Hranice určuji já a nesu za to plnou odpovědnost
„Naprosto mě fascinovala sebereflexe úžasných lidí ze sdružení Duha. V první větě začali tím, že si uvědomují, že hranice toho, kam až zajít ve své snaze umožnit integraci jejich klientů do běžné společnosti, není dána jejich schopností to zvládnout (myšleno klientů), ale ochotou systému jim to umožnit. To se nedalo nenabídnout k širšímu uchopení, provokaci či poučení,“ vysvětluje Martin Hudeček.
„Neustále hledáme hranice toho, kam až můžeme posunout naši důvěru ve schopnost klienta to zvládnout. Uvědomujeme si, že tím limitem není klient a jeho schopnosti, ale naše odvaha poskytnout mu možnost něco zvládnout (a nebo nezvládnout). Celý systém je postaven na tom, že takzvaně chrání zájmy našeho klienta a zabezpečuje, aby se mu nic nestalo. Všichni jsou spokojeni, je zajištěno bezpečí. A pozor, v tom je právě past. Zajišťujeme bezpečí, chráníme, a tím konzervujeme. Bereme lidem možnost zažít a naučit se něco nového, zvládnout to. Neumožníme jim zkušenost s tím, že něco nezvládnou a musí se s tím umět vyrovnat.”
O kom je řeč? Nazýváme je mentálně hendikepovaní spoluobčané. A uvedený text je ochutnávkou, střípkem z úžasného zážitku, který mám ze setkání s lidmi, kteří se snaží o integraci svých klientů do běžného života. A přestože mluvíme o mentálně hendikepovaných, myslím si, že s určitým nadhledem si stejné otázky, hranice i výzvy můžeme položit ve svých životních situacích.
Často se ptáme, jaký systém řízení lidí je optimální. A v jaké situaci. Nabídnu rozlišení, které je srozumitelné, logické a neuvěřitelně komplexní. Vychází ze systému, jímž se rozděluje způsob pomoci asistenta při jídle. Chcete jej znát také?
Situace: Klient a jeho asistent mají polévku. Cílem je sníst polévku. Smyslem je maximalizovat možnost klienta zvládnout to sám. Snahou asistenta je tedy umožnit klientovi, aby se uměl co nejvíce najíst sám, a být mu oporou. Je to asistent, kdo rozhoduje o tom, kdy ještě má smysl klientovi tzv. pomáhat a kdy už to má nechat na něm i za cenu občasného neúspěchu. A nemá k tomu jen dva protipóly (krmím/nekrmím), ale pět krásných srozumitelných stupňů.
Tady jsou:
1. stupeň – klient bere lžíci, nabírá polévku a jí bez asistence
2. stupeň – klient bere lžíci a po dráze mezi talířem a ústy zvládne část cesty sám, asistent se přidává, až je to potřeba. Bere do své ruky ruku klienta a pomáhá mu dostat lžíci do úst
3. stupeň – asistent drží ruku klienta, ten ve své ruce drží lžíci (stále vlastně jí sám) a asistent jej podporuje po celé dráze mezi talířem a ústy
4. stupeň – asistent drží lžíci, klient drží ruku asistenta, a tak se vlastně sám krmí rukou asistenta, která drží lžíci...
5. stupeň – asistent krmí klienta
Uau, když jsem toto rozlišení slyšel, sedl jsem si na zadek. Jak jednoduché. Snahou asistenta je samozřejmě využívat jakoukoli situaci k posunu od stupně 5 do 1. Je zde důležitá každá maličkost. Kdo drží lžíci. Čí ruka vede...
O čem můžeme přemýšlet?
Ve kterém stupni skutečně krmí klienta asistent?
Kolik máme takových stupňů v našem způsobu řízení lidí?
A nepohybujeme se pouze v krajních bodech 5 a 1?
Jak si všímáme situací, kdy máme šanci posunout svůj styl řízení konkrétního člověka od pětky k jedničce?
Na čem takové situace poznáme?
Je naším cílem „krmit” své lidi, anebo je vedeme k tomu, aby se uměli „nakrmit” sami?
Jak jsme srozumitelní, když vysvětlujeme, co a proč zrovna děláme? (jaký styl řízení a proč využíváme?)
Systém péče o hendikepované je zaměřen na jejich ochranu. Tím ale omezuje možnosti těchto lidí k rozvoji. Je to bezpečné pro klienty i pro ty, kteří se o ně starají. Ale znovu zdůraňuji - neumožňuje to rozvoj. A co potřebujeme, abychom to změnili? Spoustu věcí, ale jedna tak nějak vyčnívá. Odvaha. Velká dávka odvahy, zaměřená na posun vlastní hranice, schopnosti určit optimum mezi podmínkami bezpečí a rozvoje.
Naučit hendikepované chodit po ulici, orientovat se, přecházet přes ulici, nakupovat. To je způsob, kterým podporujeme jejich schopnost žít plnohodnotný život. Musíme umět nést i následky, protože ano, klient to nemusí zvládnout a může přejít cestu na červenou. A to platí nejen ve světě mentálně hendikepovaných a jejich pomocníků. To platí i v byznysu, managementu, řízení lidí i firem.
Pro mě mělo setkání s lidmi ze sdružení Duha, jehož cílem je integrace těchto lidí do běžné společnosti, úžasným zážitkem, který mi zásadně otevřel oči v poznání, jak já sám přistupuji k bezpečí a odvaze. Připomenul mi, že jsem to já, kdo zodpovídá za hranice, které pro mě existují.
Za tuto možnost děkuji všem skvělým lidem z Duhy a doporučuji všem čtenářům najít si ve svém okolí stejné nadšence, kteří svou práci dělají naplno, srdcem a kteří mají možnost vidět, že jejich práce má jasný a konkrétní smysl. Obohatí to vás i je. Tak hodně štěstí.
