Jak (ne)přežít svoji prezentaci (1)
Kdykoli jsem o prezentacích mluvil ke skupině posluchačů nebo k jednotlivcům, zahajoval jsem známým otřepaným fórem: „Víte, čeho se nejvíc bojíme? Vlastní smrti. A víte, jaký strach je druhý v pořadí? Strach z veřejného vystoupení. A víte, jaký je třetí? Strach z vlastní smrti během vlastního veřejného vystoupení.” Nejen, že to funguje a lidé se smějí, ale navíc je to i pravda. Tedy alespoň to s tím strachem z veřejného vystoupení…
Mluvit k lidem, prezentovat šéfům nebo mluvit na konferenci, to je v podstatě jedno. Pro řadu z nás to znamená bezesnou noc, trápení s PowerPointem na poslední chvíli, biflování prkenných souvětí nazpaměť, zpocené ruce, třesoucí se hlas a během samotného vystoupení adrenalin v takových hodnotách, že si potom nic nepamatujeme a cítíme se tak trochu jako po lobotomii. To, co by vás mohlo alespoň trochu uklidnit, je skutečnost, že trému a strach mají opravdu všichni. I ti, do kterých byste to v životě neřekli. Pomohlo? Moc ne, já vím…
U prezentací a mluvení k posluchačům platí dvojnásob, že těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Pokud vám bude někdo říkat, že připravovat se na vlastní vystoupení je blbost a že on osobně tohle vůbec nedělá, jsou dvě možnosti: buď je talent od boha, nebo je mu jedno, co po jeho vystoupení v lidech zůstane, jestli obsah sdělení vůbec někdo zaznamenal a co víc, jestli si ho pamatoval ještě po dvou dnech.
Kdo z vás zažil třeba pobyt na dvoudenní nekonečné konferenci s prezentacemi, ten ví, o jakou torturu se jedná. A nejspíš to bude, i když nemusí, pokaždé stejné: monotónní zaříkávači hadů, desítky slajdů se stovkami řádků textu s bulletpointem na začátku řádku (ti inovativnější nahradí puntík symbolem odškrtnutého úkolu), sdělení naservírovaná tak, že už po dvou minutách myšlenkami odjedete domů a hádáte, co bude k večeři, nebo pod stolem čtete v mobilu nové e-maily. V případě firemních konferencí se navíc ještě hodiny a hodiny díváte na téměř totožné slajdy, protože se řečníci musí držet firemního mustru prezentací.
Víte, vážně není nutné, aby to vypadalo zrovna takhle. Opravdu málokdo má takový talent, že může být bez přípravy skvělý, zábavný a zajímavý řečník. Zodpovědný přístup k tomu, co na pódiu předvedeme, se totiž svojí komplexitou rovná holistickému přístupu a věřte mi – za těmi nejpřirozenějšími a nejskvělejšími prezentacemi a třeba TED talky jsou nekonečné hodiny přípravy, chytrosti a promyšlenosti. Prezentace či veřejné vystoupení neznamená jenom těch dvacet minut s projekčním plátnem za zády. Asi není v pořádku, je-li pro nás podstatné pouze je přežít. Nebo ne? Co kdybychom během nich zkusili být takoví, že nám občas o přestávce někdo uznale poklepe na rameno? Protože když už na to pódium jdeme, asi chceme něco sdělit, asi chceme, aby nás někdo poslouchal a něco si z toho vzal. Nechtějme jenom přežít, chtějme být dobří a první krůček ke skvělé prezentaci máme v kapse!
Vědomá příprava nám toho nejen pomůže dosáhnout, ale odbourá také velkou porci nervozity, a může i radikálně zlepšit náš výkon při prezentaci samotné. Pojďme se společně podívat na zkušenosti, doporučení a rady, které nás v prezentačních schopnostech mohou posunout o míle dál.
O holistickém – nebo chcete-li celostním – přístupu jsem se už zmínil. Nevymyslel jsem vhodnější přirovnání pro přístup k prezentaci, než je přirovnání k výrobě filmu: tedy komplexní proces od námětu, přes scénář až po herecký výkon. V našem miniseriálu si společně tak trochu virtuální film natočíme. Podíváme se na obsah, maximalizaci sdělení, vystavění scénáře, strukturu vlastního vystoupení, vizuální stránku, řečnickou přípravu i vlastní výkon.
