Stálé rubriky

Honba za kariérou. Nebo ne?

31.01.2014 Lenka Mydlová 10 komentářů

Brzy mi bude třicet. Kolem mě se to hemží nadějnými talenty on-linového marketingu, konzultanty velké čtyřky a podobných ,,žraločích” společností, vycházejícími obchodními hvězdami, markeťáky FMCG společností a předních mobilních operátorů. A málem bych zapomněla na start-upové nadšence, kteří chtějí vydělat a ještě svým podnikáním spasit svět. Ufff… Řeknu vám, budovat v mém věku kariéru není žádná sranda.

Navíc mám pocit, že „všichni” běhají, cvičí jógu, cestují, po večerech networkují a navíc ještě vaří a paří. Přijít ráno do práce, odpoledne z ní odejít domů a v klidu si číst se už nenosí. Kdo neprokrastinuje a není „busy”, jako by nežil.

Co nestihneš do 30, nestihneš nikdy?

Meg Jay ve svém TED talku tvrdí, že mladí nemají považovat období mezi dvaceti a třiceti lety za přípravu na „skutečný” život. Více nebo méně vážně míněné seznamy se mi snaží podsunout, co musím stihnout, než mi bude třicet („hlavně cestujte, protože až budete mít hypotéku, nikam už se nedostanete”). Na druhé straně narážím na rady moudrých kmetů, pardon – motivačních řečníků, že bych si měla užít každou chvíli naplno a nenechat se zavalit prací. Ideálně milovat, co dělám, a dělat, co miluji. A mě tak napadá: „To se vám to mluví, když jste předchozích dvacet třicet let strávili zavření v kancelářích a na služebních cestách. Teď jste vylezli na světlo a svět se vám zdá nádherný. Díky za cenné rady…” Z pohledu Larry Smithe by jistě šlo jen o jednu z mnoha „absurdních výmluv”, kvůli kterým nedosáhnu na skvělou kariéru.

Rozmazlená, nebo moudrá generace Y?

Můžu a chci cestovat. Můžu pracovat odkudkoliv a jak si sama určím. Získat informace, bavit se, navazovat kontakty nikdy nebylo jednodušší než dnes. Domluvím se anglicky. Představa strávení deseti let v jedné práci mě děsí. Každým dnem vznikají nová povolání, za která někdo platí. Personalisté jsou zmatení z toho, že se nám mladým (prej mladým, když mi bude třicet…) nechce dřepět v práci od nevidím do nevidím. Jsme pohodlnější a rozmazlení? Možná. A není to nakonec dobrá zpráva? Možná jsme prostě moudřejší a vážíme si času, který tu máme vymezený. Nikdy nám nebylo lépe. A o to je to celé těžší.

Být spokojená s tím, co mám, nebo chtít víc?

Patřím mezi lidi, co „chodí do práce”. Většinou pracuji od devíti do pěti, v kanceláři nebo z domova. Pak jdu s čistým štítem domů. O víkendu nepracuji. Ve volném čase si čtu, scházím se s kamarády, chodím do kina, vařím, procházím se a obdivuji psy v parku, padající listí nebo rozkvétající přírodu – podle toho, jaké je zrovna roční období. Nemám strach, že mi zaměstnavatel těsně před odjezdem zruší dovolenou nebo že se před ní musím zhroutit z návalu práce. Ve volném čase nezvedám služební telefon a nekontroluji pracovní e-maily. Myslím, že spousta koučů, work-life balance expertů a motivačních řečníků by ze mne měla radost. Jenomže…

Vyrovnaný život teď, nebo společenský status později?

Občas se ale ocitám v pasti srovnávání. Je příjemné být se svým současným, hladce plynoucím, vyrovnaným životem spokojená. Co ale budu říkat, až mi potáhne na čtyřicet? Až moji v tuto chvíli tvrdě makající známí budou zastávat významné manažerské pozice a budou „někdo"? Nebudu pak litovat pár současných let, která jsem mohla (měla?) strávit intenzivnější prací? Nemám nejmenší tušení. Možná, že se naopak poplácám po rameni za to, jak „líná” jsem naštěstí byla.

Že by za to mohly kotvy?

Jisté uklidnění by snad přineslo vědomé přijetí toho, že každý z nás je jiný a ne všichni máme stejnou životní, a tím i kariérní cestu. Anebo vědečtěji – akceptace toho, že zatímco dle Edgara Scheina mně budou bližší kariérové kotvy technicko-funkční kompetence a životní rovnováhy, v mém okolí najdu spíše nositele kotev autonomie, soutěže nebo třeba manažerské kompetence. Tak prosté vysvětlení by ale ubralo kouzlo životnímu rozjímání o důležitosti sebe sama, nemyslíte?

Foto: Flickr user Mitya Ku