Když probudíme vnitřního tvůrce, můžeme si vytvořit život, jaký chceme
Jaroslav Procházka (35 let) je lektor, kouč a také garant HR kavárny – provedl nás tématem vedení virtuálních týmů. Pozvali jsme jej, protože je autorem knihy Provozujte IT jinak. Zkušenosti získal ve společnosti Tieto jako „agilní“ a „lean“ kouč. Často vede přednášky softwarového inženýrství a informačních systémů.
Vyvracíš předsudky o „ajtících“, kteří neumějí komunikovat. V čem tě zlákala spolupráce s HR kavárnou, když můžeš publikovat na vlastních blozích? Jaká je tvoje motivace?
Rád píšu, a když něco napíšu a vidím v tom nějakou hodnotu, jsem rád, že se to dostane k lidem, kterým to může pomoci. A koncept HR kavárny se mi líbí v tom, že se snaží posunout personalistiku takovým směrem, jak ji chápu i já sám. Mám v tomto ohledu trošku extrémnější názory. Podle mě třeba v menší firmě ani oddělení lidských zdrojů nemá cenu. Pokud tam jsou správní lídři a ne jen manažeři, tak se snaží lidi rozvíjet, protože vědí, že lidé jsou pro firmu skutečně důležití. Neplatí, že to jen tak říkají, ale při první krizi se svých lidí zbaví a propustí je. Naopak se je snaží udržet.
Tvůj názor mi extrémní nepřipadá, řada podnikatelů pracuje se stejným týmem celý život. Znám hodně rodinných firem, kde majitel cítí odpovědnost za širší komunitu kolem sebe...
Ano, takové firmy pracují na konceptu komunity, toho, jak jsme dříve žili. Existovala komunita, kde měl každý svoje místo a každý každého znal. To je věc, která je podle sociální psychologie jediná možná udržitelná dynamika, a proto se mi líbí. Ale ve větších firmách musí často oddělení lidských zdrojů dělat spoustu zbytečné byrokracie.
Jsi z Ostravy. Jak na tebe působí HR kavárna, se kterou jsi ve spojení hlavně virtuálně?
Spojuje se v ní řada zajímavých lidí z různých oblastí, koučové, manažeři, lidé, kteří dělají s technologiemi, psychologové, nadšenci z nových trendů... To je úžasná paleta typů a zájmů a já jsem člověk, kterého lákají lidé, kteří něco dělají s nadšením a láskou. Od nich se dá hodně vzít a já jsem podobný typ. Dobře vím, že propojením takových lidí vzniká něco mnohem většího, než je jejich prostý součet.
Donedávna jsi pracoval v korporaci, nyní jsi na volné noze. Rozšiřuješ tak řady lidí, kterým už je korporace malá a potřebují svobodu. Vzniká nový fenomén spolupráce firem s freelancery. Nevyžádá si to jinou organizaci práce?
Tento typ práce bude vyžadovat zralé lidi, kteří vědí, co potřebují k tomu, aby mohli dobře pracovat. Já už si třeba řeknu, co potřebuji. Důležitý je způsob popisu té práce a odpovědností, protože například v IT je typický trend, že se při kontraktování toho, co se dělá, popisuje přesně ten produkt, to, co má být dodáno. Jenže to je nesmysl. To odporuje veškerým psychologickým schopnostem, které jako lidé máme. Produkt, který máme dodat, není totiž fyzického rázu, je mentální. Vědci už před desítkami let zjistili, že když vytváříme něco virtuálního, tak náš mozek nemá schopnost to detailně popsat jako konkrétní předmět. Software jsme schopni přesněji popsat jen díky tomu, že procesem jeho tvoření procházíme. A tomu musí odpovídat jak dohodnutý způsob práce, tak kontrakt. Jinak je výsledkem nespokojenost obou stran, zákazníka i dodavatele.
A jak se nastavují „pravidla hry“, když je zadání tak nekonkrétní?