Připraveni? Jdeme na to. Klapka!
1. TÉMA
Máme-li to štěstí, že svoji řeč připravujeme na zajímavé téma, o kterém sami chceme mluvit, můžeme se soustředit nejen na to, jak to nezkazit, ale navíc i na to, jak tohle skvělé téma tím vším okolo ještě podtrhnout. Když zabrousíme do světa filmu, jsme u námětu. Přestože by třeba Schindlerův seznam každý režisér natočil po svém a jinak, silný příběh je minimálně půlkou úspěchu a nejspíš by z toho pokaždé vznikl dobrý film. Z blbého námětu úchvatný scénář a strhující film vytvoříte jen stěží (i když třeba takové Babovřesky natočené Quentinem Tarantinem bych si určitě nechal líbit…).
Pokud jste někdy zažili skvělého řečníka mluvit v podstatě o ničem, zůstane vám v paměti samotný výkon, obsah ale zapomenete velice brzy. A naopak, já osobně si dokonale pamatuju několik famózních vystoupení a prezentací, které byly silné obsahem, přestože řečníci byli nejistí, nervózní či nevýrazní.
Silné příběhy a silná sdělení prostě fungují. Já vím, že pokud si u vás váš šéf objedná prezentaci pro top management na téma návratnosti investice do nové pobočky, kterou jste otevřeli před rokem, moc kouzel s obsahem nenaděláte. I tak si ale buďte jisti, že zvládnout se to dá skvěle.
Víte, proč tolik lidí tak baví TED talky? Protože na konferencích TED se primárně hovoří o změně a o tématech, o kterých lidé chtějí přirozeně slyšet. A to, čem my lidé chceme slyšet, se nemění už od antiky: sedm z deseti nejpopulárnějších TED talků hovoří o pozitivní osobní změně, ty zbývající tři o změně mezilidské a sociální.
Jak uvádí Jeremey Donovan ve svém knize „How to deliver a TED talk,” na své posluchače se – pokud ovšem máte ten luxus volby – naladíte, mluvíte-li o čtyřech hluboce zakořeněných lidských potřebách:
- potřebě lásky a potřebě někam patřit (sociální kontakt, komunita)
- touze a vlastním zájmu (vášeň, touha, ego)
- potřebě osobního rozvoje
- potřebě změny a naděje (status quo je nepřítel)
Přestože to zní moc hezky a na první pohled úplně odtaženě od reality firemních prezentací, kde jde zpravidla o něco jiného, jsem přesvědčený, že minimálně jednu potřebu dokážete zdůraznit a svoji řeč jí podřídit, ať už budete mluvit o čemkoliv a třeba i na to sebenudnější téma.
Téma prezentace, její struktura a slovník by měly být orientovány na změnu, měly by inspirovat a vzbudit chuť ke změně. Tím, že se napojíte na jednu nebo víc uvedených základních lidských potřeb, napojíte se i na podvědomí svých posluchačů a získáte jejich pozornost. A o to přece jde, ne?
Navíc nezapomínejme, že vlastní ztotožnění s tím, co chceme předat, o čem chceme mluvit, a naše víra v téma prezentace jsou tím nejlepším lékem na trému. Protože čeho se bojíme nejvíc, je to, že selžeme jako prezentátoři. Ano, toužíme po přijetí. Ale víte co? Čím větší jistota a důvěra v to, co říkáme, tím menší nervozita z toho, že budeme trapní.
Dá se tedy říci, že základním předpokladem povedené prezentace nebo veřejné řeči je osobní integrita a víra ve své téma a obsah? Myslím si, že ano. Selžeme s vysokou pravděpodobností, jdeme-li mluvit o něčem, o čem zas až tak přesvědčeni nejsme? Myslím si, že ano. A zábavnost nebo nudnost tématu hraje menší roli, než si myslíme. A to je dobrá zpráva. Pokud tématu věříme, jsme schopni z něj vytěžit maximum.
A o tom zase příště. A přespříště.
Foto: Flickr user TEDx Sydney
