Svět se mění a práce také. Budeme pracovat zadarmo?
Svět 19. a 20. století byl z hlediska práce a odměny vcelku jednoduchý: zboží i lidská práce byly oceňovány na trhu. Výroba se intenzifikovala, kapitál se akumuloval, což umožňovalo rozsáhlejší investice, a to způsobovalo bohatnutí celé společnosti. Neutuchající poptávka po lidských zdrojích, které se stále více specializovaly, znamenala zvyšování mezd, což lidem zajišťovalo stále lepší obživu a růst blahobytu. Byla jasná hranice mezi zaměstnavateli a zaměstnanci za mzdu, mezi výrobci a obchodníky na jedné straně a konzumenty či klienty na druhé.
Trendy 21. století všechny tyto zažité hranice boří. Společnost se rychle proměňuje, a to v několika směrech. Největší vliv na to mají moderní technologie.
- Rozmazává se hranice mezi výrobcem a zákazníkem: místo abychom si koupili hotovou židli v kamenném obchodě, naložíme si ve skladu IKEA krabici se stavebnicí a sami si z ní doma židli sestavíme. Tento trend patrně zesílí s érou 3D tiskáren, které nám umožní tisknout si doma v podstatě vše, na co si vzpomeneme a k čemu najdeme plány na internetu.
- Obchodníci přestávají být potřební. Pamatujete ještě doby, kdy na benzinových pumpách pracoval čerpadlář, který vám natočil benzin do nádrže, a z okénka auta jste mu jen podali peníze? Pamatujete, když vám prodavačka za pultem podávala zboží jedno po druhém? Kde jsou ty dávné časy – dnes se obsloužíte sami. V hypermarketu už vůbec nemusíte potkat živou duši – vyberete si sami zboží z regálů a zaplatíte u samoobslužné pokladny. A koneckonců, máme internetové obchody, tak proč se vůbec obtěžovat do nějaké prodejny.
- Stejně tak mizí i další profese: nepotřebujeme už bankovní úředníky, máme přece internet-banking 24 hodin denně; nepotřebujeme učitele, máme e-learning na internetu (i diplom přijde e-mailem); brzy nebudeme potřebovat ani řidiče náklaďáků – blíží se doba, kdy se budou po dálnicích bezpečně prohánět robotické kamiony naváděné radarem nebo přes satelit. Nepotřebujeme už ani novináře, protože máme blogy, sociální sítě, divácké zprávy a články na webu si píšeme sami. Atd.
Všechny tyto trendy mají mnohé společné znaky. Některé jsou pozitivní, ale je tu i temná stránka. Odstraňují placenou práci zaměstnanců! Již v předchozích stoletích mechanizace vytlačovala pracovní sílu ze zemědělství a poté robotizace nahradila dělníky v továrnách, jenže tehdy to jednak byla věc postupné generační obměny a jednak se uvolněná síla měla kam přesunovat. Ze zemědělství do průmyslu, z průmyslu do sektoru služeb. Nyní volná pracovní síla vytváří systémovou nezaměstnanost. Jsou tu stále větší skupiny lidí, kteří nemají dostatečný lidský kapitál na to, aby sehnali práci – každý nemůže být programátor, logistik, vědec nebo manažer.
Na druhé straně rozmazání hranic nebývale obohacuje naše životy – kolik jen rolí a profesí za jediný den vystřídám, a to mimo své placené zaměstnání: řidič a čerpadlář (když jedu do práce), prodavač (když si v TESCO kupuji snídani), novinář (když píši tento článek), opravář nábytku (spravuji rozbitou postel), zahradník (pěstuji za oknem bylinky), kuchař (vařím večeři)… Obohacuji tak svůj lidský kapitál o nové kvalifikace. S každou novou rolí přestávám být jednoúčelovým lidským nástrojem a stávám se stále více člověkem (jak řekl prof. Zelený: Specializace patří hmyzu!).
S tímto trendem, kdy si věci vyrábíme raději sami, přichází celkový odklon od globalizace k relokalizaci. Místo zeleniny kdovíodkud z Číny nakupujeme raději na farmářském trhu od našeho souseda, pečeme si domácí pečivo a vaříme doma (Láďa Hruška z Novy z toho má pěkný byznys).
