Stálé rubriky

Zkušenost za hranicí komfortu

21.11.2012 Petr Skondrojanis 0 komentářů

Rozhodl jsem se tento článek napsat pár dní po konferenci “Svoboda NaŽivo 2012”, kterou jsem měl tu čest moderovat a podílet se na celém jejím vzniku jako spolu-koordinátor.

Půlroční projekt, který mi nic nevzal a hodně dal. A některá zjištění jsou pro mne tak zásadní, že bych se o ně rád podělil.

(Ne)Řízení projektového týmu, který nevidíte, je náročné. Ale stojí za to.

První zjištění bylo, že koordinace celého týmu, rozesetého po celé republice, není nic jednoduchého. A v podstatě to není to, co bych doopravdy uměl a nemyslím si, že jsem to zvládnul na jedničku, spíše na trojku. Nejsem systematický člověk a kontrolovat plnění úkolů ostatních je pro mne nekreativní. Začal jsem závidět ostatním, že oni tvoří a já “jen” dohlížím na plnění termínů. A tak jsem po chvíli sám svoji roli "koordinátora" změnil na "podporovače" a začal ostatním spíše pomáhat, kde byla pomoc potřeba. Tam, kde jsem cítil, že můžu být nápomocný, jsem přiložil ruku k dílu. Přitom jsem pořád respektoval role a vědomosti ostatních. A pořád držet jakýsi nadhled nad aktivitami, směřujícími k výsledku.

Uvědomil jsem si však, že něco takového si můžete dovolit v týmu, kde jste si jisti, že vaši kolegové plní své vlastní cíle, ke kterým se zavázali a jsou odpovědní k celkovému výsledku. Tedy v týmu, kde do práce nikoho nemusíte nutit, kde každý ví, jaká je jeho role a všichni vědí, jaký je cíl.

Tedy první pozitivum z celého projektu je, že jsem vstoupil do vod, ve kterých jsem nikdy před tím nebyl a dostal zpětnou vazbu, sám od sebe i od ostatních.

Pokud nezkusíme jinou cestu, nevíme, jestli je schůdná. Pouze si myslíme, že je, nebo není. A to je pouhá domněnka, ne realita.

Nebojte se chyb, jdou napravit.

Ve vyspělém a sladěném týmu se chyba nebere jako osobní selhání, chyba se bere taková, jaká je. Tedy chybou a příležitostí jí napravit a něco změnit k lepšímu. Aby fungovala odpovědnost a naprostá samostatnost, ale zároveň se cíle nerozpadly, je potřeba zpětné vazby. Davání a přijímání zpětné vazby je něco přirozeného, bez čeho není vůbec možné vědomě spolupracovat.

Narážím na skutečnost, že jsem se již dlouho neocitl v týmu tak excelentních lidí, kteří tím že dělají to, co je opravdu baví, to co umí, tak to dělají naprosto výtečně. Často jsem jen “zíral”, s jakou rychlostí vše kolegové kolem mne řešili. Jak přicházeli s různými nápady, jak realizovali nápady jiných, když v nich viděli smysl. A jak se každý jednotlivec dokázal ozvat a rozproudit diskuzi, když mu nápad či návrh ostatních nedával smysl.

Stejně tak jsme se po čase na tomto společném projektu naučili pracovat s takzvanou “čárou ponoru”, tedy se situací, kterou nezvládáme a může výsledek ohrozit.

Pevnou součástí spolupráce bylo i přijímání konsenzu. Platilo pravidlo, že pokud jsem si svůj názor neobhájil a většina mne přehlasovala, tak jsem, aniž bych si to bral osobně, přijal názor ostatních. Vše v rámci společného cíle. Že to zafungovalo dokonale je vidět z hodnocení návštěvníků konference.

Skvělé hodnocení byl výsledek půlroční symbiózy lidí v týmu, kteří měli společný cíl, uspořádat skvělý druhý ročník konference. Poučit se a zlepšit věci, které v prvním ročníku nezafungovaly. Posunout myšlenku dál. A to se podařilo.

Zkuste něco šíleného! Třeba objevíte, že umíte něco, o čem jste neměli ani tušení.

A jsme opět u posouvání vlastních hranic, zkoušet nové a využívat příležitostí. Pokud dostanete nabídku něco dělat, něco uskutečnit, jsou to otevřené dvěře. Někdo je pro vás otevřel záměrně. A jak na konferenci zmínil ve své video přednášce Ricardo Semler, otevřel je jen pro vás. Někdo důvěřuje vám a vašim schopnostem a jediný limit k tomu, abyste to zvládli, jste vy sami.

Moje dveře, které mi v týmu kolegové otevřeli, byla spolumoderace celé konference. Před tím jsem moderoval pouze vlastní akce menšího rozsahu. Sice mne to vždy bavilo, jsem extrovertní povaha, ale přeci jen jsem měl strach z formátu, počtu lidí v sále i ze zodpovědnosti nepokazit záverečný díl celého puzzle.

Strach jsem nakonec překonal. Zkusil jsem do toho dát stoprocent, dělat to jinak, než jsem to vždy dělal – upozadit sebe a upřednostnit téma a nakonec to dopadlo skvěle. Dokonce jsme jako moderátoři dostali několik pochval i od samotných řečníků. A navíc jsem jako bonus získal zase něco, co mě baví a čemu se rád budu věnovat. A to nejdůležitější, překonal jsem zase jednou svůj vnitřní limit a užil si to.

Užil jsem si celý půl rok nových zkušeností, jiných názorů, sebereflexe, skvélé práce kolegů a perfektní výsledek. Hned bych se do toho pustil znovu.