí, jaký dojem uděláme na ostatní, a uznat chybu je pro nás velmi těžké. Raději ji svedeme na okolnosti, v horším případě na někoho jiného,“ říká Eliška Hašková Coolidge, bývalá asistentka amerických prezidentů, dnes moudrá učitelka etiky a etikety.

Považujete se za úspěšnou?

Nikdy jsem to takto nevnímala. Jsem ráda, že jsem pár úspěchů zažila. Úspěch ale spíš vnímám podle toho, jaký máte dopad na lidi. První část života se zabýváte vlastním úspěchem. Ve druhé části života vás zajímá spíš smysl. Už nějakou dobu se nacházím v té druhé životní fázi. Úspěch, kterého dosáhnete, tvoří základ toho, co později předáte druhým. Snažit se o úspěch pro úspěch bych nikomu nedoporučovala, to je prázdná věc.

Co dnes děláte, abyste naplnila právě tu druhou část – ovlivňovat pozitivně své okolí?

Vyučuji to, co umím nejlépe – společenské chování. Pocházím z bankéřské rodiny, dědeček i otec byli bankéři, v Americe jsem si vzala bankéře. Celý život v tomto prostředí žiji. To, že je někdo bankéř, ale není důležité. Důležité jsou kladné vlastnosti, které jsou v tomto stylu zakotvené: slušnost, pozornost, empatie. Ty všechny pomáhají prosadit to, co považujeme v životě za důležité.

Češi mají ve srovnání s Američany někdy až zbytečně nízké sebevědomí. Jak ale nepřekročit hranici mezi zdravým sebevědomím a přehnanou drzostí?

Napoví vám vlastní svědomí. Někdy jej záměrně umlčujeme, ale každý z nás ho má. Obrovskou roli hraje příklad, zejména rodičů, učitelů a vedoucích ve firmách. Z těch všech si děti a dospělí berou životní sílu a potvrzení toho, co dělají. Proto je tak důležitý tým. Sám nikdo nic nedokázal, to nejlepší vždy vzniklo na základě spolupráce lidí, kteří si pomáhají a nepodrážejí se. Škoda, že my ženy na to občas zapomínáme. Někdy neumíme dopřát jiné ženě úspěch a navzájem se podrážíme. Měly bychom se zamyslet a uvědomit si, že ve společenství žen je síla, ne v kvótách.

À propos, kvóty. Co si o nich myslíte?

Jsem silně proti, myslím, že jsou urážlivé. Jakákoliv opatření na podporu rovnoprávnosti skončí špatně, jako se to stalo v Americe. Je důležité dát lidem rovnou šanci, lidé si jí ale musí vážit.

Je na takový přístup rovnosti bez kvót Česká republika připravená?

Myslím, že pro ženy tu zatím není snadné se prosadit. Někdy si za to ale můžeme samy. Na kurzech vždy ženám říkám, že vše začíná otázkou: Kdo jsem a čím chci být? Na tom vše stojí.

Osmnáct let jste působila jako zvláštní asistentka amerických prezidentů, založila jste Kancelář prezidentských zpráv. Musela jste si v této zodpovědné roli osvojit mužský přístup?

Na to jsem nikdy nemyslela. Nikdy mě nenapadlo, že jsem znevýhodněná jen proto, že jsem žena. Dělala jsem to, co mi šlo. Kdybyste po mně chtěli, abych se věnovala třeba finančnímu výkaznictví, asi bych pohořela, protože to není můj šálek kávy. Spousta žen na to ale nadání má. Nejde o to, zda je to mužská nebo ženská dovednost. Na univerzitě jsem patřila mezi druhý ročník, který uznal ženy v diplomacii. Studovalo nás tam 20 žen mezi 500 muži. Když to samé studium končila moje dcera, tvořily ženy 60 % studentů. K tomu ale došlo postupným procesem. Postupně k tomu dojde i tady. Tlačit to však násilím, to jen přispěje k výčitkám, že se někdo někam dostal jen díky tomu, že je žena nebo jiné barvy pleti a podobně.

Ve své profesní roli jste spolupracovala se spoustou lidí a bylo na vás vidět. Jak jste si hlídala, abyste sloužila ostatním jako vzor?

Vždy jsem se snažila dodržet, co jsem slíbila, a vždy jsem předkládala všechny informace. Podle mě je velmi důležité nic nezatajovat a přiznat se k chybě. Je strašné, když šéfové kritizují své podřízené před ostatními. A naopak je úžasné, když dokáží předstoupit před ostatní a přiznat, že chybovali. Jen to lidi inspiruje, aby sami byli schopní uznat svou chybu. Každý z nás chybuje, jsme jen lidé.

Co lidem brání uznat chybu?

