„Abych tu hru vyhrál, musím ji umět hrát.“ Rozhovor s Jirkou Brédou o roli gamifikace v rozvoji lídrů

Doporučuji potkat se s Jirkou třeba v dešti, nebo když máte den blbec. Neznám totiž nikoho, kdo vám tak zaručeně vylepší náladu už jen tím, že se objeví na obzoru. Jeho pozitivní náhled na věc a laskavý úsměv si prostě zapamatujete. A pokud máte to štěstí, že se pod jeho vedením zúčastníte nějakého workshopu, pak se připravte na nevšední zážitek.

Jirko, zajímá mě, jak je to s tebou a hrami. Kde ses s gamifikací setkal poprvé?

Je to zhruba deset let. Hráli jsme tehdy hodně s kamarády. V té době jsem ještě studoval andragogiku na UK. Postupně jsem si uvědomoval, že abych tu hru vyhrál, musím ji taky umět hrát. Ukazovalo se, že někdo vyhrával určité typy her, někdo zase jiné. Tak jsem to začal sledovat. Na základě mých pozorování jsem vymyslel i jednu „hru nad hrou“, která pracuje se zpětnou vazbou a reaguje na to, co se zrovna hraje. Je založena na otázkách: Co ses tam naučil? Co vedlo k vítězství? A podobně. A pak jsme s kamarády založili občanské sdružení Jinotaj a začali jsme připravovat první rozvojové programy. Brzy jsme se přejmenovali na Hero a teď je z toho MISE HERO, s. r. o. Museli jsme se přizpůsobit trhu, který vás jako občanské sdružení ne úplně reflektuje.  

A co přesně MISE HERO nabízí dnes?

Zabýváme se interní gamifikací. To znamená, že zavádíme herní prvky do neherního prostředí. V našem případě jde konkrétně o aplikaci herního designu do vzdělávání. V rámci našich školení nebo workshopů účastníci vždy procházejí nějakým herním procesem. Jsou do toho hodně vtažení a cílem je, aby je herní prvky provázely i po návratu do jejich pracovní reality. Principem je hraní hry, která je součástí nějakého příběhu. Pracuje se intenzivně se skupinovou dynamikou a zkušenost, která z toho vyplyne, se v rámci komunikace s účastníky rozebírá. Na závěr dáváme prvek, kterému říkáme „hrdinský čin“ a který je takovým prvním krokem v aplikaci získaného AHA efektu do pracovní reality.  

Jak s tím souvisí leadership?

Leadership mě zajímá už delší dobu – fascinuje mě možnost, kdy nemusím lidi do práce nutit, ale oni sami jdou za mojí myšlenkou, následují mě. V mém pojetí leadershipu jde v podstatě o to, jak dovést lidi k tomu, aby v práci byli nejen výkonní, ale také spokojení a šťastní. Spíš než teorie mě zajímá praxe a ze zkušenosti vím, že leadership a gamifikace jdou fantasticky propojit. Vybírám cíleně takové hry, které vyzdvihují dovednosti lídra. Každý manažer si díky připravené simulaci může osahat, jak to bude vypadat, když takovou kompetenci využije. Například si vyzkouší rozdíl mezi „když budu někoho řídit” a „když někoho povedu” a jaký to přinese efekt. Což si v reálném prostředí dovolí jen stěží.  

Takže se jedná o experiment nanečisto?

Přesně tak. V bezpečném prostředí vstupuji do nějaké situace vystřižené z reality. Účastníci jsou spolutvůrci příběhu s konkrétním výsledkem. Na začátku něco chci, v průběhu si to vyzkouším a na konci to aplikuji. Samozřejmě tam nebudou všechny vlivy z okolí, je to zjednodušené – záleží na tom, co mi daná hra dovolí. Proto musí být hry správně vybrané, aby odrážely kompetence, které potřebujeme.  

Jaké hry používáte a kde je berete?

Využíváme běžně dostupné hry, některé také sami vyvíjíme. Výběr v tom hraje zásadní roli. Máme herní klub, kde je zkoušíme, komunikujeme s výrobci her, píšeme recenze. Z těch známějších používáme například Dixit. Je to hra, která pracuje s empatií. Když se modifikuje, může pracovat i s týmovou spoluprací. Nebo Aktivity. Ta zase pracuje se třemi zásadními dovednostmi v rámci komunikace: prezentací, neverbální komunikací a prací s pomůckami.  

A jak taková práce s empatií nebo třeba s komunikací v týmu vypadá? Můžeš popsat, jak to probíhá v praxi, tj. na vašem workshopu?

