Práce lidi spojuje i rozděluje
Co prvního si řekneme s někým, koho jsme dobře znali a koho potkáme po dlouhé době? Určitě se hned na úvod zeptáme: „Co děláš?“ Není to zvláštní, jak důležitou roli v našich životech hraje práce?
Pokud by nám onen známý na úvodní otázku odpověděl: „Nedělám vůbec nic a mám se skvěle“, asi bychom mu: a) nevěřili; b) nevěděli bychom, jak pokračovat v rozhovoru.
Práce nás jako lidstvo spojuje. Nevím, jestli zrovna práce polidštila opici, jak tvrdil jeden „klasik“, ale jedno vím jistě: ti, kteří nemají co dělat, propadají depresi a zoufalství. Nemluvím jen o nezaměstnaných. Vězni, kteří nepracují, závidí těm, kteří odchází do zaměstnání, i když je namáhavé a vrací se z něj udření. Jeden bývalý hejtman vám potvrdí, že nuda je v kriminálech týrání srovnatelné se středověkým mučením.
Rozhodně nejde jen o příjem ze zaměstnání. I ti, kteří mají tolik, že by mohli žít v blahobytu i několik životů, cítí nutkavou potřebu něco vytvářet a vrhají se do lopotných činností. Na druhou stranu je jasné, že ne každá práce je taková, abychom po ní toužili. Každý z nás si jistě umí představit práce, které by nechtěl dělat ani za miliony. A třebaže vkus může být značně individuální, cítíme, že žebříček chtěných a nechtěných zaměstnání bude pro většinu lidí podobný.
V našem světě o společenském postavení nerozhodují jenom peníze, ale velmi silně také vykonávaná profese. Sociologové nemají pochyby o tom, že existuje tiše uznávaná hodnota prestiže pro každé zaměstnání. Věřte mi, mají dokonce vypočtené indexové hodnoty.
Když se zamyslíme, jaké práce jsou všeobecně ceněné a žádané, a jaké naopak nelákavé, dojdeme ke dvěma kritériím: odbornost a autonomie. Odbornost znamená hodnotu lidského kapitálu – v podstatě ji můžeme vyjádřit otázkou: Jak dlouho bude trvat, než se nový pracovník naučí vykonávat práci na stejné úrovni, jako to dělal jeho předchůdce. Autonomie pak zjednodušeně znamená množství rozhodovacích pravomocí či naopak nutnost vykonávat rozkazy jiných.
Společnost si tak můžeme stratifikovat do tříd podle zaměstnání na základě těchto kritérií. Na vrchol – mezi elity – zařadíme nepochybně manažerské profese, kde je člověk nejvíce svým pánem z hlediska úkolů a také u něj předpokládáme značnou nenahraditelnost, a skupinu vědeckých, vývojových a podobných zaměstnání, která čeští statistici souhrnně označují jako „specialisty“. Tito lidé mají nižší autonomii, ale nejvyšší stupeň odbornosti, což mimo jiné znamená, že každý podnik se jich při propouštění zbavuje jako zcela posledních, když už není návratu.
Poté, co jsme definovali vrchol společnosti, sestoupíme na dno, kde jsou nejméně ceněné práce, ty, které nevynikají ani odborností, ani šancí na jakékoli rozhodování. Mezi analytiky trhu práce se jim obecně říká „obraceči hamburgrů“. U těchto profesí nepotřebujete žádné školy, natož diplomy, zaškolení trvá pár minut; a děláte přesně to, co vám vedoucí nařídí. Při jakýchkoli problémech se zakázkami pak nikdo necítí ostych před propouštěním, vždyť na ulici na tuto práci čeká nejméně patnáct dalších uchazečů.
Nad vrstvou těchto pomocných dělníků a uklízeček, nešťastníků s mizivým lidským kapitálem, nás čeká široká společenská vrstva kvalifikovaných dělníků, kteří mají výuční listy, praxe a prostor pro šikovné nápady. A dostáváme se ke spodní hranici „střední třídy“. Tento poněkud magický pojem, který nedávno pronikl i na předvolební billboardy, si samozřejmě můžeme definovat různě, ale my zůstaneme u našich kritérií.
Střední vrstva jsou v tomto pojetí lidé, jejichž práce předpokládá slušnou odbornost a také jistou dávku autonomie rozhodování. Anebo hodně jednoho a málo druhého. Typickým příkladem takové výstřední pozice je třeba živnostník, který dělá málo odbornou práci, ale má naprostou volnost v tom, co bude dělat, od kdy do kdy bude denně pracovat a jak usilovně. Na druhé straně může být třeba vysoce kvalifikovaná sekretářka, která má mizivou autonomii, ale ve firmě bude zcela nepostradatelná. Ve většině případů jde ale míra odbornosti a autonomie ruku v ruce, takže u zdravotních sester, účetních, personalistů, techniků, dílenských mistrů či léčebných masérek nebudeme na pochybách, že mezi střední třídu patří.
Sociologové, kteří tento žebříček skupin pracovních pozic – pod názvy jako socio-ekonomická či socio-profesní klasifikace – používají, dospěli k mnoha zajímavým poznatkům, které s vlastní oblastí práce nijak nesouvisejí. Vyšší třídy jsou podle nich zdravější, méně kouří a více sportují, mají nižší sklon k obezitě, a dožívají se tak v průměru vyššího věku. Ukazuje se, že práce, kterou děláme, nás nejen spojuje, ale také rozděluje.
Dostat takovéto údaje do číselných tabulek vyžaduje přesné zakódování vykonávaného zaměstnání, k čemuž se používá mezinárodní klasifikace zaměstnání ISCO. Potom je nutné rozlišit, zda jde o zaměstnance či sebezaměstnaného (podnikatele, živnostníka), a nakonec – protože někteří lidé mají více zaměstnání – také poznat, která práce je ta hlavní, tedy statusotvorná.
Dobrou zprávou je, že se chystá celoevropské sjednocení metodiky této klasifikace. V brzké době se tak snad dočkáme nezkreslených mezinárodních přehledů a vyčteme z nich, jak si česká společnost stojí v nejrůznějších pohledech. O ty nejzajímavější se s vámi rád podělím někdy příště.
Foto: Flickr user clarkmaxwell
