Jak (ne)přežít svoji prezentaci (3)
V našem příběhu tvorby skvělé prezentace – nebo abychom se drželi tématu, natáčení filmu – jsme si už něco krátce pověděli o námětu a storyboardu. Dnes se zaměříme na scénář, tedy obsah samotné prezentace
3. SCÉNÁŘ
Úvodem si rovnou řekněme, že to nejhorší, co můžeme udělat, je napsat si prezentaci, svoji řeč, na papír a nabiflovat se ji nazpaměť. Pokud postupujeme takto, jen stěží se vyhneme dlouhým literárním souvětím, která nemají vůbec nic společného s tím, jak mluvíme. Netočíme černobílou konverzačku s Oldřichem Novým, který mluví jako z učebnice. Nicméně netočíme ani Pulp Fiction, takže každé naše druhé slovo nemusí nutně začínat na „f…“ Nicméně mysleme na to, že psaná čeština se od té mluvené liší, a psanou řeč skutečně pusťme z hlavy.
V mluveném projevu používáme mnohem kratší věty a souvětí než v psaném textu. Zpaměti odříkávaná komplikovaná souvětí nás zákonitě odsoudí k tomu, že budeme působit v lepším případě jako akademický profesor, v tom horším jako Miloš Zeman. Pozor si také dávejme na slova, která v mluvené řeči běžně nepoužíváme. Nemyslím si, že bychom se měli doslovně držet toho, co na svých seminářích rétoriky radí ekonom a brilantní řečník Tomáš Sedláček, tedy abychom své sdělení říkali tak, jako když to říkáme kamarádům v hospodě (to by to dopadlo…), ale určitě se vyhněme slovům, která jinak neříkáme. Možná jste už zažili někoho, kdo svoji prezentaci začal podobně, jako třeba:
„Již když jsme se v tomto krásném prostředí sešli před rokem, říkali jsme si, že tu jistě nejsme naposledy a čas nám v tomto skutečně dal za pravdu…”
Pokud tento text čtete, vypadá to hrozně, pokud to někoho slyšíte přednášet, zní to doslova příšerně. Jsem jednoznačným zastáncem přirozenosti jako naší největší zbraně. Já osobně se například nikdy nesnažím o spisovnou češtinu a mluvím tak, jak mi zobák narostl, pochopitelně se vyhýbám neslušným slovům, ale to je snad jasné. I když opět platí: záleží na tom, ke komu mluvíte. Možná jestli někdy budu přednášet třeba, co já vím, v tatérském salonu nebo motorkářské knajpě, něčím to určitě opepřím…
Přístup k textu vlastní řeči připomíná tak trochu jazzovou skladbu: začátek je daný a secvičený, prostředek tvoří improvizace a závěr se vrací k nacvičené skladbě. Tím nechci úplně říct, abyste prostřední část své prezentace improvizovali, ale daleko k pravdě to nemá…
Minule jsme si vysvětlili, jak veledůležitý je začátek naší prezentace. Máme pár vteřin na získání pozornosti a vzbuzení zájmu svých posluchačů. Začátku a úvodu tedy věnujme mimořádnou pozornost, důkladně si „otvírák” připravme a naučme se ho. Na tom není nic špatného. Neučme se ale vlastní prezentaci. Je třeba znát přesně to, o čem chci mluvit, pořadí a klíčové momenty. Vlastní vyprávění ale nechme až na samotné pódium. Biflování nazpaměť je nejen poznat na sto honů, ale zároveň působí jako booster naší nervozity. Vyprávění vlastními slovy a větami tvořenými přímo na pódiu, o obsahu, který nicméně máme promyšlený, je přirozené a jsme při tom i klidnější.
Při „komponování” své řeči nezapomínejme na principy, které jsme si popsali minule:
• Vražda v první scéně
• Střídání toho, co je, s tím, co by mohlo být, nahoru a dolů
• Pozitivní závěr vybízející k nadšení a akci
To skutečně zásadní a důležité je sdělení, které chceme svou prezentací posluchačům předat. Žádost o schválení investice, pochlubení se rychlým růstem, představení nového týmu, představení firmy potenciálnímu zákazníkovi, fundraising, to je jedno. Předtím, než si začnete svou prezentaci sepisovat, zamyslete se důkladně nad tím, co je tím sdělením, které chcete předat, a tomu podřiďte svou řeč, slovník a věty, které budete používat. Zároveň se nebojte přemýšlet jako obchodníci, protože potenciálnímu klientovi nejdete představit svoji firmu a její historii, ale to, co může získat, pokud s vámi bude spolupracovat.