Účastníci hrají hru, která má nějaké zadání, nějaký cíl. V průběhu hry řeší určité problémy a musí se s nimi vypořádat. V rámci toho spolu komunikují a interagují. A tady jsou přinejmenším tři faktory, díky kterým účastníci dospějí k AHA efektu. Prvním faktorem je, že po hře následuje zpětná vazba samotných účastníků na průběh hry se zaměřením na konkrétní kompetence. Druhým faktorem je pohled facilitátora nebo lektora, který sleduje průběh hry a zaznamenává si poznatky a postřehy. Odhalí tak některé příčiny a vlivy, které účastníci nemohli vidět a které ovlivnily jejich chování. Po této části skupina diskutuje o jiné, efektivnější strategii, kterou by mohla v příští hře použít. A zde přichází třetí faktor AHA efektu, při němž účastníci aplikují nový postup v další hře. Co zafungovalo, co nikoliv? Ale samozřejmě mluvíme jenom o jedné možnosti, jak s hrou pracovat. Navíc významnou roli hraje ještě zmiňovaný příběh, který tvoří linku workshopu.  

Jak si stojí hry vůči jiným metodám interaktivní práce, jako je modelová situace nebo případová studie?

Já se strašně často setkávám s tím, že účastníci tyto metody vnímají jako vytržené z kontextu. Cítí, že neodrážejí jejich realitu. Kdežto hra nic nemodeluje, jste tam sami za sebe, a paradoxně ani nic „nehrajete“. Přitom se tam zviditelní přesně to, co ta hra má objevit. Ponaučení je prvním krokem k tomu, něco změnit.  

Co ses za ty roky o hrách naučil ty?

Na začátku jsem byl strašně naivní. Myslel jsem si, že hry dokážou vyřešit jakýkoli problém, že je to jednoduché, ale ono to tak není. Hra je skutečně pouze výsekem reality a je na tom spousta práce, než se správně postaví. Je těžké hru dobře nadesignovat. A tak v rámci sociální zodpovědnosti všechny hry nejprve testujeme se studenty VŠ. Tímto způsobem často zjistíme, kde jsou slabá místa a co a jak ještě musíme upravit.  

Pro koho je tento způsob rozvoje vhodný? Kdo je vaše cílová skupina?

Edukace pomocí gamifikačních prvků je podle mého zjištění vhodná pro firmy a lidi mladé duchem. Pokud je někdo spíš uzavřený, nechce se mu pracovat, tak taky nebude hrát hry – to je ten přístup typu: „Máte mi říct, jak to mám dělat, přece…“ Nejčastějšími skupinami jsou manažeři, vedoucí týmů, obchodníci. Existují hry, díky kterým se pozná, kdo je jaký obchodník, anebo hry, jež pracují s konkrétní kompetencí, např. vyjednáváním. A protože existuje určité bodové skóre, mohu zjistit, jak si mezi ostatními vedu. Skvělé jsou i aplikované manažerské nástroje: zpětné vazby, hodnoticí pohovory, plánování, time management, stress management, to všechno se dá dobře nasimulovat.  

Přesto, je to opravdu tak nové? Věže se přece staví a hry se hrají na školeních i při teambuildingu už dlouho…

Samostatně herní prvky používá spousta lidí. Dát občas nějakou hru do školení ale ještě není gamifikace. Herní design funguje jako příběh – od začátku do konce jsem součástí příběhu. Jsem ten, kdo hraje roli, aktivně ji ovlivňuje, něco získává. A jsem i ten, který si to potom překlopí do té své reality. Je to hodně nové – i po tom všem, čím si firmy v oblasti vzdělávání už prošly. Často je to právě zajímavé tam, kde už zkusili úplně všechno, takže není snadné něco jim nabídnout.  

Zpět k leadershipu – tedy tvému srdečnímu tématu. Myslíš si, že z každého člověka může být lídr?

Leadership je hodně o sebevědomí. Věřím, že lídrem může být každý, kdo se pro to rozhodne. Je to záležitost vnitřku člověka. Pro mě je leadership navíc i o slušnosti.  

Jaké máš plány do budoucna? Ať už s gamifikací nebo bez?

Jsem vizionář a mám jeden velký sen. Zajímá mě organické vzdělávání. To je vzdělávání inspirované životem a pro život. Jedna z jeho součástí je právě gamifikace. Ale je tam toho mnohem víc. Jde o prolínání vědy, umění, kritického myšlení, nadšení, prožitku, osobní zkušenosti, zhmotnění tacitních zkušeností… − takové vzdělávání životem. Takže vím, co chci, vím, jak to bude vypadat, ale také vím, že jsme teprve na začátku.  

Co ti hry daly? Co ses díky nim o sobě dozvěděl?

Komenský kdysi řekl, že jsme herci na divadle. Já jsem si uvědomil, že všichni stojíme na prknech a hrajeme hru, které se říká život, a že hrajeme hry vůči druhým i sami vůči sobě. Pokud si to uvědomím, tak s tím můžu něco dělat. Můžu třeba hrát nějak jinak, žít jiný život. Zásadní ovšem je, najít v sobě odvahu ke změně. Najít v sobě odvahu tuhle hru hrát.            

Anna Pedretti

Autorka rozvojových programů, projektová manažerka a nadšená stoupenkyně pozitivních myšlenek

 

• Ztráta smyslů
• Dejte pokoj s talentem!
• „Abych tu hru vyhrál, musím ji umět hrát.“ Rozhovor s Jirkou Brédou o roli gamifikace v rozvoji lídrů

Moje další články