Další důležitá věc z celkového pohledu je to, že stále menší díl práce je vykonáván v placeném zaměstnání a naopak stále větší díl je vykonáván v takzvaně volném čase. A tedy zadarmo. Ano, i ty činnosti, které jsem výše vyjmenoval, jsou přece práce, vznikají při ní ekonomické hodnoty. Znamená to, že stále menší díl práce je oceňovaný tržně – i když vzniká hodnota, není tržně ocenitelná (chybí ceny i mzdy). Tím mizí poslední jistota 20. století.
Již i Mezinárodní organizace práce (ILO) rozhodla, že část neplacených aktivit se má považovat za práci. Jde o tzv. dobrovolnictví, kdy lidé pracují ve formě podobné zaměstnání, ale nedostávají za to mzdu. V Česku máme v tomto rozsáhlou tradici: desítky tisíc lidí se sami zapojují do charitativních sbírek, organizují kulturní akce, vedou dětské zájmové skupiny, pomáhají jako dobrovolní hasiči, v mysliveckých a rybářských spolcích, sportovních oddílech, zvelebují společné plochy a životní prostředí, pomáhají po živelných katastrofách nebo bezplatně darují krev. Všechny tyto práce obohacují společnost a nejsou tržně ocenitelné.
Narůstá i počet mladých lidí, studentů či absolventů, kteří pro získání praxe absolvují stáže v podnicích bez nároku na plat. I oni „pracují“, vytváříej ekonomické hodnoty. Na druhé straně podniky pro své odborné a manažerské síly připravují dobrovolnické, charitativní akce, při nichž si tito často přepracovaní experti odpočinou a obohatí život zcela odlišnou činností.
Celkově se tímto trendem rozvolňuje peněžní vztah mezi prací a odměnou. Vždyť dobrovolníci pracují jen pro vnitřní uspokojení, že udělali něco dobrého pro všechny.
Všude kolem nás je potřeba spousta práce, ale kdo ji zaplatí?
Vraťme se zpět k temné stránce a problému narůstající systémové nezaměstnanosti. Moderní technologie a internet nahrazují práci střední třídy a vytěsňují ji do fronty na úřadech práce - jen v Evropské unii je nyní na 25 milionů lidí hledajících práci.
Na druhé straně investoři realizují obrovské zisky. Ať již s nimi zacházejí moudře (investují je do dalšího rozvoje vědy, do nových metod ve zdravotnictví apod.) nebo hloupě (nakupují předražený luxus, bombardují nás duchaprázdnou reklamou nebo spekulují na finančních trzích), společenský problém se zvětšuje, vytěsňování placené lidské práce pokračuje, narůstá nerovnováha na trhu práce a pracující i nepracující chudoba.
Obyčejný člověk je zároveň zákazníkem pro odbyt výrobků – pokud nemá peníze, nemůže nakupovat. OECD proto ve svých zprávách naléhavě volá po „inkluzívním růstu“, tedy takovém hospodářském rozvoji, při kterém bohatnou všechny vrstvy společnosti a motor výroby se nezadírá.
Masy lidí bez práce se mohou realizovat v oné dobrovolnické práci, mohou obohacovat společnost rozvojem kultury, charitou, mohou také pěstovat chutnější a zdravější potraviny bez chemických jedů, pečovat o staré lidi, organizovat zábavu pro naše děti a zlepšovat naše životní prostředí. To ale bude vyžadovat vhodné nástroje motivace včetně peněžního zabezpečení. Pokud to má fungovat, je potřeba nového modelu oceňování a přerozdělování vytvářených hodnot. I ty hodnoty, které dobrovolnictví vytváří, musí být nějak oceněny. Lidé se nebudou zapojovat do veřejně prospěšných akcí, pokud nebudou mít zajištěny základní životní potřeby.
Ostatně jeden takový pokus, jak nahnat nezaměstnané do neplacené práce bičem, tu již byl, a nedopadl dobře. Za ministra Drábka (jak vhodné jméno) museli konat tzv. veřejnou službu, jinak přišli o podporu. Ústavní soud tento postup, který někteří označovali za znovuzavedení roboty, shledal protiústavním hned v několika bodech. Výsledkem bylo, že se po zrušení této veřejné služby rozšířila práce načerno. Ano, experti na HR vědí, že pozitivní motivace je vždy lepší než negativní.
Nevím, zda naše budoucnost je v dobrovolnictví a v práci zadarmo. Vím jen jistě, že to, jaká bude, je v našich rukou.
Foto: Flickr user Mount Rainier National Parc