Je maximálně účinné prokládat svou řeč jednoduchými a zapamatovatelnými frázemi, takovými, které posluchačům uvíznou v paměti. Ruku na srdce, kdo z nás zná víc z obsahu předvolební řeči Baracka Obamy, než „Yes, we can”? Obávám se, že téměř nikdo. Hlášku „Yes, we can” si ale budeme pamatovat do smrti, a navíc ztělesňuje esenci jeho poselství – dokážeme to. Kdo zná víc z obsahu památné řeči Martina Luthera Kinga, než „I have a dream”? A jsme znovu u té esence poselství jeho řeči, fantasticky propojené s emocí, tedy snem. Absolventi mých kurzů si nejspíš pamatují hlášku „vražda v první scéně,” kterou říkám, abyste moment překvapení a klíčového poselství umístili na začátek, nikoli na konec své řeči.
Účinek těchto „klíčových hlášek” se násobí násobením. Famózní úspěch TED talku Simona Sinka Start with why není jenom o tom, co říká, ale do značné míry také o tom, jak nám to říká. Sinkův TED talk je totiž mistrovskou ukázkou dokonale připraveného scénáře. To není přirozenost a síla sdělení, zapomeňte na PROČ. To je dokonalá profesionalita.
Ti, kteří tuto řeč znají, nejspíš nedokážou doslova zopakovat většinu pasáží, minimálně jednu ale nejspíš ano: „People do not buy what you do, they buy why you do it” (lidé nekupují to, co děláte, ale kupují, proč to děláte). Simon Sinek tuto hlášku dokonce bez mrknutí oka říká dvakrát za sebou, a navíc ji párkrát během své řeči zopakuje.
Ideální jsou fráze, které vybízejí ke změně, jako například další opakovaná hláška Simona Sinka „Work with people who believe in what you believe” (pracuj s lidmi, kteří věří v to, co ty). A absolutním mistrovstvím je pak prohlášení, které začíná negací a přejde do pozitivity, což je přesně případ už zmíněné věty „People do not buy what you do, they buy why you do it.”
V žádném případě se ale do toho, co tu říkám, nenuťte za každou cenu. Nechte všemu čas, volný průběh, pokud nechcete tvořit žádné virální hlášky, netvořte je. Buďte sami sebou a buďte přirození. A třeba vás dechberoucí hláška s virálním potenciálem nenapadne dneska, ale příště už ano.
Pojďme si tedy shrnout pár rad, které by nám měly pomoci vytvořit dobrý scénář naší skvělé řeči nebo prezentace:
• Nejdřív, než k čemukoli přistoupíte, si pořádně ujasněte, co skutečně chcete sdělit a co byste chtěli, aby každý posluchač v sále odpověděl, kdybych se ho po vaší prezentaci zeptal, o čem to bylo. V ideálním případě by odpovědi měly být stejné.
• Svoji řeč si promýšlejte, ale nepište – mluvená řeč se od té psané liší.
• Podpořte svoji přirozenost – nemluvte jako Oldřich Nový a vyhýbejte se slovům a obratům, které normálně nepoužíváte.
• Připravte si podrobně úvod a závěr, vlastní obsah – tedy střed prezentace – si zásadně nepište, jenom si ujasněte kostru a hlavní pasáže, držte se storyboardu.
• Buďte struční a jasní.
• Pamatujte na rytmus a dynamiku: začněte vraždou v první scéně, pak pokračujte střídáním popisu stavu a popisem toho, co by mohlo být (nahoru-dolů), a ukončete pozitivním závěrem.
• Vytvořte si klíčové a zapamatovatelné hlášky, které budou zároveň esencí toho, co chcete sdělit, a během své řeči je zopakujte.
V příštím dílu se podíváme na specifickou disciplínu, kterou je začátek řeči. Čím začít? Jak začít? Zmínkou o dítěti, které celou noc nespalo? Laciným fórem? Ajajajajajaj…
Minulé díly:
Jak (ne)přežít svoji prezentaci (1) − Námět
Jak (ne)přežít svoji prezentaci (2) − Storyboard
Foto: Flickr user LTD team at Edge Hill
