Myslím, že hodně z nás zaujalo téměř buditelské poslání Tomáše Hajzlera, který je velkým zastáncem a propagátorem svobody v práci. Je to chvályhodné, skvělé a představuje to tolik potřebný osvěžující pohled na pověstné Dilbertovy korporátní ohrádky. Moc mě potěšilo, kolik lidí v Česku na toto pojetí nahlíží pozitivně a aktivně jej podporuje, neboť Češi jsou od přírody spíše skeptici a "hospodští rejpalové".
Začátek nového školního roku mě opět donutil se zamyslet nad tím, kde vlastně svoboda v práci vzniká a jak se k ní lidé dostávají. Chci se podělit o své zážitky, které se už několik semestrů opakují a já jsem na jejich základě dospěla k tomu, že potřebuji pomoc. Věc se má takto: každý semestr "vyfasuji" stovku mladých otevřených a inteligentních hlaviček, do kterých mám pokud možno nasypat nějaká moudra, aby na konci naší spolupráce se to, co se tam udrží, mohlo prověřit v objektivním testu, jehož výsledky pak příslušného nositele znalostí zařadí do kategorie 1-4 (ano, to jsou známky).
Protože mám ráda svobodu obecně (svobodu v práci, svobodu v cestování, akademickou svobodu, svobodu názorů a tak), snažím se své studenty poňoukat ke svobodnému myšlení. A v tom je právě docela potíž. Prvních 14 dní na mě většina kouká dost zaraženě, případně si chodí v konzultačních hodinách ověřit, co to přesně po nich chci. A jak to PŘESNĚ mají udělat, aby se mi to líbilo. Když řeknu, že je to na nich, ať ze sebe upřímně vydají to nejlepší, čeho jsou schopni, totálně je zmatu. Od třetího týdne semestru pak začíná svítat a objevují se ostrůvky zvědavosti a ochoty spolupracovat (to poznám tak, že se začíná v hodině skupinově diskutovat a mé ovečky jsou ochotny na čas opustit kontakt s účtem na Facebooku).
Kolem sedmého týdne pak přibývá vlastní aktivita a kreativita. Desátý týden přináší pozitivní myšlení a ochotu připustit, že ne každý nad 30 je dinosaurus a já bývám konečně přijata za právoplatného člena skupiny (je mi taky už dost nad 30). To se mimo jiné projevuje tak, že i přes nesouhlas s mým názorem, který už se nebojí dát najevo, se automaticky nestávám nepřítelem, se kterým se musí bojovat. V jedenáctém až dvanáctém týdnu se už těším na konec semestru, neboť svobodně myslící a konající skupina má tolik nápadů a energie, že to přestávám stíhat sledovat. No a v posledním třináctém týdnu zažívám pravidelně "syndrom prázdného hnízda", protože pozoruji jak se z oveček vyklubali orlové připraveni rozletět se do širého světa.
No a tady právě nastává ten můj problém. Vůbec je nechci cpát zpátky do hnízda, věřím jim, že jsou šikovní, kreativní, motivovaní a připraveni ze sebe vydat to nejlepší. Jenže oni občas přijdou sami. Přijdou s tím, abych jim poradila, jak mají "správně" odpovídat při přijímacím pohovoru (už samo slovo "pohovor" má schopnost vyvolávat vyrážku), co si mají obléct, jak mají sedět a jak poznat, co chce ten druhý slyšet. V tu chvíli mívám pocit, že jsme se za těch třináct týdnů vůbec nepotkali.
"Víte, ten váš předmět byl super, strašně mě bavil a hodně jsem se naučil – jenže teď jdu přece do reálné firmy se nechat zaměstnat," je typická odpověď na moji otázku: „Proč proboha chce ze sebe dělat něco, čím není a jestli jsem snad vytvořila malý prostor pro otevřenost, samostatnost a upřímnost.“ Je mi to líto a děsí mě ta pasivita slovního spojení "nechat se zaměstnat". Proto potřebuji pomoci. Ráda bych našla firmy, které nedělají pohovory, ale které doopravdy zajímá člověk, který jim upřímně nabízí to nejlepší ze sebe. Firmy, se kterými bychom mohli postavit most mezi svobodou v práci a svobodou v učení. Myslím, že břehy máme a ty, kteří po tom mostě potřebují přejít, máme taky. Takže potřebujeme už jen partu, která má chuť a sílu ten most postavit.
PS: Myslím to vážně!
Heutagog a prakademik s novozélandským certifikátem a trvalým pobytem tamtéž.