Jsem v cíli. A co dál?
Vím, jak dosáhnout cíle. Za celý život jsem s tím neměla potíž. Totiž, měla, ale v danou chvíli jsem to nevěděla. Dnes s odstupem času vím, že cílů se dá dosahovat různě. A hlavně se v cíli cítit jako skutečný vítěz – naplněně, spokojeně. Vědět, proč tam jsem.
Ilustrační foto: Jeff Turner, Flickr.com
Na manažerských pozicích, kde je třeba vést tým a dosahovat stanovených cílů, se pohybuji více než patnáct let. A svou práci jsem vždy zastávala svědomitě. Cíle byly splněny, termíny i rozpočty dodrženy. Vlastně jsem často byla ještě rychlejší a vytvořila jsem úsporu. Chtělo by se říct – skvělé.
Jenže ono to vůbec skvělé nebylo. Nebylo to skvělé ani pro mě, ani pro mého zaměstnavatele.
Byla jsem v cíli… a co dál? Cíl byl splněn. Oddělení fungovalo. ISO bylo zavedeno. Sklady zmenšeny. Obrátka zásob zoptimalizována. Ale všude okolo bylo prázdno. I ve mně. Jediný důvod, proč jsem přišla do firmy, byl naplněn. A najednou nebylo co plnit.
A to byl kámen úrazu. Majitelé či ředitelé firem, kterým jsem byla podřízena, byli nadšeni. Ale já uhasínala. Byla jsem v cíli. Byla jsem unavená. A nevěděla jsem, kam dál. A vlastně ani proč. Vlastně hlavně proč. Nikdo mi neřekl, jaké jsou vize, kam firma směřuje a kam s ní můžu jít. Dostala jsem uznání, jak skvěle jsem to zvládla. Dostala jsem prémie, lepší smlouvu. Cíle bylo dosaženo, ale otáčeli jsme se jen do historie.
Připadalo mi to takhle normální. Dělali to tak totiž všude. Takže jsem se ohlížela po nové pracovní výzvě. Tu jsem vždy bez potíží nalezla a jela jsem jako dobře seřízený stroj. Přišla jsem, viděla jsem, zlepšila jsem…, následovalo klepání po ramenou a další prázdno. A já hledala znovu.
Z vnějšího pohledu jsem měla kariéru jako lusk. Vždy jsem dostala důležitější práci, u větší a významnější firmy, vedla jsme větší tým, pracovala na zajímavějších zakázkách a projektech. Když mě začali obvolávat headhunteři, bylo to jen další potvrzení, že jsem opravdu dobrý pracovník.
A já přesto nebyla spokojená. Stále jsem těkala a hledala. Přicházela a odcházela.
Je vám to povědomé? Ptáte se, co s tím?
Mně osobně (a následně i celé řadě klientů) pomohla jednoduchá technika, která vychází z modelu neurologických úrovní Roberta R. Diltse. Ten zahrnuje 6 základních oblastí, které mají vliv na naše fungování v dané roli.
Při hledání práce jsem se vždy zabývala pouze třemi z nich. Podobně jako většina uchazečů. A jako většina personalistů. V inzerátu i na pohovoru jsme (skoro) vždy zevrubně probrali, někdy důkladně otestovali, sepsali ve smlouvě:
1 – KDY a KDE, tedy podmínky, za nichž jsem měla práci vykonávat
2 – CO tam vlastně budu dělat
3 – JAK neboli jaké mám schopnosti, znalosti, dovednosti pro dané povolání
A stejně to tak úplně nefungovalo. Protože zmíněná pyramida má podstatné pokračování, které se opomíjí, ale má klíčový význam pro chování každého z nás. Dříve jsem o tom neměla ani tušení. Jen jsem v tom frčela na plné pecky. Totiž fakt, že o tom nevíme, neznamená, že nás to neovlivňuje. J
Chybělo mi pár „detailů“. Neřešila jsem:
4 – PROČ, a tím jsou hodnoty a přesvědčení – já neprozkoumávala ty své, firmy neprozkoumávaly mé. Já neprozkoumávala firemní, firmy nekomunikovaly své. A tak jsme se minuli.
5 – KDO JSEM, když zastávám tuto pozici – tedy moje identita. Kým budu v dané pozici? Opravdu tím, co mám v pracovní smlouvě? A jak mi to zní? Budu jen anonymní pracovní síla? Odborník? Ten, kdo určuje směr? Nebo holka pro všechno?
6 – PROČ JSEM TADY (co spoluvytvářím a pro koho) – jedná se o potřebu přesahu a sounáležitosti. Dřív jsem nevěděla, že nemohu pracovat pro jakoukoli firmu, která mi nabídne zajímavé místo za zajímavou odměnu. I když mi tam něco nesedělo, patřičně jsem si to prohnala racionalizací a bylo vymalováno. Tedy založeno další kolečko vedoucí k nespokojenosti, otázkám, odchodu.
Při přijímacích řízeních se mě na tyhle tři úrovně nikdy nikdo neptal a neptala jsme se ani já. Hledala jsem to, co mi chybí, a hledala to stále na úrovni 1−3. Vždy jsem po nějakém období „odfluktuovala na lepší“. A ono to tam zase nebylo.
Dokonce ani zahájení podnikání nebylo 100% řešením. Ale přece jen jsem už zabrousila minimálně na úroveň hodnot, a tak jsme vydržela. Více prozkoumávala.
Skutečným katalyzátorem pro plné uvědomění všech šesti úrovní pro mě osobně bylo mateřství, které postavilo můj dosavadní život na hlavu, a já se musela zamyslet. A nebylo to tak složité. Jednoduché vzorce identity a hodnot jsem našla už ve svém dětství. A pak to vše udělalo jen „klap-klap-klap“. Nejprve intuitivně, pak i s touhle teoretickou pomůckou.
Ráda ji dnes doporučuju i svým klientům, protože je jednoduchá a funkční. Dobrou zprávou je, že Diltsovu pyramidu nemusíte zkoušet jen coby tápající matka. Směle do toho, i pokud jste svobodný bezdětný muž, žena s odrostlými dětmi… Ten správný čas je právě TEĎ.
Michaela Holišová
Certifikovaná koučka. Vystudovaná ekonomka s manažerskou praxí v malých a středních firmách, výrobních i obchodních. Podnikatelka ve službách.
