Jan Jílek: Nejhorší, co můžeme dělat, je snažit se přeprat sami sebe
Jan Jílek je psycholog a kouč, navíc se zabývá i věcmi mezi nebem a zemí. K těm má vztah už z dob komunismu, kdy pracoval v týmu pod Vysokou školou chemicko-technologickou, který se už tehdy zabýval výzkumem psychotroniky. Svým klientů pomáhá nejen v Praze nebo Bostonu, ale i na dálku. Mnohokrát pomohl i mně. Pracuje nejen s tradičními terapeutickými metodami, ale i metodami alternativními, například schopností přijímat energii a zvyšovat tak její vnitřní hladinu. Tímto rozhovorem uzavírám svoji trilogii o rozporu mezi tlakem na výkon a naší přirozeností.
Vypadáte báječně a odpočatě. Odkud jste přijel?
Zajel jsem si na čtyři týdny na Tahiti a potom jsem byl na chvíli v Buenos Aires.
Proč zrovna Tahiti a Buenos Aires?
V obou místech je doslova famózní energie! Byl jsem tam čerpat.
Co jste na Tahiti dělal?
V podstatě jsem se tak trochu flákal, užíval jsem si to jako turista. Ani mi nevadilo, že jsem tam sám, protože jsem záměrně bydlel v hostelu, takže o kontakt s lidmi nebyla nouze. A stejně tak kvůli energii jsem jel i do Buenos Aires. Je zvláštní, jak tam na lidech vidíte, že na tom ekonomicky nejsou nejlépe, ale žijí tak nějak s noblesou. Umí si ten život užívat.
Pocitu štěstí a pohody je mezi lidmi stále ještě jak šafránu. Jaké je to v Bostonu, kde střídavě s Prahou žijete?
Těžké, opravdu těžké. To by si měli lidé u nás, kteří stále nad něčím brblají, uvědomit. V Americe například žijí lidé pod mnohem větším existenčním tlakem. Když už mají práci, odevzdají mnohem víc než u nás na školném, na nájmu a na zdravotní péči. Zdravotnictví u nás je stále ještě doslova za pakatel.
Ekonomika a zaměstnavatelé po nás chtějí čím dál víc. Jak vůbec má člověk ten existenční tlak snášet?
Na to asi není jednoduchá odpověď. Limity, které musíme zdolávat, a objem výkonu, který musíme denně odevzdat, jsou čím dál vyšší a je velkou otázkou, kde ty naše hranice vůbec jsou. Efektivitu nejde zvyšovat donekonečna. Manažeři jsou také pod tlakem materiálního světa, mají hypotéky, chtějí být bohatí, tak si myslí, že proto musí dřít. Jednoho dne ale pohár přeteče a oni skončí u mě.
Jenže co s tím?
Pravděpodobně nejspolehlivější cesta je dělat to, co vás baví.
Není to ale zrádné? Není to o tom, že pracujete šestnáct hodin denně jako workoholik, jenom si to neuvědomujete, protože jste v rauši, ale ono se to někde ve vás střádá?
Pozor! Workoholismus je něco jiného. Workoholismem z donucení něco nahrazujete, nějaké prázdné místo. Ale když se vrátím k vaší otázce, tak jsem hluboce přesvědčený, že je veliký rozdíl mezi tím, jestli dřete jakoby přes závit, protože musíte, nebo si myslíte, že musíte, anebo to děláte rádi. To totiž ve vašem mozku funguje úplně jinak a v podstatě vám to nepřináší stres, ale štěstí.
Tvrdíte, že když budete pracovat šestnáct hodin denně každý den a bude vás to bavit, že syndrom vyhoření nehrozí?
Ne. Víte, krásný příklad je moje maminka. Je jí devadesát jedna a pořád je čiperná a spokojená. Přitom byla celý život sochařkou a v podstatě pořád pracovala, pořád v letu, spousty lidí, uměleckých debat do rána, bez jakéhokoliv odpočinku. Jako dítě mě to pochopitelně štvalo, protože s námi byla hrozně málo. Pořád byla v ateliéru, přestože ten byl ve stejném domě.
A v čem je tedy ten rozdíl?
Řada manažerů je v nepohodě sama o sobě. Pracují a dřou, protože musí, svá místa nedokážou opustit, protože mají závazky, hypotéku, vysoký plat a bonusy. Mnohdy nesouhlasí se svými šéfy a nevidí vyslovené potěšení ve své práci. Ten systém je ale nutí k maximálním výkonům nebo se k nim nutí sami. Potom pracují tvrdě, protože musí něco jakoby přetlačit. A právě tehdy jste na nejlepší cestě k vyhoření nebo jiným dopadům na zdraví. Ten obrovský přetlak pak po práci často vybíjejí zase další agresivitou, třeba ve sportu, což pomůže krátkodobě, ale dlouhodobě to nic neřeší. Naopak. Ta delta se spokojeností a štěstím se naopak zvětšuje, protože chybí naplnění. Je tam prostě prázdnota.
Tím myslíte třeba přepracovaného manažera, co se jde po práci vybít na squash?
Přesně tak.
Z čeho ale pramení ta prázdnota?
Z přílišné orientace na cíl. Svět firem je na cíle a splňování plánů orientovaný. A dosáhnete-li cíle, dostaví se sice krátkodobý pocit štěstí, ten ale brzy odezní a vy potřebujete další a další cíle a mety. Když je nemáte, propadnete se právě do té prázdnoty, a když je máte, tak před sebou zase něco tlačíte, zase musíte něco přeprat. A to je špatně. Plné ordinace psychoterapeutů a koučů jsou toho důkazem.
Že by přece jenom byla důležitější cesta než cíl?