Uvedu trend, kterému se říká agilní kontrakty, kdy se tolik nepopisuje, co máme dodat, ale spíše způsob, jak spolu budeme spolupracovat. Dohodne se přibližný předmět toho, co se bude dělat. Popíšou se základní funkčnosti. Ale ten kontrakt je krátký. Obsahuje třeba jen to, jak si budeme zadávat a schvalovat práci. Dlouhá smlouva stejně nepomůže, protože jazyk se dá interpretovat mnoha způsoby, čehož využívají hlavně právníci, kteří si hrají se slůvky a vydělávají pak na tom. Jediné, co z toho vzniká, je situace „lose – lose“, kdy zákazník nedostane to, co má, a ti, kteří na projektu dělají, jsou také nespokojeni. Důležitý není ani tak cíl, ale spíše to, jak spolu budeme spolupracovat, protože ten cíl se stejně pořád mění, tak jak se mění trh a naše potřeby. Vykročíme totiž na cestu a možná zjistíme, že jsme vlastně chtěli něco docela jiného. Důraz se klade hlavně na to JAK a s kým.
Jak tedy bude vypadat soužití firem s freelancery?
Myslím si, že korporace v nějaké formě budou existovat i nadále, ale stále více lidí bude na volné noze. Budou vytvářet komunity, poskytovat služby i korporacím. Ale přibude více lidí, kteří si budou určovat, kdy chtějí pracovat, jaký typ práce chtějí dělat, s kterou firmou, s kterými lidmi... Porostou coworkingová centra, jako je třeba pražský Hub či ostravská Viva.
Spousta lidí ráda pracuje v tichosti a všudypřítomný tlak do extrovertního družení je únavný...
Pozor, já jsem zmínil jeden aspekt té práce v tom, že každý bude pracovat s kým chce a kdy chce. Jsem mírně extrovertní, ale také mi nápady nejlépe chodí v klidu. Ale ta autonomie je v tom, že se spojuji tehdy, když já chci. To je velký rozdíl od toho, když ti to někdo zvenku nařídí.
Máme silné vize pro komunity? Často mi v různých skupinách chybí silná dynamika zevnitř. Vzniká spousta ostrůvků, které soupeří o pozornost. Každý chce vlastní značku, licenci, málokdo poslouchá druhého, chybí vzájemné propojení...
Není překvapivé, že si každý zakládá svůj web a značku. Tlačí nás k tomu společnost, ale myslím si, že ten individualismus a sobectví má svůj vrchol za sebou. Lidé stále více spolupracují a poskytují si služby. Mně se to tak rýsuje i z pohledu byznysu a je to směr, jakým se trh vyvine. Všechno nás nutí k tomu být individualita, už ty školy. Byl jsem rebel už jako učitel na vysoké škole. Říkal jsem studentům: zapomeňte, že jste tu za sebe. Pro mě je důležité, abyste se naučili spolupracovat, protože to je jediné, co budete potřebovat, až přijdete do firmy nebo do světa. První, co po vás nadřízený bude chtít, je spolupráce s ostatními. Noviny a časopisy do nás stále hustí, že individualismus je nejdůležitější, ale nikdo přece nežije a nepřežije bez spolupráce s druhými.
Působil jsi zároveň jak v akademické sféře, tak v konkrétní firmě. Tyto světy jsou v Česku až na výjimky oddělené. Jak jsi to prožíval?
Byl jsem jak ve firmě, tak na vysoké škole, což bylo pro mě důležité. Nejsem schopný učit něco, co jsem si sám neprožil. Je spousta dobrých učitelů, kteří mají teoretickou znalost, ale v praxi mnohdy nebyli, a to se na našich univerzitách často děje. Nedělali tu práci, ale učí, což nemusí být na škodu v teorii, jenže někdy pokulhává aplikovatelnost jejich teoretických konceptů v praxi, což pak všichni kritizují. To je zvlášť problém u technologických oborů, protože mnozí kantoři učí metody staré dvacet let. A to, co potřebují naše firmy, je něco úplně jiného. Proto si třeba Škoda Auto a Unicorn zřídili své univerzity. Tento přístup umožní propojit univerzity s reálným světem. Spolupracoval jsem s Janem Loudou z IBM a bylo to pro mě hodně naplňující, protože se snaží různými programy, stážemi, brigádami spojit svět byznysu s mnohdy hodně odlišným světem konzervativních univerzit.
Jak ses cítil v roli pedagoga?
