„Dér frendz“
Od english native speakers, rozuměj rodilých mluvčích, tedy Angličanů nebo Američanů, už jsem mnohokrát slyšel kritiku typicky české angličtiny, která je tak tahá za uši, která je jim nepříjemná na poslech a které se i pohrdavě posmívají.
„Dér frendz.“ Těmito slovy nedávno zahájil premiér Sobotka svůj známý projev kdesi na sjezdu socialistů. Byl to navíc projev přednesený nervózně a v opravdu hrozné angličtině. Zesměšňující video s remixovaným rapujícím Sobotkou, kolující po sociálních sítích, na sebe zcela pochopitelně nenechalo dlouho čekat.
Myslím, že předsedu vlády moc omlouvat nelze, a to ani tím, že je v premiérské funkci teprve krátce. Naopak. Jestli se nepletu, je to typický mladý politik, jenž přešel ze školy rovnou do politické funkce, ve stranické hierarchii roky trpělivě postupoval vzhůru až do předsednické pozice. V pozici lídra tehdy nejsilnější strany se připravoval na vítězství ve volbách a potažmo i na roli předsedy vlády. A k té logicky patří i mezinárodní rozměr funkce. Včetně toho, že tím, že mám co říct a řeknu to dobře, reprezentuji nejen sám sebe, ale – jako premiér – i svou zem. Času na to, aby se připravil, měl tedy pan Sobotka víc než dost.
Honí se mi hlavou, jestli takhle náhodou náš vztah k angličtině není jakousi esencí našeho lehce přezíravého vztahu ke světu a zároveň naší pod kůží zažranou a rozšířenou sympatií k průměrnosti. Vzpomínám si například na ještě před nedávnem poměrně rozšířenou kritiku českých kapel, které po revoluci najednou začínaly zpívat anglicky, a část lidí se na ně proto dívala skrz prsty a podezírala je z vykalkulované snahy myslet od začátku především na to, jak prorazí do zahraničí. Nepřijde vám to absurdní? Není to naopak v pořádku?
Nedávno jsem četl statistiky Eurobarometru, které nás ve schopnosti domluvit se anglicky zařadily na jedno z posledních míst v EU. Schopnost domluvit se anglicky totiž uvádí jenom 27 % Čechů. Přiznám se, že mě to nepříjemně překvapilo, protože jsem měl dosud v živé paměti své marné snahy domluvit se s pumpaři na benzinkách uprostřed španělského venkova, odkud jsem se právě vrátil. Dívám-li se na mapu zmíněného Eurobarometru jazykové vybavenosti, mám pocit, že zároveň odráží i přístup dané země a národa k těm „společným věcem,“ tedy k Evropě a třeba i euru. To, jak se země cítí nebo necítí být součástí širšího společenství, jak uzavřená nebo otevřená je. Nepřekvapí, že ze zemí bývalé východní Evropy byly na čelních místech země jako Slovinsko s 59 % či Estonsko s 50 %.
Naše jazyková vybavenost, respektive počet lidí, kteří se bez problémů domluví cizím jazykem, klesá. To mi připadá tristní a nepochopitelné. Sám si vzpomínám, jak jsem se za totality pokoušel naučit anglicky, ale nebyl jsem schopný přehoupnout se přes šestou lekci. Neviděl jsem totiž důvod, proč bych se měl učit. Neměl jsem motivaci. To se ale po Listopadu pro všechny změnilo, vždyť už žijeme ve vysněném svobodném světě a můžeme cestovat, studovat či pracovat v cizině, jak se nám zlíbí!
To, že jsem očekával, že u nás anglicky mluvíme už téměř všichni, je výmluvné. Celé to ve mě totiž znovu rozsvěcuje kontrolku u nápisu „Pražská kavárna.“ Tedy ironický výraz, který se během posledních let vžil jako označení pro lehce nafoukané prostředí kosmopolitních intelektuálů zcela odtržených od reality a zbytku země, kteří pak nejsou schopni potlačit svůj údiv třeba nad tím, jak dopadly volby.
