Hledá se MY
Svět, o kterém ti můj milý příteli píšu, je fascinující. Nepřestává mě udivovat, jak se dokáže vyrovnat s tak vysokou ztrátou. Na tomto světě se ztratilo slovo MY. Lidé jsou stejní, jako tam u nás. Mají tváře, oči, ústa, dvě ruce a dvě nohy. Žijí a pracují v různě velkých skupinách. Používají dokonce stejná slova, jaká používáme my. Rodina, přátelé, týmy, společenství, komunity. Ta slova jsou však stejná jen na první pohled. Příteli, zdá se, že tady je všechno obráceně.
To, že je něco jinak, jsem si uvědomil hned po příjezdu. Můj pocit sílil s tím, jak jsem se učil místní jazyk a poznával zdejší společnost. Z počátku jsem předpokládal, že viditelná ztráta slova MY je daná mou nedostatečnou znalostí jejich jazyka. Neodvažoval jsem se přiznat si tak neuvěřitelnou pravdu. Ale ne, teď už jsem si jistý. Na tomto světě skutečně chybí slovo MY. A nejen slovo, ale i jeho význam a souvislosti, které se s tímto slovem pojí. Vše je nahrazeno slovem JÁ.
JÁ obsadilo všechny pozice. Já vytváří síť základních potřeb. Lidé se ptají sebe i svého okolí, jaké jsou jejich potřeby. Stejně jako u nás. Tady ale pokládají otázky v opačném pořadí. První otázkou je vždy: „Co potřebuji JÁ“. Na základě této otázky hledají místní obyvatelé odpověď na všechno. Na věčnou otázku smyslu života, ideální práce, zábavy, vhodného partnera, rodiny, dětí, školy. Svých osobních potřeb si cení sakra vysoko. JÁ převzalo vládu.
Copak jim vůbec nechybí MY? Zkusili někdy nahradit svou první otázku? Zeptat se: „Co potřebujeme MY?“ Bojí se snad povinností a závazků, které jsou vždy odpovědí na MY? Možná se obávají, že by ztratili své osobní svobody a potřeby? Já vážně nevím. Možná je prostě pohodlnější starat se jen o sebe a své potřeby. Co si o tom myslíš?
Potkal jsem velmi úspěšného muže. Třicet let, vlastní firma, na které posledních pět let tvrdě pracuje. Firma mu roste. Jeho JÁ je dominantní a úspěšné. Tento mladý muž se dostal na rozcestí a náhoda tomu chtěla, že jsme spolu vyrazili, ve skupině několika dalších lidí, na několikadenní cestu. Během cesty jsme mu ukázali a umožnili prožít, jak vypadá MY a jak skvělé je MY. Bylo to pro něj velmi těžké. Každé ráno se ptát, co potřebujeme jako celek a až na základě toho definovat to, co potřebuji JÁ. Respektovat potřeby MY a přizpůsobit jim své JÁ. Ocitl se znovu v základní škole a učil se nést zodpovědnost, která plyne z MY. Prvních několik dnů jsme na něj často čekali. Jeho JÁ něco potřebovalo, a aniž by si to s námi vyjednal, uspokojil tuto potřebu.
Až po několika dnech pochopil, že se tímto způsobem dostává do izolace. Přestává být součástí skupiny a zůstává mu jen jeho JÁ. Stejně jako v celém jeho životě. Zjistil, že je sám a samotou platí daň za své JÁ. Současně viděl, jak vypadá MY. Jak jsem psal, je inteligentní a všímavý a začal se o nás zajímat. Ptal se, co to máme. Že to chce také, chce být součástí MY. Chce se naučit, co znamená MY. Jak mi doslovně řekl: „Dosáhl jsem velkého úspěchu a očekával jsem, že mě někdo bude plácat po zádech a ukáže mi palec nahoru. Až tady jsem si uvědomil, že nikdo takový není, že jsem na svůj úspěch jen JÁ.“ Mluvili jsme a já mu povídal o našem světě. Světě, kde MY vyvažuje JÁ. Kde jsme připraveni přijímat povinnosti, které z MY vyplývají, a často i na úkor svého JÁ. Požádal mě, jestli by mohl náš svět navštívit a učit se. Objevit své MY.
Chci tě tedy, příteli, požádat, abys jej naučil MY. Připomněl mu, že existuje cesta, na které hledáme smysl života na základě toho, že patříme do MY. Na které krotíme své JÁ a umíme být šťastní i s povinnostmi, které máme k sobě stejně jako ke svým rodinám, firmám i komunitám. Především jej nauč nést za MY zodpovědnost. Já se zatím pustím do zkoumání, kde se ztratilo slovo povinnost a závazek. Tuším, že i tato slova hodili místní obyvatelé do studny a zatížili je velmi negativními kameny.
foto: Flickr user Thomas Hawk
