Když na burze práce řeknu, že učíme řemeslo, spolehlivě školu vylidním
Za dva roky keramická škola v Bechyni oslaví 130 let a vychovala přes 3800 absolventů.
„Patnáct let jezdím po burzách práce a mohu dát ruku do ohně, že jestliže řeknu, že učíme řemeslo a že se u toho umažeme, tak školu spolehlivě vylidním,“ vysvětluje Jiří Novotný, ředitel Střední umělecko průmyslové školy v Bechyni. „Když řeknu, že děláme design, multimédia, tak ti lidé přijdou, ačkoli nevědí, co si pod tím mají vůbec představit. Jsem na módní slova alergický, ale nejhorší je, že v marketingu prostě fungují. Máme trojnásobný převis na grafický design. V Česku si nikdo neuvědomuje, že hrozí, že školy, které měly plastické obory, tak se zachraňovaly zaváděním grafických oborů. To je náš případ a mnoha jiných škol. Ale průšvih je, že vznikaly i nové školy. Takže v současné době se grafický design učí na 75 školách v republice, a co budou ti lidé dělat, pokud chtějí zůstat v oboru? Je jasné, že vyjdou ze školy a půjdou dělat něco jiného. Tohle nikdo neřeší a začne se to řešit, až se zjistí, že nikdo neví, co s nimi,“ shrnuje Novotný.
„My jsme blátošlapové, co dělají s hlínou. Budeme při zemi a skromní, protože hlína je skromný materiál,“ vyznává se z přístupu k oboru Novotný. Ředitel školy je přesvědčený, že zájemce o keramiku dnes odrazuje příliš fyzické práce. Děti sedí u počítačů a žijí ve virtuálním světě a chtějí mít všechno hned. Keramika to neumožňuje. Keramiku podle něj děláte měsíc, bojíte se o ni a ona vám nakonec stejně praskne, ačkoli člověk udělal všechno nejlíp, jak mohl. Jakoby se duch pracovitosti a neokázalosti přeléval do celé Bechyně, konají se tu umělecká sympozia, funguje tu muzeum keramiky, je stále na co navazovat... „Ve škole se učilo, pracovalo a činnost těch báječných učitelů se rozlévala po celém městě. Všechny oslavy, divadla, koncerty se neobešly bez aktivní účasti keramiků“, vzpomíná například režisér Jan Kačer na svá středoškolská studia v Bechyni.
K mistrovství je třeba úcty k tradici
Prapůvodně se zde začínalo s obory kamnářství, hrnčířství a keramická malba. Nyní se tu učí čtyři – keramický design, průmyslový design, grafický design a multimediální tvorba. „Poslední obory s keramikou nesouvisí, nicméně jsou důležité, obzvlášť ta grafika. Protože to přineslo nové podněty a keramiku to doplňuje,“ říká Jiří Novotný. Takže dnes je ve škole 200 žáků ve čtyřech oborech.
„Měli jsme v Bechyni řadu skvělých profesorů, například profesora Jaroslava Podmola. V podstatě od něj máme úctu k materiálu a blízko k Čapkovi, k úctě k věcem kolem nás,“ vysvětluje Novotný. „Podívejme se třeba na obyčejný hrnek, který berete každý den do ruky. A je to přesně tak, jak říká Čapek – získáte k němu vztah. Máte tu věc rádi a ona vám vytváří životní styl. A ta věc vás formuje daleko více než to, že jdete jednou do roka do divadla nebo galerie. Pokud se obklopíte věcmi, které mají výtvarnou kvalitu a zároveň jsou řemeslné, je to svátek. Protože co je mi do hrnku, ze kterého se nemohu napít, protože se píchnu o jeho ucho?“
Jiří Novotný je ředitelem školy pátým rokem. Je přesvědčený, že pokud by někde mělo být centrum keramiky, je to v Bechyni. Je to z toho důvodu, že je tu obrovské zázemí. Jsou tady rozlehlé dílny. Nechybí přípravářské stroje a kompletní přípravna glazur. Kdyby si to tu chtěl někdo pronajmout nebo koupit, má kompletně vybavenou manufakturu na výrobu keramiky včetně strojů. Velké pece podle Novotného umožňují dělat spoustu jiných aktivit, než jen učit. Vždyť škola byla založena už v roce 1884. „Historie je důležitá a je to věc, které si v Čechách nevážíme. Zatímco v Německu by na tom stavěli, my si šlapeme po tradici,“ podotýká Novotný a dává za příklad úctu k tradicím v Německu.
„Měli jsme výměnné praxe se školou ve Stuttgartu. V Bádensku Württembersku je vynikající keramika. V této oblasti je asi sto keramiků, ale na rozdíl od nás tam stále mají cech. Němci si cechy nikdy nezrušili a dbají na kvalitu. Než se někdo stane mistrem, tak musí něco prokázat. Kdežto v Česku nebyl žádný cech a keramiku mohl plácat, kdo chtěl. Když jsme se ale ocitli na trhu v Německu, kde bylo asi 26 keramiků, tak vidíte ten obrovský rozdíl. Je to nádhera. Ty stánky jsou doslova malé galerie, kde pracují celé rodiny. Tam se nikdy ta historická vazba nepřetrhla. A určitě ani tam také není jednoduché vyžít – musejí se ohánět!“ Jenže tamní rodinné dílny fungují dvě stě nebo tři sta let a tradici si předávají.