Lidé tu pořád žijí ve strachu, aniž si to uvědomují. Hlavou se nám honí, jaký dojem uděláme na ostatní, a uznat chybu je pro nás velmi těžké. Raději ji svedeme na okolnosti, v horším případě na někoho jiného. Schopnost přiznat se k chybě je podle mě jedna z nejdůležitějších dovedností, kterou bychom se měli naučit, a předat tuto dovednost i mladým.

Jak se to ale naučit, když už ve škole je kladen důraz na perfekcionismus? Jedničku musíme získat napoprvé, a pokud se nám to nepodaří, jen zřídka dostaneme další šanci. Školní úspěch se měří množstvím získaných jedniček, ne tím, kdo jsme jako osobnost…

Velkou roli hrají rodiče a učitelé. Měli by dítěti vysvětlit, že to není vždy o soutěžení, ale o tom, jaký jste člověk. Samé jedničky ještě neznamenají, že budete skvělý leader. To vyžaduje empatii. A ta některým lidem, kteří měli samé jedničky, chybí, protože jsou zvyklí jet jen sami na sebe. Důležité je snažit se být co nejlepší, ale bez toho, že na cestě srážíte ostatní, a s vědomím, že nemusíte vždy „umět na jedničku”. Viděla jsem to ve sportu v Americe, když moje dcera jako malá hrála tenis. Někteří rodiče byli tak posedlí výhrou svého dítěte, že působili jako kohouti, co se perou na smetišti. Děti pak spíš asi vzpomínaly na napjatou atmosféru než na to, jak dobře si zahrály. Přitom příklad, který dávají rodiče dítěti, předá pak dítě i ostatním dětem. Ze strany rodičů to ale vyžaduje empatii.

Jste známá jako první dáma etikety. Nenutí nás pravidla etikety vystoupit ze své přirozené role a hrát před ostatními divadlo?

Etiketu nevnímám tak, že si na něco hrajete. Mnoho firem ve Státech teď velmi zpřísnilo dress code. Uvědomily si totiž, že uvolněné oblékání ve firmě nejdřív vzbudilo nadšení, že lidé už nemusejí chodit tak sešněrovaní. Kromě oblečení se ale rozvázal i jazyk a následně i morální základ. „Sešněrování” a pravidla nám jako lidem připomínají, že se ke druhým chováme s úctou a porozuměním. Proto jsou taková pravidla zabalená do etikety důležitá.

Nesvazuje ale přísný dress code i kreativitu a osobnost lidí?

Vůbec ne. Dress code reprezentuje i disciplínu, sebekázeň a ohleduplnost ke druhým.

Není etiketa přece jen založená na povrchním posuzování člověka? To, jak někdo drží sklenku vína nebo co má na sobě, přece ještě nevypovídá nic o jeho kvalitách.

Někdo nepotřebuje etiketu znát. Třeba zedník nemusí vědět, jak držet skleničku. Novinářům a fotografům lze odpustit nedostatky v oblékání. Pokud ale někdo reprezentuje Českou republiku, pohybuje se v diplomacii nebo bankovnictví, měl by to znát. Bankéř by měl vědět, že černá košile reprezentuje mafii Chicaga 20. let, a že pokud chce někoho přesvědčit o své důvěryhodnosti, v černé košili se mu to nepodaří. Etiketa dává světu řád. Tím, že někdo nerespektuje nebo nezná pravidla etikety, zavírá si dveře do určité společnosti. To je škoda, pokud je člověk jinak chytrý a vzdělaný.

Etiketu dnes učíte na svých kurzech . Dá se ale etiketa naučit i bez nich?

Ne, etiketu vás musí někdo naučit. Nedávno proběhl v New Yorku ve velkých bankách a advokátních kancelářích průzkum. Otázka zněla: Kdyby se byla v 70. a 80. letech na školách povinně vyučovala etika, vyvarovali bychom se finanční krize? Celých 87 % lidí řeklo, že ano. Přes 80 % dotazovaných také řeklo, že se podle nich dá etika naučit. Etika a etiketa jsou spojené nádoby. Pokud někdo sází jen na vnější projevy společenského chování, je to na něm brzy poznat. Etiketa vychází z etiky, z vnitřního nastavení, ohleduplnosti a taktu. Správné chování ve společnosti vaši empatii podtrhne, nedokáže ji ale nahradit.

Podle vás má tedy etiketa stále svůj smysl?

Etiketa učí lidi, jak spolu žít. Je na každém, jaký život chce mít. Říct prosím a děkuji bychom měli umět všichni. Dál je to o tom, jakou zodpovědnost vůči společnosti svou prací máme a jak se v ní chceme prosadit. Především je to ale o tom, kdo jste a kým chcete být.

foto: Jan Nechvíle