Úklid po povodni: zažijte si lidské dobro.
Ano, jen několik dnů. Ano, vše se brzy vrátí do běžných kulis, ve kterých se o sebe lidé moc nestarají a vzájemná pospolitost je skryta pod vrstvami prachu. Ale dnes, dnes je to jiné. Dnes se lidé starají. Pomáhají si. Neptají se proč, prostě vezmou koště do ruky a jdou na to.
Jsem z města, které bylo poškozeno povodní. Celkem třicet sedm domů je vyplaveno. Třicet sedm rodin zažívá špatné časy. Třicet sedm rodin se diví, kde se vzalo tolik lidí ochotných přiložit ruku k dílu a pomáhat z nejhoršího.
V pondělí ráno bylo ještě vše pod vodou. S hrůzou jsme sledovali, co voda dokáže. Je to jasné, v tuto chvíli nemůžeme nic udělat. Jen čekat. Čekat a podporovat ty, kteří to potřebují. Dát jim najevo, že v tom nejsou sami.
Odpoledne už voda opadla a v prvních domech bylo možné začít s úklidem. Kdo to zažil, ví, jak špinavá je to práce. Nejde jen o vodu, bahno a špínu. Závan blížícího se rozkladu, absolutní ztráta. V jednom okamžiku se lidé musí zbavit všeho, co je v jejich životech obklopovalo. A mají na to sílu. Prostě pokrčí rameny a zavelí: „Všechno vyhodit”.
Odpoledne to začalo. Nekončená smyčka, ve které vynášíme a vynášíme vše, co bylo zničeno. Čas běží a konec je v nedohlednu. A nejednou v tom nejsme sami. Během jedné hodiny už nás je pět a potom další dva. A práce nám jde od ruky. Do večera dokážeme vyklidit tři domy. Po první fázi úklidu nezbývá majitelům než čekat a naše pracovní četa jde dál. Nikdo nás neorganizuje, nikdo nás neřídí. Je jasná potřeba pomoci a každý dělá, co je nutné. Nikdo si nestěžuje a vlastně se docela dobře bavíme.
Večer mě pořádně bolí záda, s radostí ale vzpomínám na to, co jsem zažil. Lidé si umí pomoci, nepotřebují být řízeni. Stačí jasná, konkrétní potřeba a vše jde samo.
Druhý den. Voda opadla a najednou je zde třicet čtyři domů, které musíme vyklidit. My, dobrovolníci. Scházíme se kolem osmé hodiny a jdeme na to. Do oběda zvládá naše náhodou seskupená četa tři domy. Chvíle oddychu a jde se dál. Do večera zvládáme další tři domy. Ten poslední, ten nám dal zabrat. Tři metry vody, to znamená bahno i v prvním patře. Vše musí ven, potom čistá voda, koště a bahno vyháníme z domu.
Tento článek píšu, abych připomněl, že je důležité si těchto chvil všímat. Načerpat optimismus. Zažít si dobro člověka. Schopnost podpořit se. Ne, nevím, jak se jmenují ti, kterým jsme dnes vyklidili domy. Netuším ani, jak se jmenují všichni, se kterými jsem dnes nesl těžké skříně, odvážel bahno, vymetal vodu. Nevadí. Na konci dne jsme si zamávali a každý si šel svou cestou. Zůstává dobrý pocit a potřeba připomenout, že se lidé umí podpořit, vzít do ruky lopatu a pracovat.
Říkám si, jestli potřeba strategií, manažerů, motivací a mnoha dalších nástrojů není dána tím, že si žijeme v blahobytu. Vlastně se všichni tak trošku nudíme. Nudíte se? Nejste si jisti smyslem své práce? Chcete více víry v člověka? Najděte si dva dny, jeďte tam, kde vás je třeba, a zažijte, jaký je člověk, který se nenudí, který nemusí přemýšlet nad smyslem své práce a prostě vezme do ruky lopatu, koště, hadr a jde na to.
