Stálé rubriky

Otroci mysli

28.08.2016 Jaroslav Procházka 1 komentářů

Poslední roky si stále víc všímám, jak ve všech aspektech života i podnikání máme tendenci nevidět jednoduchá řešení, a neustále hledáme nějaké novinky a složitost. Pátráme po svatém grálu, metodě, způsobu, které za nás samy a jednou provždy vše vyřeší. Čím je to komplikovanější, tím je to lepší – a samozřejmě to musí být co nejvíc překvapivé a trendy. Hledání samotné, tedy ten neustálý pohyb, je to, co nás stále drží v „akci“. Bojíme se snad toho, co se stane, když na chvíli zastavíme? Nebo si neuvědomujeme, jak moc velcí otroci naší mysli jsme? Totiž ona snaha pořád hledat je právě důsledkem tohoto otroctví mysli.

Ilustrační foto: Zoo Noses, Flickr.com

Asi to znáte – na konferenci mluvíte o pozadí vašeho úspěšného podnikání, napíšete článek, uděláte rozhovor, mluvíte se známým z jiné firmy… A jaké jsou reakce?

„Nic nového, to přece děláme taky.“
„Jasně, firemní hodnoty a vizi máme.“
„Vizi produktu máme, děláme vše, co si zákazníci řeknou.“
„Buzzwords, furt dokola to stejné, o tom mluvil přece už Baťa...“
„Vize, motivace, vládu lidem... to je přece stará známá socialistická masáž!“

Co mají autoři těchto komentářů společného? Moje zkušenost je taková, že nikdo z nich zmíněné věci skutečně nedělá. Manažeři říkají, že řídí firmu, aplikují základní i moderní metody řízení, ale když se zeptáte na jednu jedinou aktuální prioritu firmy, tak odpoví, že to tak nejde říct, že těch priorit je mnohem více. Když se zeptáte, jak často mluví se svými lidmi (třeba z oddělení podpory), tak řeknou, že nemají čas mluvit s lidmi, že musí řídit firmu, v lepším případě že musí mluvit se zákazníky (co by jim asi řekli ti lidé z podpory, že). Když se zeptáte na to, jak je lidem ve firmě, ukážou Excel s výzkumem spokojenosti... Nebo si manažeři hledí svých zájmů a diví se, že vedoucí manažerský tým není tým a že pak proti sobě bojují jejich oddělení. Když se zeptáte na hodnoty, ukáží vám cár papíru napsaný jimi nebo externí firmou, který nikdo nežije, natož aby podle něj nabíral a propouštěl lidi, protože přece potřebujeme naplnit ty headcounty...

Hledání jako náplň života

Tito lidé, hledající něco dalšího, nového, ani nemají čas nic z toho zkusit, protože je zaměstnává další hledání. Silné nutkání hledat ideální a jediné řešení všeho. Hlavně dál nějaký pohyb, novinky, jen aby se mysl nezastavila. Kdyby to, o čem mluvíte, zkusili, mohlo by jim to zafungovat. Pak by ale hon na novinky skončil a mysl by se mohla zastavit! Ne! Jen to ne!

Chci zde zdůraznit, že i když často reagujeme slovy „známe“, „dávno děláme", tak to velmi často buď neděláme vůbec, nebo děláme jen někdy a nedůsledně. A ono vše to jednoduché, to základní, co všichni známe, funguje jen v té denní důslednosti. Místo toho ale pořád hledáme „něco nového“ v domnění, že to už bude ono, tohle už bude ten svatý grál a to jediné řešení všeho, které se navíc provede samo.

Příčina toho všeho? Mysl a její přirozenost

Ve skutečnosti je toto pnutí stále hledat jen lákadlem mysli, abychom nezastavili a stále byli jejími otroky. Otroky pohybu mysli. Přirozeností naší mysli je být neustále v pohybu, generovat myšlenky a zpracovávat podněty. Je tedy logické, že když se staneme jejím otrokem, budeme stále zkoušet a hledat nové s očekáváním nějakého vnitřního naplnění, které ale nemůže přijít. Jakmile to nové proběhne, na chvíli mysl uspokojíme, ale velmi brzy zase začínáme tento shon nanovo. Znáte to. Upnete se na nějaký cíl, celou dobu vás drží v zápřahu, a jakmile jej dosáhnete, přijde chvilkové naplnění, ale pak se zase objeví ta vnitřní nespokojenost a prázdnota. Psychologové tuto motivaci považují za správnou a pro život důležitou, ale je to opravdu přirozená motivace, když jsme otrokem pohybu mysli?

