Slova "Malování" a "Milování" se liší jediným písmenkem
Semináře osobního rozvoje amerického malíře iránského původu Freydoona Rassouliho jsou tak drahé, že bych si je nemohla finančně dovolit. Jeho cena za vstupné pro mě ale byla „zvláštní“. Rassouli řekl – „Nepotřebuji tvé peníze, mám jich dost. Změň svůj život, to je cena, kterou uznávám jako tvou účast v semináři.“
Chtěla jsem přitom „jen“ poznat člověka, který maluje obrazy, které mě oslovují. Nikdy jsem nemalovala a teď dostávám pastely, papíry, štětce a olejové barvy. To bude mazec, říkám si a jsem v odporu dříve, než vůbec začnu malovat.
Chytám se raději jeho slov. To je svět, kterému rozumím a ještě netuším, že daleko více znamená dostat se za slova. Poslouchám vyprávění o jeho strýčkovi, súfijském mistrovi, se kterým chodil v Iránu do veřejných lázní, protože neměli doma koupelnu. Je mi sympatické, že ví, co je být chudý. V patnácti se jako nejnadanější student v Iránu Rassouli dostal na stipendium do Paříže a později emigroval do Ameriky. Tam uspěl jako architekt, ale vždy toužil malovat. A stalo se to, co nastává, když jste v oboru úspěšní. Všichni mu změnu rozmlouvali. Na světě už byla třeba jeho freska Anděl jednoty o výšce 16,75 metrů a šířce 335 metrů. Rozpíná se na Washingtonově bulváru v městě Vence v Kalifornii na pobřeží Tichého oceánu. Jenže Rassouli měl celý život před očima jednu kachličku z veřejných lázní, kde si v dětství při každé koupeli četl – „stůj na své síle“. A v Americe cítil, že to naplno nedělá.
Začíná se mě to týkat – „Co je moje osobní síla? Panebože, copak já vím?“ Chytám se toho, co v mém životě fungovalo jako strategie dříve a obrázek, který maluji, je příšerný. Popisný, jako v první třídě, doslovný.. a tak jej trhám. Rassouli mě hladí po vlasech a říká – „Pojď si hrát, nesnaž se všechno vymyslet, tak to nefunguje.“ Vezme barvu, nanese ji na bílé plátno a rozmazává hadříkem. Přidávám další barvu, on k mému překvapení obrací obraz vzhůru nohama, malujeme dál a pak všechno smaže a znovu malujeme. Je to hra a není to hra, cítím, že je to jiný přístup k životu.
Komunikace jde zevnitř, ze srdce místo z hlavy, která chce něco řídit. V důvěře se odevzdávám a cosi začne malovat samo. Uplatnění zkušeností a logického myšlení přijdou na řadu později. Na kontrolora je času dost. Rassouli až jinde a jindy dovysvětlí, co se dělo – „Tvoření je produkt synchronizace naší energie s vesmírem. Když jednou zakusíme celek a rozpoznáme ho, uvědomíme si, že nejsme ničím jiným než božskou tvořivou energií…“
Nesnaž se vymyslet lásku, pusť to
„Chyba neexistuje a nemusíš se trápit. Prostě až budeš něco cítit, tak to ztvárni a nechej se vést a inspirovat. Nesnaž se to pořád vymyslet a řídit. Malování je stejné jako milování. Když to přijde, nepřerušuj proces. Přestaň se kontrolovat. Když se s někým miluješ, také mu neřekneš, počkej, nastuduji si z učebnice další kroky. To nejde. Buď v tom jedu naplno, nebo raději vůbec,“ říká mi Rassouli. Přestávám myslet na to, že obraz má nějak „vypadat“. Cítím jen, že mi tu někdo dovoluje vyzkoušet něco bez hodnocení a přijímá mě. Sahám po barvě, která je mi milá. Přestávám se bát. A za dvě tři vteřiny namaluji pastely svůj první obrázek –anděla. Svého anděla kreativity.
„Neboj se, všechno, co potřebuješ, máš. Máš to v sobě a je jedno, jestli budeš psát, malovat nebo učit,“ povzbuzuje mě Rassouli. Po čtyřech dnech se potkáváme časně ráno na zahradě. Kývneme na sebe a on se dovoluje, zda si může sednout vedle na lavičku. Ptá se mě, co ráda čtu, kdo mě dojímá, jak žiju. Svěřuji se mu, že přestože je hvězda setkání, fascinuje mě více někdo jiný. Host, který má šedesát dioptrií a prohlíží si jeho obrazy ze vzdálenosti pěti centimetrů. Když kolem nich krouží, vypadá to, že je chce sníst. Smějeme se spolu a Rassouli přikyvuje, říká, že i pro něj je to hrdina. „Slib mi, že každý den si ve své otročině najdeš čas pro to, co ti dělá radost. A každý den tomu budeš přidávat více a více času.“ Slibuji a od té doby se nestačím divit.
Potěšit se tvorbou tohoto malíře můžeme na: www.rassouli.com 