Mírně jsem vyhořel, protože mě nebavilo, že většina studentů jde na vysokou školu kvůli papíru a nezajímají se o obor. Dokáží si vydupávat věci, o kterých si myslí, že na ně mají právo. Když pak chci já tu nejzákladnější věc, kterou mají v povinnostech, tak jejich interpretace pravidel je opačná – že to tak nemusí být. Ale oni si své věci vynucují, a to vždy velmi silně. Na druhou stranu třeba dálkaři nebo páťáci jsou jiní. U dálkařů miluji, že mají zkušenosti z praxe. Ale pořád jsem na univerzity nezanevřel, stále spolupracuji na menších projektech v oblasti vědy a výzkumu.
V poslední době vedeš semináře Jak žít své sny? Proč?
Z psychologických testů mi vychází, že mám schopnost probouzet v lidech jejich silné stránky a zpracovat jejich temné stránky, jak říká psycholog Jung. A to vše integrujeme na seminářích dohromady, protože když lidé využívají svoje silné stránky, tak jsou ve svých „flow" momentech. Tyhle věci jsem si díky své životní cestě dal dohromady, takže nyní děláme workshopy, kde jde o to, jak spustit tu lavinu... Jde o ty „flow“ momenty a také o práci s tvořivostí. Ta je v západní kultuře chápána jako okamžik, kdy maluji, vařím, tančím... My ale jdeme hlouběji a chceme probudit vnitřního tvůrce každého člověka. Protože když se to podaří, tak si můžeme vytvořit život, který chceme. A takového vnitřního tvůrce má každý, nejen malíři, zpěváci či tanečníci.
Vím, že tě zajímá i šamanismus. Vnímám, že tvůj profesní a soukromý život se stále více propojuje do jednoho proudu...
Musí se propojovat, protože to souvisí s lidskými hodnotami. Jsem člověk z dědiny a mám blízko k přírodě a ke zvířatům. A i když jsem studoval na univerzitě, tak jsem se vždy ve čvrtek s obrovským nadšením vracel a těšil se do lesa. Jsem trošku lesní skřítek, mám rád les, hory a všechno s tím spojené. Pro mě je to přirozenost, ale také to souvisí s etapou, kdy většina lidí shromažďuje majetek. Trápí mě drancování přírody a nadvýroba. Chci zdůraznit to, co nám říkají šamani, za kterými jezdíme do Amazonie. Nebrojí proti technice a technologiím, ale vadí jim, jak se chováme k přírodě a sami k sobě. Také mají mobily, a když zažehnou rituální oheň, natáčejí na videokameru, aby svoje poselství mohli šířit dál. Neodmítají pokrok, jen zdůrazňují, že je potřeba žít více v souladu s přírodou a tolik ji nedrancovat.
Necháváš se inspirovat svobodnými firmami a debatami o štěstí. Jak to chceš uchopit pro sebe?
Nechci říci, že chci vést spokojenější život, protože to trochu zavání zahníváním. Takže použiju spíše spojení, že chci žít vášnivější život. Pokud se v západním světě bavíme o štěstí, tak je máme často spojené se slovem až... a dosahováním věcí. Až budu mít volno, až najdu pravou ženu, až budu v důchodu... Ta odpověď ale není až, ale teď. Smyslem života není NĚČEHO dosáhnout a pak být šťastný. Smyslem je najít si svůj proces dosahování, ve kterém jsem šťastný každý moment, každý okamžik. Oslovily mě dva koncepty z psychologie. První je koncept „flow“, který definoval maďarský profesor psychologie Mihály Csíkszentmihályi. Jde o momenty, kdy je každý úplně ponořený do toho, co dělá, a je v tom prožitku. Jde o to užít si to dosahování. Druhý koncept psychologů Ryan a Deci zpopularizoval Dan Pink a je o autonomii, mistrovství a smyslu. Každý potřebuje dělat něco, co má smysl, zlepšovat se v tom třeba i v jiném kontextu, a dělat to, kdy, jak a s kým já chci. Tyto psychologické koncepty mě jako osobu asi nejvíce vystihují. Přeji všem, aby také našli své silné stránky, dělali, co je baví a v čem jsou dobří, a užívali si tu jízdu se mnou.