Naše mysli jsou přetížené vnějšími vjemy a ohromnými objemy dat. Obrátili jsme pozornost totálně ven a ztratili jsme základní kognitivní schopnost pozorování samotné pozornosti a našich myšlenek, kterou jsme jako děti měli.

Alkohol a adrenalin jako vysvobození

Proto je dnes tak trendy chodit na jógu, dělat nějaký adrenalinový sport, jezdit jak blázen v autě, pít nebo brát drogy či jiné stimulanty nebo samotný rozmach „hnutí“ mindfullness. Proč? Protože se při tom alespoň na chvíli vymaníme z područí mysli a její neustálé potřeby být v pohybu a sbírat vjemy. Mysl se nám zklidní nebo adrenalinem téměř zastaví a my vnímáme sami sebe, svět a život kolem nás. Také proto kognitivní vědci i psychologové zdůrazňují důležitost „bloumání“ mysli.

Je tedy v lidské přirozenosti přehlížet to, co je zjevné, co máme před sebou. Pohyb, změna – to je samotný princip život a pohyb mysli není výjimkou. Mysl vše zpochybňuje, generuje další a další otázky a hledá větší a větší složitost, aby byla stále v pohybu. Jednoduchost je pro mysl málo stimulující a zavání jejím zastavením. I když toužíme po tichu mysli, zároveň se ho bojíme, protože nic jiné než její pohyb už neznáme.

Proč o tom všem píšu? Činnost a konání přece nejsou špatné, právě naopak, jsou přirozeností života. To ano, ale snažím se upozornit na závislost na tomto pohybu, na potřebu být neustále v pohybu, neumět zastavit a stále naší hladové mysli přinášet další a další potravu. Už neumíme mysl jen pozorovat. Problém tedy není onen pohyb (ať už mysli nebo náš), ale naše závislost na něm, která pak způsobuje to, že nic neděláme důsledně, jen přeskakujeme a hledáme další a další podněty, novinky a metody. Kvůli oné závislosti na pohybu mysli nemáme ani čas nic z toho zkusit a počkat si na výsledky.

Čím větší závislost, tím větší ocenění!

Podle toho, jak je tato závislost silná, ovlivňuje náš život. Čím jsme větší zajatci mysli, tím víc na tomto pohybu stavíme svoji osobní důležitost a kariéru! Dokonce platí, že čím větší zajatec mysli, tím víc uznávaný („kolik on toho jen ví“)! Vím, o čem mluvím, sám jsem si prošel několika úrovněmi této závislosti. Drogy v kombinaci s velkým množstvím chlastu byly mou vysvobozující cestou z područí neustále šrotující mysli během dospívání. Lezení ve skalách a na „překližce“, stále v kombinaci s alkoholem (když lezení nebylo možné), bylo únikem v době prvních zaměstnání... V momentě, kdy jsem se naučil myšlenky a mysl pozorovat (pozor, zastavit ji nelze, pohyb je její přirozenost), tak bez nějaké mé snahy či terapií odpadl alkohol, lezení, rychlá jízda i potřeba adrenalinu. V pracovní oblasti přišla trpělivost, důslednost v dotahování oněch metod a jednoduchost v řešeních. Stále jsem zvídavý, sleduji nové technologie a postupy, nezastavil jsem se v pravěku. Jen jsem nyní důsledný v jejich aplikování a vím, že jejich přínos je ukrytý právě v detailech, které vzniknou pouze důslednou a trpělivou denní implementací.

Co si z toho vzít?

Nebojte se, nemluvím zde o potřebě meditace ani kurzu jógy, ale o obyčejném pozorování tendencí naší mysli. Sledujte, kam utíká během dne vaše pozornost:

Jde vždy jen ven, nebo ji stahují i vnitřní pocity a myšlenky?
Jste myšlenkami v budoucnosti a v minulosti, ale skoro nikdy u dané činnosti?
Je to pohyb vaší mysli, co vás vede k činnosti? ´
Je to zvyk, maska naučená školou nebo společností (např. jsem manažer, musím přece rozhodovat)?

Jde jen o to uvědomění, kde se naše pozornost ztrácí, nic víc není třeba dělat, ona se pak sama tímto uvědoměním zesílí. Svatý grál v metodách neexistuje, je to jen potřeba mysli po dalších vjemech. Ta je příčinou. Odpovědí na ni je každodenní jednoduchost a neustálé důsledné dělání toho, co už známe, těch jednoduchých pravd, například být role model, a to hlavně v těch denních maličkostech. Útěkem od nich je návykovost na pohyb naší mysli.

Tématu jednoduchosti a složitosti v byznysu jsme věnovali také v těchto článcích: