Téma

Dejte pokoj s talentem!

07.06.2016 Anna Pedretti 6 komentářů

To, že někdo má či nemá na něco talent, nebo dokonce že je či není talentovaný, slýcháme dnes a denně jak v soukromí, tak ve světě korporátním. Ale o co v této diskuzi fakticky kráčí?

Ilustrační foto: Mike Baker, Flickr.com

Když jsem vyrůstala, předpokládalo se tak nějak samo sebou, že talent je jakýsi dar dobrých sudiček, který předurčuje člověka k úspěchu a k vyšvihnutí se s menším úsilím do větších výšin, tedy do míst rezervovaných pro „ty talentované”. Pokud nevěříte na sudičky, bavme se třeba o pozitivní genetické výbavě. Termín „talent” v psychologii spadá do úrovně schopností, tedy jakýchsi „dispozic k plnění kognitivních úloh” (dle Wikipedie).

Talent jako vlohu asi nikdo přímo zpochybňovat nechce, co ale zůstává otazníkem, je význam talentu pro úspěch člověka na rozdíl od jiných atributů, jako je píle, práce na sobě a celkové mentální nastavení.

Klín tématu zatloukla známá stanfordská psycholožka Carol Dwecková knihou Mindset (v českém překladu vyšlo pod názvem Nastavení mysli, 2015). Ve své teorii, opřené o letitý průzkum dětské i dospělé populace, přichází s odvážným tvrzením, že vzdělání, talent ani inteligence nejsou zhola ničím oproti schopnosti člověka poprat se s životními výzvami.

Dwecková rozděluje nastavení mysli na „růstové” a „fixní”. Fixní nastavení se vyznačuje přesvědčením, že jsem se narodil nebo narodila s určitým balíkem talentů a dispozic, které nemohu nijak zvlášť ovlivňovat. Buď jsem šikovná na ruční práce, nebo nejsem, buď mám talent malovat, nebo nemám, buď mi jdou počty, nebo nejdou.

Typickým projevem chování při fixním nastavení mysli je jízda ve vyježděných kolejích, nechuť zkoušet cokoli, co se mi nemusí podařit, strach ze selhání a svalování viny na své okolí, když se něco (co se má dařit) nedaří. Určujícím je, jak takto nastavený člověk vnímá úspěch či neúspěch. Obojí je úzce propojeno s jeho identitou. Úspěch tedy přirozeně znamená, jsem „borec“, neúspěch – „jsem břídil.“

Naopak růstově nastavení jedinci věří, že snahou, vytrvalostí a pílí mohou dosáhnout prakticky jakéhokoli cíle a rozvinout své schopnosti v mnoha různých směrech a oblastech. Úspěch nepřeceňují a neúspěch vnímají jako rozvojovou zkušenost a příležitost ke zlepšení.

Ve své knize Dwecková nabízí mnoho příkladů osobností s tím či oním nastavením mysli a ukazuje, jak hluboce může to, jak o sobě smýšlíme, ovlivnit náš život.

Dobrou zprávou je, že nastavení lze v průběhu života měnit i ovlivňovat. Nepřekvapí, že jedním z klíčových nástrojů je zpětná vazba. Pokud vytrvale chválíme pouze v okamžicích naplněného výkonu, tedy řešíme konečný výstup (jedničku nebo pětku, porážku či vítězství, naplněné nebo nenaplněné KPI’s), podporujeme fixní nastavení mysli. Pokud ovšem svoji podporu věnujeme procesu, který výkonu předchází – všímáme si snahy, schopnosti poučit se z chyb, vstát i po několikáté porážce a jít dál – nastavujeme cestu růstovému myšlení.

Tolik používaná „konstruktivní zpětná vazba“ může mít v mnoha případech naprosto devastující efekt. Zvlášť pokud ve svém sdělení obsahuje hodnocení a nálepkování. Děti vychovávané v tomto duchu jsou postupem času, dle Dweckové, perfektně vycvičené hodnotit se a nálepkovat samy: „To jsem ale trdlo, zas jsem to zkazil.“ Paradoxně stejně nevhodné je to samé v plusové verzi: „To jsem ale machr, zase jsem je porazil.“

Co ale dělat pro to, abychom – ať jsme na tom aktuálně jakkoli – podpořili růstové nastavení naší mysli? Poměrně užitečné shrnutí v duchu zmíněné teorie nabízí článek uveřejněný v MindToolsClub ( https://www.mindtools.com/pages/article/dwecks-mindsets.htm ) pod názvem Jak rozvinout růstové nastavení mysli (volně přeloženo):

1. krok: Naslouchejte si
Nebo lépe řečeno všímejte si hlasů, které se ve vás ozývají. Slyšíte, že vás zrazují od toho, abyste se pustili do něčeho, co jste nikdy nezkusili? Pitvají poslední negativní zpětnou vazbu, které se vám dostalo? Připomínají vám, že zase selžete a lidé se na vás budou dívat svrchu? Pokud jsou vám tyto věty známé, pak se musíte vědomě obrnit, neboť jste pod atakem fixního myšlení.

2. krok: Uvědomte si, že máte volbu
Všichni se zmítáme v oceánu nejistot, čelíme náročným výzvám, ale nejsou to naše schopnosti, ale náš postoj, kdo rozhoduje o tom, zda se v konečném důsledku potkáme s porážkou nebo vítězstvím. Vnímejte překážky jako příležitosti k učení, k vylepšení své strategie a možnosti sáhnout si dál a hloub, prozkoumat nová teritoria.

3. krok: Zpochybňujte fixní nastavení
Ve chvíli, kdy se vám bude zdát, že máte nedostatek talentu, vzpomeňte si, že máte schopnosti naučit se dovednostem, které k dosažení svých cílů potřebujete. To, že se vám něco nepodaří napoprvé ani napodruhé, ještě neznamená, že nejste dobří. Možná to znamená, že do toho musíte jít napotřetí.

4 krok: Zkoušejte to
Ani Edison nevynalezl žárovku za jeden den. A dokonce to ani neuděl sám. Byl to pomalý a dlouhý proces, plný pokusů a omylů, vytrvalosti a nasazení. A podobně je to se vším.

Jak tedy rozumět TALENTU?

Kam nám nové teorie, jako ta od Carol Dweckové, naši debatu posunují?

Mám takový nesmělý návrh: Co se na talenty s velkým T – s prominutím – trochu nevykašlat. Místo značkování a hodnocení těch a tamtěch pro změnu nepodpořit snahu, zápal a ochotu pracovat na sobě za všech okolností. Třeba zjistíme, že je kolem nás najednou spousta neobjevených Edisonů. Jen se báli prohry a reakce okolí. Vytvořme prostředí, kde chybovat znamená mít odvahu jít za hranici pohodlí toho, co už s přehledem znám a umím, v čem jsem úspěšný.