Škola – vojna jako řemen
Před časem jsem byl na návštěvě v české základní škole. Seděl jsem v místnosti, za jejímiž zdmi se odehrávaly vyučovací hodiny. Bylo dobře slyšet, a tak jsem měl možnost zažít si „přímý rozhlasový přenos" z několika hodin.
Probíhaly zhruba takto: Dobrý den! Posaďte se! Kdo dnes chybí? Přinesla jsem vám výsledky písemné práce. Nováková 2, Krásová 4, Macháček 1, Horák jako obvykle 5. Kdy už se konečně začneš učit, Horáku? Do prvních lavic se posadí Hudeček, Grossmann, Sýkora, … tady je zadání písemného zkoušení, … máte na to 10 minut. K tabuli půjde…, Horáku, neruš! Šebestová, co si to tam povídáte? Okamžitě ticho! Když mluvím já, vy mlčíte! K tabuli půůůjdééé Kukula. Samostatná práce pro ostatní – otevřete si učebnice na straně 23 a přečtěte si kapitolu 2. Tááááák! Všichni na svá místa. Otevřete si sešity! Dnes si probereme KRÁVU. Pište si: Kráva má hlavu, dvě oči, jednu tlamu, dva rohy, čtyři nohy, jeden ocas, dva žaludky a je modrá. Zavřete si sešity! … Vztyk, dva kroky vpřed, vlevo v bok, tři kroky vpřed, čelem vzad, tři kroky vpřed, vpravo v bok, sednout."
Učitel jako neomezený vládce
Toto byl základní scénář všech „přímých přenosů", které jsem slyšel. Měnily se kulisy, nástroje a probíraná látka. Místo sešitů – tablety, místo k tabuli – k interaktivní tabuli, místo knihy internet, místo krávy – násobilka. Učitel vždy „odtáhl a odedřel" celou hodinu sám za sebe. Zvládal třídu zvučným hlasem, příkazy a instrukcemi. Byl v hodině neomezeným vládcem. Určoval, co se bude dít, kdy se to bude dít a jak se to bude dít, a na konci hodiny měl probráno vše, co potřeboval probrat. Splnil svůj hodinový plán „výroby“ další generace. Perfektně zvládnutá vyučovací hodina. Hodina jako řemen.
Být učitelem je jednoduché. Máte v ruce formální autoritu, nástroje pro zajištění poslušnosti, známkování, důtky před nastoupenou jednotkou, pochvaly před nastoupenou jednotkou, znáte probíranou látku, máte plán, osnovy, co probrat, a metodické postupy, jak to udělat. Máte v ruce všechny trumfy a nástroje vnější motivace. Motivace odměnou a trestem, cukrem a bičem. A tak je využíváte a žáky ovládáte, kontrolujete („to control"), trestáte, odměňujete, hodnotíte, ponižujete, chválíte, škatulkujete, porovnáváte s objektivní normou, manipulujete. Vodíte je za ručičku „…vztyk, dva kroky vpřed, vlevo v bok, tři kroky vpřed, čelem vzad, tři kroky vpřed, vpravo v bok, sednout." Jako by to byli roboti. Učit ve škole je něco jako programovat roboty. Programovat všechny stejně. Podle normy. Formovat podle formy.
Normy a formy na lidi
Být žákem je složité. Nemáte v ruce „nic", kromě svého nadání a nenadání, vnitřních preferencí a přirozené schopnosti a chuti učit se a růst po svém. Ještě si neuvědomujete, že tu jsou vnější normy a formy, normovači a formovači. Alespoň zpočátku máte vnitřní motivaci, která ale skoro nikoho nezajímá. Tento váš potenciál nemá téměř nikdo zájem hledat a pomoci využívat. Ve škole i doma se vás málokdo a málokdy zeptá: „Kdo jsi? Co potřebuješ? Odkud přicházíš? Kam jdeš?". Vědí to přece lépe, mají na to normy a formy. Vnutí vám myšlenku, že potřebujete jedničky a nesmíte mít pětky. Porovnávají vás s ostatními, aniž by věděli „co jste vlastně zač". Obstát musíte vždycky a ve všem, a když ne, tak „špatný pocit, pocit viny". Když vám něco jde, pochválí vás, jaký jste pašák. Určují, co se budete učit, kdy se to budete učit, jak se to budete učit, s kým se to budete učit i jak se pozná, že už to umíte.
