Chtěl bych být houslařem
Inspirací k textu byl pro autora rozhovor Marka Ebena v pořadu Na plovárně, který se konal 9. prosince. Hostem byl Jan Babtista Špidlen, vynikající mladý český houslař.
Miluji řemesla a řemeslníky. A jsou pro mě inspirací. V následujících řádcích se vtělím do duše houslaře a nabídnu čtenářům inspiraci k tématům naší kavárny.
Houslařské řemeslo v sobě má kontinuitu, řetízek na sebe navazujících minut, hodin, dnů, let, desetiletí. Nekonečnou sadu drobných krůčků, které směřují k dokonalosti. Jako houslař vím, že se musím učit od svého táty, děda. Moje práce a její výsledky přesahují věk generací. Pracuji s jednoduchými nástroji a materiály, používám zaběhlé techniky a každý den si uvědomuji, že zdroj pro mé zdokonalení je ukryt ve mně. V mé schopnosti naslouchat dřevu při jeho výběru i zpracování. Ve schopnosti používat své nástroje, pečovat o ně.
Využívat své ruce. Ruce, jako zprostředkovatele duše, kterou mám v sobě. Duše, kterou musím vložit do svého výrobku, aby zněl. Dřevo, lak, struny a já. My všichni jsme nástrojem hudebníka, který prostřednictvím mnou vyrobených nástrojů vysílá mezi posluchače vibrace, na jejichž počátku jsem i já. A tyto vibrace činí šťastným mě, hudebníka i jeho posluchače. A ti, plni energie, kterou v sobě hudba má, ji dále šíří ke svým blízkým. A tím posílají vibrace či vlny dál a dál. Na počátku toho všeho jsem já, moje nástroje, dřevo a několik dalších kusů materiálu. Moje práce je využití těchto zdrojů pro dokonalý výsledek. Housle jsou tak krásný a ušlechtilý nástroj, že se nemohu vynadívat.
Jako houslař musím myslet hodně dopředu. V managementu se tomu říká strategické myšlení. U mě se tomu říká, myslet na budoucnost a dělat pro ni něco již dnes. Musím již dnes vybrat dřevo, které nechám odpočívat deset, dvacet, ale i padesát let, abych poté já, nebo můj nástupce, měl materiál pro své housle.
Jako houslař pracuji na zakázku. Musím dobře poznat svého zákazníka a jeho objednávku. Musím rozumět jeho potřebám a musím mít jeho důvěru, že je dokážu naplnit. Když tvořím housle, myslím přitom na svého zákazníka, ale také na sebe a svou touhu, kterou vkládám do výsledného nástroje. Housle mají svou část, která se nazývá duše. Je to kousek dřívka, který se do houslí vkládá až nakonec. A tento kousek přenáší vibrace od strun až po zadní desku. A právě tato duše celý nástroj rozeznívá. Ta ale potřebuje mou duši. Housle není možné vyrábět bez toho, abych do nich vložil kousek své duše. A myslím, že tak je to s jakoukoliv prací, která má mít smysl a znít.
Při realizaci musím přesně znát postup, to ale nestačí. Každá fáze výroby houslí má svůj rituál. Ten striktně dodržuji. Přesto mám nekonečně mnoho příležitostí ke změnám. Na první pohled je neuvidíte. A možná vám je ani nedokážu vysvětlit. Jen prostě vím, že dřevo, které mám, nástroje, které používám a zakázka, kterou realizuji, to vše vyžaduje drobnou úpravu zaběhlého postupu. Aby to znělo. Abych naplnil zadání.
Když se moje dílo blíží ke konci, nastává chvíle, kdy poprvé nástroj rozezním. Jsem zkušený a vím na devadesát procent, jak bude nástroj znít. Klíčem je ale těch deset procent. To je rozdíl mezi kvalitním nástrojem a nástrojem mimořádným. A já chci dělat mimořádné nástroje. Proto se musím zlepšovat, každý den dělat stejnou práci lépe a lépe. Srovnávat svou práci s houslaři z celého světa a hledat možnosti pro změny.
Moje práce je mimořádná, předávaná z generace na generaci. Pokud chci v tomto řetězci uspět, musím včas připravovat svého nástupce. Na počátku pro něj nechávám zrát dřevo, poté s ním budu sdílet svou zkušenost a nakonec budeme dva unikátní houslaři, se svým originálním rukopisem. Originalita ale vychází z perfektně zvládnutého řemesla, lásky ke své práci a ochoty jít svou vlastní cestou. To, jak je úspěšná, rozhodne moje duše, mojí zákazníci a moje nástroje.
