Ten boj se nedá vyhrát
Náš svět je tak strašně nelítostný. Bojujeme a užíváme si to. Zavíráme oči a necháváme se unášet na vlně adrenalinu, který náš boj provází. Stáváme se na tomto adrenalinu závislí, chceme víc a víc. Zapomínáme, že boj a válka jsou vysilující a na jejich konci je zpustošená krajina. Přesto bojujeme a svá vítězství si užíváme. Jak malicherné, chtít zastavit a z boje vystoupit. Nemožné.
Tu strašlivou sílu a agresi si neuvědomujeme. Není to tak, že stojíme uprostřed boje, kulky nám sviští kolem hlavy a my jsme si každou sekundu vědomi, že jedna z nich pro nás může být osudná. Naučili jsme se neslyšet a nevidět. Uprostřed bouře našeho života je klid.
A tak žijeme své klidné životy a nevíme, jak silná a nelítostná bouře zuří všude kolem nás. Bojujeme, válčíme, soupeříme, neznáme slitování. Každý sám za sebe, se svou vlastní armádou. Armádou, která je složena z vlastního vzhledu, chytrosti, vychytralosti, zkušenosti, získaných schopností, vyvolaných očekávání. Brzy ráno vyhrajeme boj s vlastní leností a časem, který nám chybí. Dobíháme na jednání, kde musíme zvítězit. Přecházíme do boje o vlastní pozici a porážíme své pomyslné soupeře. Vyjednáváme o novém projektu a náš soupeř je tak strašně silný. Ale hurá, vítězství. A teď honem domů, souboj s časem a dětmi. Kdo bude doma dřív - já, nebo ty? Boj o pozici nejlepší mámy, nejlepšího studenta, nejlepšího manažera, vizionáře, lídra. Nejlepšího dítěte a nejlepšího partnera. Boj s vlastní nedokonalostí a vítězství nad snahou vydechnout. Boj o nejlepší příběhy, zajímavé podněty, chytré knihy. Vítězství v posteli a souboj s nespavostí. Boj, přesun, boj, přesun, boj.
A tak jdeme každý den z jednoho boje do druhého. Pohybujeme se uprostřed bouře a boj se pro nás stává nezřetelným. Jaká válka? říkáš si. Bojuj, je to paráda, jízda, život!
To všechno až do okamžiku, kdy se něco stane. Rána, která zatřese naší pozicí. Doutnák, který čekal na svou příležitost. Bum!
V jedné školní třídě je mnoho talentovaných studentů. Ráno se sejdou a soupeří o pozornost, bojují o přátelství, o budoucnost. Mezi nimi jeden mimořádně chytrý, hloubavý a citlivý kluk. Vidí to, co ostatní nevidí. Vidí válku, která zde zuří, v její plné, hrůzné nahotě. Vidí jednotlivce, kteří bojují. Někteří vítězí, jiní jsou poraženi. Neví, co s tím. Už se na to nemůže dívat, nedokáže jen tak stát opodál. Touží po přátelství, sounáležitosti, nechce bojovat. Rozhoduje se k zoufalému činu, dobře si jej naplánuje. Udělá něco, čím vykřičí do světa: Hej, já jsem tady a nechci bojovat! Proleje svou vlastní krev, nejsilnější zbraň, kterou má. Dostatečně hlasitou, aby přehlušila válku. Následuje ticho. Ticho, které je pro všechny něčím novým, neznámým. Ticho, které vytváří nové možnosti.
Každý den chodíme do pomyslné školní třídy a soupeříme. Každý sám za sebe, se svou vlastní armádou. Já sám jsem v tom dobrý, moc dobrý. Dokážu se prosadit, boj si užít a vítězit. Proher si nevšímám. A potom potkám bytost, která je jako z jiného světa. Anděl, který se smutně dívá na svět, který žijeme. Vidí to, co já nevidím. Je tak křehký, že stačí fouknout a zmizí. Má v sobě sílu, která nemá hmotnou podobu. Umí vidět, vydrží pohled, který já nevydržím. Vidí spálenou krajinu tam, kde já zavírám oči.
Občas tyto anděly potkáváme, a jestli máme štěstí, stanou se součástí našich životů. Vážíme si jich a nasloucháme jim. Dělají nás lepšími, tupí naše ostré hrany. Naslouchejme jim, držme se jich. Jsou to oni, kdo nám ukazuje cestu z boje. Jan Palach se musel upálit, abychom naslouchali. Ten chlapec ve třídě musel prolít svou krev. Abychom si jej všimli. Neuvěřitelné, co jsou schopni a ochotni udělat pro lepší svět. Tak je nenechme odejít, naslouchejme jim a poučme se dříve, než bude pozdě. Andělé existují, stačí se rozhlédnout. Jsou nenápadní, málomluvní, neprůbojní. Poznáte je podle očí, stačí se podívat. Ale pozor, jsou křehcí a snadno se vyplaší. Začněte pohledem, pokračujte úsměvem. Potom jen čekejte, až přijdou k vám. Vidíte? Boj skončil.
Foto Flickr user Walter A. Aue