A rodiče? Sami jsou takto naprogramováni. Ptají se: Co jsi dneska dostal z matematiky? Jedničku? Výborně. Jsi chytrý kluk. Jsi pašák. A z kreslení máš trojku? Ty nekňubo! Budeme tě cvičit v kreslení. Chceš přece, aby z tebe něco bylo! Chceme přece, abychom na tebe mohli být pyšní! Chceme pro tebe to nejlepší! Abys ve vyšším stupni „FORMOVÁNÍ" obstál. Aby ses uživil, abys byl k něčemu. A to, že k něčemu jsi, se pozná podle známek, podle funkce, výše příjmu, podle vnějších norem a forem.
Měřítkem úspěchu školy pak je, kolik „robotů" postoupí do „FORMOVÁNÍ" vyššího stupně, ze ZŠ na SŠ, ze SŠ na VŠ, ze školy do zaměstnání, z funkce(n-2) do funkce(n-1). Schody do nebe?
Roboti závislí na podmiňování
Do školy jsem chodil 18 let (ZŠ, SŠ, VŠ), dalších 15 let jsem učil (na ZŠ, SŠ, VŠ), posledních 16 let jsem v praxi mimo školství. Byl jsem i na vojně. Po skoro 50 letech svého života zjišťuji, že se česká škola v principu moc nezměnila. Mění se jen kulisy a tomu odpovídající mírné změny v metodách výuky. Podstata školy je však stále stejná. To škola určuje, co, kdy, s kým a jak se budou žáci učit i jak se pozná, že už to umí. Produkuje roboty. Roboty závislé na odměně a trestu. Roboty závislé na podmiňování. Cukr a bič a vojna jako řemen.
Sledoval jsem přímé přenosy a přemýšlel, jak moc je užitečné chodit do školy... Jak je možné, že jsem do ní chodil rád a dobrovolně? Co mi škola dala a co mi vzala? Co dala a vzala mým dětem? Co jsem jim dal a vzal já? Jak a v čem mi škola pomohla a jak a v čem mi uškodila? Čeho bylo více? Zisků, nebo ztrát? Škola, strategický, mocenský nástroj státu. Nástroj silnější a údernější než armáda nebo policie. Pracuje s naší hlavou, srdcem, duší, osobností a programuje ji k závislosti a k ovladatelnosti.
Kdo jsme? Kam jdeme?
A nic na tom nezmění ani to, že vím, že školy jsou také plné skvělých učitelů, srdcařů i profesionálů. A tak většina z nás od malička usilovně pracuje na své závislosti. V rodině, ve škole, v práci se necháváme znormovat, ocejchovat, zařadit do škatulek a porovnávat. Učíme se spíše soutěžit než spolupracovat. Cílevědomě budujeme svou závislost na „cukru a biči". Dosáhnout odměny! Vyhnout se trestu! Dvě strany stejné mince, mince podmiňování. Jako pejsci. Jsme pak lépe ovladatelní sami sebou i svými „páníčky". Ideální pro „páníčky". A přitom ztrácíme sami sebe. Kdo jsme? Odkud přicházíme? Kam jdeme? Čí život to žijeme? Jaký svět tím vytváříme?
Přál bych si rodinu a školu založenou na smyslu, autonomii, mistrovství a respektu. Respektu k individualitě, přirozenosti, nadání, různosti. Rodinu a školu, která neprogramuje k závislosti, ale vytváří podmínky pro růst a prostředí pro partnerství. Pro autentický růst, který má v sobě každý z nás zakódován. Školu, která staví na skutečných, vnitřních potřebách žáků-partnerů, zajímá se o ně a respektuje je. Je to hodně jiná škola. Vycházejí z ní LIDÉ, kteří vědí, kdo jsou, odkud přicházejí, co potřebují a kam jdou, LIDÉ nezávislí na podmiňování. Je to hodně jiná společnost, je to hodně jiný život. Dobrá zpráva pro jednotlivce a špatná pro „páníčky".
Přečtěte si také k tématu:
Radim Juchelka
Orbiťák, matematik, fyzik, informatik, učitel, systemik, ředitel, básník, milovník okrajových žánrů a všeho ,,divného” a nového, kamarád, manžel, otec, syn, motocyklista, změnař a jezevčíkovod.