K našemu vztahu k cizím jazykům chci přidat i tu naši zapeklitou výslovnost. Inu, každý jazyk má také svou fonetiku a ta je jeho nedílnou součástí. Smát se druhým umíme. Německou češtinou žvatlající knížepán v Rumcajzovi nebo rakouští úředníci a oficíři ve Švejkovi pro nás byli symbolem cizácké ignorace, arogance, tuposti a národního útlaku. Špatnou výslovností jsme si je zesměšňovali, a dávali tím najevo jakousi morální nadřazenost. Nemáte ten pocit? Já vím, že s výslovností bojujeme, že nám to není přirozené, ale proč se nesnažit? Mimochodem stud a touha neztrapnit se jsou nám, Čechům, také vlastní. Škoda. Chce se to čas od času odvázat. Anebo že by za tím byla pohodlnost? Něco ve smyslu: já si tu hubu namáhat nebudu, oni mi rozumět budou, a jestli ne, jejich chyba?
Myslím si, že cesta ke zlepšení jazykového vybavení Čechů je především ve vlastní motivaci a v pochopení, že svět je čím dál propojenější. A v ideálním případě nás to začne i bavit. Potom bychom mohli konečně začít volat po jinak pojaté výuce a kvalitě učitelů na školách. Také bychom se už konečně mohli shodnout na tom, že cizí filmy nebudeme dabovat, ale pouze titulkovat. V nejlépe jazykově vybaveném státě na světě, tedy Nizozemsku, jehož průměrný obyvatel mluví dvěma cizími jazyky, a stejně tak i ve Slovinsku, nejlépe jazykově vybavené zemi postkomunistické části Evropy, dabing neexistuje. V Nizozemsku se mi například nikdy nestalo, že bych narazil na někoho, kdo není schopen alespoň základní konverzace v angličtině a to včetně dělníků ve výrobě anebo třeba obsluhy na veřejných záchodcích. Bez legrace.
Zkuste si někdy doma pustit DVD v originále s titulky a potom v češtině. Nejen že jste ochuzeni často špatným překladem, zjednodušením a uhlazením řeči a frází, ale budete postrádat také onen nepopsatelný pocit a mnohem intenzivnější prožitek. A chcete-li se učit rychle, pusťte si film v originále a s titulky ve stejném jazyce.
Svět se propojuje a způsoby, jak pracujeme, komunikujeme, vzděláváme se a vůbec žijeme, se zásadně mění. Například i tím, že nabývají čím dál víc mezinárodní rozměr. Neuvědomíme-li si dostatečně, že počet pracovních pozic, na kterých není vyžadována angličtina, se zmenšuje, zásadně si zúžíme své možnosti a vyhlídky. Dobrá angličtina je v práci čím dál častěji výhodou či nutným požadavkem, a ta bídná naopak překážkou. Jazyková vybavenost občanů je navíc jedním z kritérií, která ovlivňují mezinárodní konkurenceschopnost země. Myslím tedy, že žalostný stav české angličtiny by nám neměl být jedno.
Svět je navíc plný příležitostí, barev, vůní, zážitků a životních příležitostí. Opravdu hodně nám z toho zůstane navždy skryto, pokud se nejen nedomluvíme, ale pokud současně k řeči nepřistoupíme s pokorou a úctou a snahou dělat ji co nejlépe. Nejen že se nám kromě zážitků otevřou i příležitosti, třeba zajímavá pracovní místa, a že my sami budeme mít mnohem lepší pocit sami ze sebe, ale možná svou angličtinou zanecháme dobrý pocit také v cizině. A čím méně světa si bude o Česku myslet, že je to prapodivná, nespolupracující a do sebe uzavřená země, tím ji i já sám budu mít radši a budu z ní nejen rád odjíždět, ale i se do ní vracet.
Foto: Flickr user Daniel Petzold