Ano. A znovu se vracím ke své mamince a jejímu sochařskému povolání. Pokud máte to štěstí, že máte kreativní povolání nebo zaměstnání, zpravidla to neděláte pro ten výsledek, ale žijete tím procesem, ten je pro vás důležitý, proto to děláte. Pak jednoduše ztrácíte pojem o čase.
Kde je ale potom work-life balance? Děláte něco, čemu jste propadl, a nemáte díky tomu třeba čas chodit ven, do přírody.
To vám vůbec nevadí, protože jestli jste takhle nastavený, tak to v podstatě nepotřebujete.
Neničí vás postupně třeba nedostatek spánku?
Víte, četl jsem studii, jejíž závěr v podstatě říkal, že patologická doba spánku je buď kratší než jedna hodina, anebo naopak delší než deset hodin podle toho, jak je každý z nás nastaven. Ta hodina zní dost drsně, ale někteří klienti, s nimiž pracuji, se tomu limitu fakticky blíží. Zvlášť když se naučí spolehlivě pracovat s energií. Máte-li dostatek energie, vaše potřeba spánku je menší.
Se spánkem to máme každý jinak. Předěláte například skřivana na sovu nebo naopak?
Ne. Můžete to do jisté míry korigovat, ale nikdy se úplně nezměníte. To máme jednou provždy dané.
Co si s tím ale počít v práci?
No, to je těžká otázka. Ve většině případů vám nic jiného nezbude, než vstávat celý život za ranního kuropění, přestože jste třeba sova. Pokud jste nucen se předělat, je to biologické zvěrstvo. Nejlepší, co můžete udělat, je dělat takovou činnost, kde si můžete dovolit respektovat sebe sama a svoji přirozenost.
Týká se to i průběhu pracovní doby?
No jistě. Každý máme svoje kreativní hodiny nastaveny jinak. Pokud má člověk tu možnost, měl by se naučit sám sebe vnímat a svůj pracovní den tomu přizpůsobit.
To ovšem zahrnuje i hluchá neproduktivní místa. Nebudeme trpět výčitkami?
No právě! Trpíme výčitkami, když nic neděláme. Přitom je to přirozené. Víte, já to přirovnávám ke čtyřem fázím dýchání čtvercové pránájámy, tedy indické techniky dýchání: hluboký nádech, zklidnění, dlouhý výdech a opět zklidnění. I naše psychika takto funguje. V té první fázi vstřebáváme vjemy a informace. Po ní logicky přijde období, kdy jsme nevýkonní, nic nám nejde a jsme líní. Jenomže naše podvědomí pracuje, rovná nám myšlenky a kvasí tam něco nového, co vytryskne v té třetí fázi, fázi výdechu. Tehdy jsme nejaktivnější a nejvýkonnější. To celé uzavírá další – na pohled prázdná a neefektivní – fáze odpočinku a regenerace. No a v těch „hluchých” fázích mají lidé výčitky, že jsou líní nebo neefektivní. Ony ale mají svůj smysl.
Máme to takhle úplně všichni?
Pokud vím, tak ano. A nejhorší, co můžeme udělat, je opět se to snažit přeprat, být supervýkonní i v těch klidových fázích. Tím ale zcela narušíme ty procesy v podvědomí.
Když to řeknu zjednodušeně, znamená to, že když budu respektovat svoji lenost ve chvílích, kdy jsem nevýkonný, moje dlouhodobá efektivita se zvýší? Že potom ty aktivní fáze budou o to aktivnější?
Jednoznačně.
Jak se podle toho mají zařídit třeba úředníci v kanceláři?
Nijak. Prostě mají dny, kdy práci spíše předstírají a pracují mnohem méně, než jindy.
Na trhu je řada seminářů, školení nebo tzv. self-help knih, které nám radí, jak lépe naložit se svým časem a dosáhnout více cílů. Jaký je na ně váš názor?
Je dost pravděpodobné, že každou takovou knihu napsal někdo podle sebe, podle toho, co vyhovuje jemu. Podle mého názoru mohou být tyhle knihy zavádějící, protože u řady lidí vzbuzují pocit zahanbeni a viny, když pak nejsou schopni zmíněné metody dlouhodobě dodržet. A přitom jde jenom o to, že každému vyhovuje něco jiného. Navíc řada těch knih člověka nutí k opaku odžívání, tedy k potlačování. Myslíte-li na něco negativního, máte podle nich začít myslet pozitivně. Člověka, který má v sobě třeba hromadu hnoje, neučí to, aby ten hnůj nejdřív vykydal, ale aby ho přetřel na růžovo. Potkal jsem řadu klientů, které mnohé knihy nebo kurzy o pozitivním myšlení ještě víc poškodily.
Myslíte si, že přijde doba, kdy zaměstnavatelé nechají přirozenosti zaměstnanců volnost?
V brněnském Biofyzikálním ústavu kdysi pracoval profesor Herčík, který tam zavedl to, že v suterénu byly spacáky. Výzkumníci mohli jít dolů spát, kdykoli to uznali za vhodné, a nikdo jim do toho nekecal. Tahle doba lidi skutečně vysává a pak je zahodí. U firem asi záleží na tom, jak si cení člověka a jeho potenciálu. Ale popravdě řečeno v tom příliš optimistický nejsem.
Chystáte se zase někam do světa za energií?
Rád bych na nějaký čas do Londýna, ale uvidím. Taky je tam strašně draho.
Tak ať se daří a děkujeme za rozhovor.
Moje předchozí články na téma rozporu mezi tlakem na vyšší výkon a lidskou přirozeností:
Buzzword prokrastinace
Chvála nicnedělání
